Dnes oslavujeme svatého Pia X., papeže. Narodil se 2. VI. 1835 v Riese v severovýchodní Itálií jako syn chudých zemědělců. Jmenoval se Giuseppe Sartro (krejčí). Pocházel z početné selské rodiny a měl devět sourozenců, proto měl vždy rád chudých. Po vysvěcení na kněze (1858) byl nejprve devět let kaplanem, potom venkovským farářem; od roku 1875 kanovníkem, kancléřem a spirituálem v semináři V Trevisu; biskupem v Mantově (1884), kardinálem a benátským patriarchou (1893).
Po smrti význačného papeže Lva XIII. r. 1903 byl zvolen za papeže a dal si jméno Pius X. Jako papež (od roku 1903) vyhlásil reformu církevní hudby, breviáře a misálu, církevního práva a římské kurie; rázně zakročil proti nesprávným naukám modernismu; zreformoval vyučování katechismu; stanovil předpisy pro první svaté přijímání; vybízel k častému přijímání svátostí a k aktivní účasti na slavení liturgie. Jeho programovým heslem bylo: „Všechno obnovit v Kristu”. V duchu tohoto hesla se staral o obnovu a prohloubení duchovního života církve. Slyšme jeho myšlenky obsažené v apoštolské konstituce: „Divino afflatu”:
„Žalmy, složené z Božího vnuknutí a sebrané v Písmu svatém, podivuhodně posilovaly a živily, jak známo; hned od počátku církve zbožnost věřících, kteří podávali Bohu stále oběť chvály, ovoce rtů, které chválí jeho jméno, a podle zvyku přijatého už ve Starém zákoně byly také důležitou součástí posvátné liturgie a denní modlitby církve. Odtud pochází onen hlas církve, jak říká svatý Basil, zpěv žalmů, jejž nazývá náš předchůdce Urban VIII. dcerou toho chvalozpěvu, který se ustavičně zpívá před trůnem Božím a Beránkovým. Podle výroku svatého Atanáše učí lidi, především ty, kdo se věnují bohoslužbě, jak mají chválit Boha a jakými slovy ho náležitě velebit. Krásně o tom říká svatý Augustin: „Aby člověk mohl dobře chválit Boha, sám Bůh dal najevo svou chválu. A protože zjevil svou chválu, poznal člověk, jak ho má chválit.”
Kromě toho mají žalmy jakousi podivuhodnou schopnost probouzet v duši snahu o všechny ctnosti. Celé naše Písmo, Starého i Nového zákona, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, jak je psáno; ale kniha žalmů obsahuje v sobě jako ráj ovoce všech ostatních knih a předkládá zpěvy, při jejichž užívání vydává s ostatními plody navíc i své vlastní. To opět říká svatý Atanáš a právem dodává: „Myslím, že žalmy jsou pro toho, kdo je zpívá, jako zrcadlo, aby v nich pohlížel na sebe a na svá vnitřní hnutí, a tak se je modlil.” A svatý Augustin říká ve svých Vyznáních: „Jak jsem plakal při tvých hymnech a zpěvech, tak mocně mě dojaly líbezně znějící hlasy tvé zpívající církve. Ty hlasy vnikaly do mých uší, pravda mi pronikala do srdce, tím se rozhoříval cit zbožnosti, tekly mi slzy a bylo mi přitom dobře.”
A opravdu, kým by nepohnula tak častá místa v žalmech, kde se vznešeně hlásá nesmírná Boží velebnost, Boží všemohoucnost, nevýslovná spravedlnost, dobrota, laskavost a ostatní jeho nekonečné chvályhodné vlastnosti? V kom by to nevyvolalo podobné city, když se v žalmech děkuje za přijatá Boží dobrodiní, nebo se s pokorou a důvěrou něco vyprošuje a očekává, nebo když kající duše volá po smilování? A když se v žalmech vytrvale naznačuje obraz Krista Vykupitele, v kom by neroznítil lásku? Vždyť svatý Augustin slyšel ve všech žalmech Kristův hlas, zpívající nebo sténající, radující se v naději nebo vzdychající pod tíhou utrpení. (Const. apost. Divino afflatu: AAS 3 [1911], 633-635)
Papež Plus X. nebyl diplomatem a politikem ale byl především duchovním pastýřem a byl také papežem sv. přijímání dětí a častého přijímání dospělých. Hlásal, že sv. přijímání se má vysluhovat ve mši svaté. V posledních letech života ho těžila předtucha světové války a když skutečné 28. června 1914 vypukla, papež zanedlouho 20. srpna zemřel. No jeho dědictví v církvi žije. Ať nás časté svaté přijímání sjednocuje a upevňuje v lásce.