Narodil se v r. 1499 v Alkantare ve španělské Estremaduře, kde byl jeho otec právníkem a guvernérem. Jako šestnáctiletý, opustil rodičovský dům a vedený touhou, s co největší důsledností následovat Krista, požádal o přijetí v reformním Františkánském klášteře. V té době se Menší bratři usilovali o obnovu křesťanství v duchu evangelia a právě to silně přitahovalo Petra. Připomínal v mnohém dnešní mládež, která když se probudí k živé víře, táhne k vysokému ideálu, protože je již znechucena konzumní společností, která ji obklopuje. Peter toužil po sjednocení s Bohem v modlitbě a zamiloval si půst a odříkání, aby dosáhl vnitřní svobodu a zcela se tak uvolnil pro lásku k Bohu. Pro tyto vlastnosti se brzy stává v řeholním společenství vzorem ostatních a později o něm vyprávějí jako o druhém sv. Františkovi. Už jako dvacetiletý se stává představeným.
V r. 1524, jako dvaceti pětiletý, přijal kněžské svěcení. Se souhlasem představených, vedl poustevnický život nedaleko kláštera sv. Onufria v pustém kraji při Suriane. Nestal se však uzavřeným do sebe. Sloužil bližním, zejména Božím Slovem, poučováním ve víře, péčí o chudé a nemocné. Aby oživil vroucnost víry, stavěl podél silnic jednoduché kříže. Snažil se, aby z klášterů pronikala obnova křesťanského života do celého společenství věřících. Je to o to naléhavější, o co více se za Alpami v té době šíří vliv Lutherových názorů. Mnozí zmatení křesťané odpadli od církve. V této době, i vlivem renesance, se vytrácí středověký duch zbožnosti a objevuje se silný kult těla a rozkoše. Různé proudy myšlení této doby, strhávají do svého víru bohužel i některé řeholníky a kláštery se vyprazdňují.
Když, po třech letech, vypršela Petrovi služba představeného, odchází do Lisabonu. V Arabidě, nedaleko ústí řeky Tajo, se seznámil v klášteře P. Marie se spřízněnou duší, knězem Martinem. Chtějí provést řeholní reformu a připravují se na to rozjímáním v samotě. Zanedlouho odchází Peter do Říma za papežem Pavlem IV., aby získal povolení zakládat nová kláštery, které by co nejvěrněji obnovili způsob života, kteří kdysi sv. František předepsal svým bratrům. V r. 1556 se Petr vrací do Španělska a s několika horlivci zakládá velmi skromný klášter při Pedrose, který se stal ohniskem nové reformy. V průběhu šesti let vzniklo dalších devět podobných klášterů a do svazku s nimi vstupují i další. Vycházeli z nich i horliví misionáři, kteří odcházeli do nově objevených oblastí Jižní Ameriky.
Život sv. Petra z Alkantary je spjat i s reformou Karmelitánského řádu, protože byl duchovním rádcem svaté Terezie Velké, která ve svých záznamech vzpomíná: „Když jsem se s ním seznámila, byl již velmi starý; jeho tělo vypadalo spíše ze suché kůry nežli z masa. Byl však velmi příjemný. Mluvil málo, pouze když jste se ho na něco zeptali. Odpověděl stručně, ale stálo to za to, poslouchat ho, protože měl vynikající inteligenci …“
Přestože měl mnoho odpůrců, uměl si získávat lidi vlídností a jemností. Znepřáteleni si ho volili za prostředníka, kde kdo ho žádal o pomoc a radu, lidé té doby se k němu hrnuli v zástupech. Byl i vynikajícím zpovědníkem. Celé jeho vlastnictví byl starý breviář, dřevěný kříž, hliněné psací pomůcky a poutní hůl. Vedle své činnosti vynikal svou ponořeností v Boha, žil ve stálém intenzivním vědomi jeho přítomnosti. Je významným učitelem vnitřní modlitby, která je tolik potřebná i dnešnímu člověku, odcizenému od Boha, odcizenému i sobě samotnému, odcizenému i druhým lidem. Peter umírá ve věku 63 let na pastorační cestě, kterou konal po klášterech. V bolestech a horečce ho posiloval pohled na kříž a vzpomínka na to, jak Spasitel trpěl, ho až do konce oživovala k oběti. Zemře v klášteře v Punta Arenas 18. října 1562, kleče, se slovy: „Zaradoval jsem se, když mi řekli, půjdeme do domu Hospodinova“.
Svatořečil ho papež Klement IX. v roce 1669 a v roce 1826 byl prohlášen za patrona Brazílie. Ukazuje nám i dnes, po odstupu století, jaká je správná stupnice hodnot, že nižší je třeba podřídit vyššímu. Je vzorem nadšení pro Boha a Boží věci v našem životě a jeho království, důsledným a opravdovým hlasatelem nadčasové radosti zvěsti Kristovy. Učí i dnes: „Když chce někdo následovat Kristovu radu k vyšší dokonalosti, ať ji následuje. Vždyť něco více, než tato rada, nebylo dáno ani mužům ani ženám a Kristus mu pomůže, aby to šťastně dokázal, tak jako pomohl tolika jiným, kteří ho následovali.“