Svatý Petr a Pavel jsou dva sloupy, které nesou klenbu jedné budovy a tou je církev. Právem se o nich říká: „I když každý jiným způsobem, přece oba stejně sloužili jedné církvi.“ Liturgie nám chce připomenout, jak rozdílné to byly osobnosti, a přece si po celý život zachovali vzájemnou úctu a svornou lásku. Takový příklad jednoty v různosti je pro nás stejně potřebný, jako byl potřebný na počátku církve.
Petr zosobňuje autoritu a řídící centrum – papežství. Pavel zase představuje člověka – křesťana, vrcholně svobodného svobodou, kterou přinesl Kristus. Petr drží v rukou klíče, které hlídají poklady tradice a představují hierarchickou moc v církvi, Pavel drží v rukou meč, kterým prosekává nové cesty v džungli pohanského světa, a představuje spíše moc, která vyplývá z charismatu. Pavel představuje ty, kteří hledají nové cesty šíření evangelia. Petr představuje neochvějnou skálu církve, která zaručuje určité bezpečí a stabilitu. Pavel je zase nástrojem, vichřicí Ducha Božího, která pohání církev dopředu v dějinách světa, která ji pohání do nových výbojů.
Když se tito dva, tak různí lidé, setkali, rozhodovalo se o osudech mladé církve. Můžeme si položit otázku: Jak je možné, že při setkání tak různých charakterů nedošlo k rozkolu v církvi, že se církev již tehdy nerozdělila na Petrovu židokresťanskou církev konzervativců a Pavlovou světovou progresivní církev? Podívejme se do minulosti, proč se tak nestalo? Z Písma Svatého víme o čtyřech setkáních Petra s Pavlem.
O prvním setkání se píše v prvním listě Galaťanům: „Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem, a zůstal jsem u něho dva týdny.“ (Gal 1,18) Z jakého důvodu šel Pavel za Petrem? Chtěl na vlastní oči poznat prvního z apoštolů, jehož vyučil sám Ježíš a chtěl právě od něj dosáhnout uznání za apoštola. Udělá to Petr? Bude důvěřovat učenému rabimu a ještě k tomu cizinci? A nebude žárlit na Pavlovy úspěchy. Nedá se zmást davem rodáků, kteří si přáli Pavlovu smrt, protože ruší posvátné tradice otců. Ale Petr se dal vést Duchem svatým, láskou a zdravým rozumem. Podal Pavlovi pomocnou ruku.
Při druhém setkání všechna čest Pavlovi. Když se rozhořel spor o metodu a postup misijní práce mezi pohany, jde podruhé za Petrem: „Potom jsem se po čtrnácti letech znovu vypravil do Jeruzaléma spolu s Barnabášem a vzal jsem s sebou i Tita. Šel jsem tam na Boží pokyn a těm, kteří jsou ve zvláštní vážnosti, jsem v soukromí předložil evangelium, které zvěstuji pohanům, aby snad moje nynější i dřívější úsilí nebylo zbytečné.“ (Gal 2,1-2) Během apoštolského sněmu trpělivě vysvětluje své bohaté misijní zkušenosti a zase dosáhne jednotu názorů: „Když poznali milost, která mi byla dána – Jakub, Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve – podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, že my půjdeme mezi pohany a oni mezi židy.“ (Gal 2,9)
Třetí setkání se uskutečnilo v Antiochii: „Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu…. Když jsem však viděl, že nejdou přímo za pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: „Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali?“ (Gal 2,11.14) I když při třetím setkání v Antiochii musí Petra napomenout, že se přetvařuje a tím plete druhé, přece ho nazývá „prvním z apoštolů“ a „sloupem apoštolů“. Petr zase o něm píše jako o „milovaném bratru“.
Mnohokrát stála církev před podobným rozhodováním jako tehdy, ale ne vždy byli ti, kteří ji vedli téhož formátu jako Petr a Pavel. Kdyby například papež Lev X. jednal jako sv. Petr a Martin Luther jako sv. Pavel, bylo by možná došlo místo roztržky v církvi k velké a užitečné reformě. Nebo kdyby papežové 16. století brali ohled na misionářské zkušenosti jezuitů v Číně, podobně jako sv. Petr vyslechl sv. Pavla, možná by byla dnes Čína a možná i celá Asie křesťanská a mise po celém světě by se vyvíjely jinak. To je velké poučení, které nám dávají tito dva apoštolové. V církvi není na škodu různost názorů, dokud existuje jednota v lásce a víře. Až tam kde vyhasne mezi lidmi láska, lidé se začnou na sebe mračit pro různost přístupů.
Říkali jsme, že apoštolové se potkali čtyřikrát. Jaké bylo to čtvrté setkání? Oba přivedla stejná myšlenka do Říma. Oba jdou tam, kde je křesťanům nejhůř, aby vydali svědectví o Pánu Ježíši, Ukřižovaném a Vzkříšeném, kterého oba viděli na vlastní oči. Jejich krev společně posvětila pohanský Řím za sídlo hlavy církve. Jejich svorná láska dala církvi i pevnou oporu Petrovy skály i věčné mládí Pavlova misijního elánu. Tento den je pro nás posvěcen utrpením svatých apoštolů Petra a Pavla. Když sv. Augustín nad tím uvažoval, řekl: „Jeden památný den utrpení dvou apoštolů. Ale i oni dva byli jedno; ač trpěl každý v jiný den, byli jedno. Napřed šel Petr, potom Pavel. Slavíme svátek posvěcený pro nás krví apoštolů. Milujme jejich víru a život, jejich námahy a utrpení, milujme to, co vyznávali a hlásali.“ (Z kázání svatého Augustina, biskupa; Sermo 295, 1-2.4.7-8: PL 38, 1348-1352)