Peter Křtitel se narodil ve Španělsku v roce 1542. Po skončení studií a po kněžském svěcení odešel na Východ hlásat Evangelium. Mnoho let pracoval na Filipínách. V r. 1593 byl spolu s pěti bratry poslán do Japonska, kde pracoval s velkou horlivostí. Mnohé Japonce obrátil na katolickou víru. Zakládal nemocnice a stavěl kostely. Jeho apoštolská činnost byla přerušena z důvodu politického a náboženského. Peter byl uvězněn a převezen během různé šikany do Nagasaki. Tam zemřel jako mučedník, ukřižovaný spolu s františkánskými společníky, třemi jezuity a patnácti františkánskými terciáři 5. února 1597 roku.
Přečtěme si úryvek z listu sv. Petra Baptisty:
„Je nás tady šest bratrů františkánů. Všechny nás zajali a mnoho dní nás drželi ve vězení. S námi jsou i tři Japonci ze Společnosti Ježíšovy, z nichž jeden má již řeholní sliby, a další věřící křesťané, všech celkem čtyřiadvacet. Prozatím jsme na pochodu v tomto drsném zimním měsíci. Vedou nás pod dozorem početné vojenské hlídky na koních; v některých dnech bylo vysláno dokonce až dvě stě lidí, aby nás střežili. Nás to však nijak neruší, pokračujeme v cestě a útěchu a sílu čerpáme pouze u Pána; vždyť v rozsudku, vyneseném nad námi, se říká, že máme být ukřižováni, protože jsme navzdory zákazu vladaře ohlašovali Boží zákon, a ostatní jen proto, že jsou křesťané.
Rozsudek vynesený nad námi napsali na desku a tu nosí před námi. Říká se v něm, že jsme byli odsouzeni proto, že jsme ohlašovali zákon Nauan (to je křesťanský) i přes zákaz Tsycosama; a když přijedeme do Nagasaki, že nás ukřižují. Proto se velmi radujeme a těšíme se v Pánu, protože obětujeme své životy pro ohlašování jeho evangelia. Je nás zde šest řeholních bratrů a osmnáct Japonců, a všichni jsme odsouzeni k smrti, jedni jako kazatelé, ostatní jako křesťané. Z řehole jezuitů jeden je řeholní bratr, jeden katecheta a jeden laik.
Z vězení nás vyvedli a naložili na vozy. Všem nám odřízli část ucha a tak nás vezli po ulicích města Meaci, Za námi šel velký zástup lidí a vojáků. Potom nás vrátili do žaláře. Následující den nám pevně svázali ruce za záda, jezdci nás přivedli do Osaky.
Druhý den nás znovu vyvedli ze žaláře, posadili nás na koně a vodili nás ulicemi města. Potom nás přivedli ještě do města Sakay a tam učinili s námi totéž; ve všech třech městech šel s námi i obecní hlásní. Věděli jsme, že jsme byli odsouzeni k smrti, ale až v Usace jsme se dozvěděli, že k výkonu rozsudku bylo nám nařízeno jít do Nagasaki. Pro lásku Boží vroucně nás doporučujte Bohu, aby Bůh laskavě přijal oběť našeho života. Jak jsem se zde doslechl, prý nás ukřižují v nejbližší pátek, protože v tento den nám ve městě Meaci odřízli část ucha; my jsme to přijali jako obětní dar Bohu. Proto vás všichni úpěnlivě prosíme: pro lásku Boží modlete se za nás.
Milovaní bratři, pomáhejte nám modlitbami, aby naše smrt se stala milou vznešenému Bohu, a my v nebi, kde doufáme podle Boží vůle přijít, budeme pamatovat na vás. Lež ani zde na zemi nezapomínám na vaši lásku, neboť z celého srdce jsem vás miloval a miluji. Přeji vám pokoj a doporučuji vás do lásky našeho Pána Ježíše Krista. Sbohem, milovaní bratři, už není více času na mluvení. Až v nebi. Pamatujte na mě.“
Soudobý svědek takto popisuje jejich smrt:
„Když postavili kříže, bylo neobyčejné vidět, jací byli všichni stateční, k čemuž je povzbuzoval i otec Pásius, i otec Rodriguez. Otec komisař se ani nepohnul a oči měl upřené na nebe. Bratr Martin k vyjádření vděčnosti Boží dobrotě zpíval některé žalmy a přidával verš: „Do tvých rukou, Pane.“ I bratr František Blancus jasným hlasem vzdával díků Bohu. Bratr Gonsalvo zvýšeným hlasem přednášel modlitbu Páně a andělské pozdravení.
Když náš bratr Pavel Miki viděl, že je na nejčestnější tribuně, jakou kdy měl, vyjevil nejprve kolemstojícím, že je Japonec a že patří do Společnosti Ježíšovy, že umírá pro ohlašování evangelia a děkuje Bohu za tak velké dobrodiní. Potom dodal: „Jelikož jsem se dostal až sem, myslím si, že mezi vámi není nikoho, kdo by byl přesvědčen, že chci zamlčet pravdu. A tak vám prohlašuji, že není jiné cesty ke spáse, jen ta, které se drží křesťané. A protože ona mě učí odpouštět nepřátelům a všem, co mi ublížili, rád odpouštím králi a všem, co jsou zodpovědní za mou smrt, a prosím je, aby přijali křesťanský křest.“
Potom obrátil zrak ke společníkům a začal jim dodávat odvahu do tohoto posledního zápasu. Přímo radost se zračila na tváři všem, ale zejména Ludvíku. Když na něj jiný křesťan zavolal, že brzy bude v ráji, radostným pohybem prstů a celého těla obrátil na sebe pozornost všech přítomných.
Anton, který byl na kraji vedle Ludvíka, upřel oči na nebe, vzýval nejsvětější jména Ježíš a Maria a pak zazpíval žalm: „Chvalte, služebníci, Pána,“ který se naučil na katechetické nauce v Nagasaki, kde se dbá na to, aby se kluci naučili některé žalmy zpaměti.
Jiní s rozjasnenou tváří opakovali: „Ježíš, Maria!“ Někteří opětovně povzbuzovali kolemstojící, aby žili, jako je důstojné křesťana. Těmito a jinými podobnými činy dokazovali, že jsou připraveni zemřít.
Zde začali čtyři kati vytahovat z pochev dlouhé nože (jaké používají Japonci). Při pohledu na ně všichni věřící hrůzou vykřikli: „Ježíš, Maria!“ ba co víc, následoval žalostný pláč, který musel proniknout do samého nebe. Kati je pak všechny velmi rychle jednou nebo dvěma ranami usmrtili.“