V dějinách církve se častěji setkáváme se zásahy světských pánů do obsazování církevních funkcí. Jedná se o laickou investituru, jejímž prostřednictvím se na církevní místa dostávali neschopní a nehodní lidé. O nápravu tohoto stavu se zasloužilo hnutí, které vyvrcholilo reformou, pojmenovanou po papeži Řehořovi VII.. Mezi osobnosti, které přispěly k úspěchu gregoriánské reformy, patří i sv. Norbert.
Narodil se někdy v letech 1082-85. Pocházel ze středního Porýní. Už ve velmi mladém věku byl jmenován kanovníkem v Xantene nad Rýnem. Jistý čas žil v kurii kolínského arcibiskupa a později v paláci císaře Jindřicha V.. Norbert neměl v úmyslu stát se knězem. Jako kanovník přijal pouze pod-jáhenství, ale jinak žil životem feudálních dvořanů. Po smrti biskupa ve městě Cambrai r. 1113 mu císař Jindřich nabídl tuto hodnost. Pro mladého muže byla tato nabídka lákavým pokušením, ale přece ji odmítl. Ozvalo se v něm svědomí, které mu poukazovalo na nesprávnost císařovo počínání i na svou nehodnost. Když doprovázel císaře na cestě do Říma, otřáslo jím císařovo drsné zacházení s papežem. A když papež Paschal II. r. 1115 exkomunikoval Jindřicha pro jeho zásahy do církevních věcí, Norbert odešel z císařského dvora.
Od té doby se jeho život začal měnit. Zřekl se všeho pohodlí i světských zájmů a na jistý čas vstoupil do kláštera sv. Benedikta v Siegburgu. Tam se v modlitbě a pokání rozhodl, že bude sloužit Bohu a duším jako kněz. V prosinci r. 1115 ho kolínský arcibiskup vysvětil za kněze. Ve smyslu gregoriánské reformy se chtěl věnovat čistě duchovní službě. Z kláštera se vrátil do Xantenu, kde chtěl získat kanovníky pro reformu, ale nenašel u nich porozumění. Proto opustil kanonické místo a začal žít podle příkladu potulných kazatelů, kteří povzbuzovali věřících ke křesťanštějšímu životu.
Norbertovo přesvědčivá kázání spojené s příkladem jeho života zapůsobili na mnoha, ale vyvolaly i rozpory, se kterými se zabývala synoda ve Fritzlare. Synoda sice neodsoudilo kazatele, ale nerozptýlila ani všechny pochybnosti. Proto se vybral k papeži Gelázovi II. a ten schválil jeho kazatelskou činnost. Norbert kázal především v severní Francii, kde mu jeho výřečnost a také pověst proroka a divotvorce, získali mnoho přívrženců. Když papež Kalixtus II. navštívil francouzské město Remeš, Norbert ho vyhledal a požádal ho o znovu potvrzení své kazatelské činnosti. Tehdy mu papež doporučoval, aby se usadil v laonskom biskupství v severní Francii. Norbert tak učinil, ale když se mu nepodařilo reformovat opatství v Laon, odebral se na jaře r. 1120 se svými následovníky do blízkého údolí Prémontré, kde založil první komunitu nového řádu řeholních kanovníků, kteří se podle místa vzniku nazývají premonstrátů.
Předně se ujal výchovy kněží, oddaných pravému hlásání a apoštolskému životu, čistých a chudých, kteří by si oblékli „oděv i důstojnost nového člověka; to první v řeholním rouchu a to druhé v kněžské hodnosti“. Chtěl, „aby se řídili svatým písmem a za vůdce měli Krista“. Doporučoval: „čistotnost u oltáře a při bohoslužbách, odstranění přestupků a nedbalostí v kapitule, starost o chudé a pohostinství“. Základem jejich řeholního života se stala regula sv. Augustina. Šlo o nový typ řeholního života. Kněží, bratři laici a sestry zachovávali přísný klášterní řád: bohoslužbu, chórovou modlitbu, kontemplaci, přísný styl života, ale současně se věnovali i vnější apoštolské činnosti: službě těm, kteří k nim ve velkém počtu přicházeli, i těm za kterými vycházeli. Žít v klášteře a současně apoštolsky bylo něco nového, tehdy i nyní aktuální a na mnoha místech požadované. Po Prémontré proto následovalo založení dalších klášterů. Ke kněžím, kteří v klášteře zastupovali apoštoly, připojil podle vzoru prvotní církve takové množství věřících laiků – mužů i žen, že, jak tvrdí mnozí, nikdo od dob apoštolů nezískal pro Krista za tak krátkou dobu tolik následovníků dokonalého života jako on svou výchovou. Věřícím, kteří chtěli být spojení s jeho řeholí, bylo nabídnuto společenství Třetího řádu.
Norbert, i po založení komunity v Prémontré, pokračoval v apoštolských cestách jako kazatel. Působil tak ve Francii, Belgii a Německu. R. 1124 ho povolal cambraiský biskup do města Antverpy (Belgie), aby tam kázal proti učení Tanchelma. Tanchelm byl horlivý reformátor, který oprávněně kritizoval nepořádky mezi duchovenstvem, ale zašel příliš daleko, takže nakonec popíral církevní hierarchii a svátosti, zejména eucharistii. Norbertovo kázání byly úspěšné a vysloužily mu titul „apoštol oltářní svátosti“.
R. 1126 šel Norbert do Říma, kde dosáhl potvrzení premonstrátského řádu. V témže roce přijal jmenování za arcibiskupa v Magdeburku ve středním Německu, kde si těžká situace vyžadovala silnou a váženou osobnost. Neprodleně se dal do obnovy. Zvlášť mu leželo na srdci odstranění nepořádků mezi duchovenstvem a obnova klášterů. Aby snadněji prosadil nezbytné reformy, Norbert si povolal na pomoc své duchovní syny. V r. 1128 vedení svého řeholního společenství odevzdal do rukou svého žáka Huga de Fosses.
Navzdory tolika starostem a pracím v magdeburském církevním obvodu zasahovalo Norbertovo působení i mimo něj. Různým způsobem podporoval šíření evangelia ve východních germánských krajích, kde křesťanství ještě nezapustilo kořeny. Kněze své diecéze pobídl do obnovy bez ohledu na pobouření lidu. V letech 1130-32 udělal velkou službu celé církve tím, že se zasadil o uznání papeže Inocence II. proti nezákonně zvolenému Anaklétovi. Zatímco sv. Bernard z Clairvaux dosáhl takové uznání ve Francii, Norbert k němu přispěl v Německu, a zejména u panovnického dvora císaře Lotara II.. Když r. 1130 šel císař s vojskem do Ríma, aby pomohl uspořádat tamní poměry a aby přijal od papeže císařskou korunu, Norbert ho doprovázel a zasloužil se o uspokojivé vyřešení některých choulostivých otázek, které vyvolávaly napětí mezi papežem a německými panovníky.
Papež Inocenc II. mu adresoval slova: „Apoštolský stolec si z celého srdce blahopřeje, že má v tobě takového oddaného syna.“ A císař ho udělal hlavním kancléřem císařství. Toto vše dokázal neochvějnou vírou. Říkali o něm: „Norbert tak vyniká vírou jako Bernard z Clairvaux láskou.“ Dále jemností ve vystupování: „protože on, velký mezi velkými a malý mezi malými, byl ke každému laskavý“. A nakonec vynikající výřečností: „Soustředěn na Boží zájmy neustále rozjímal a směle šířil ohnivé Boží slovo, které spaluje neřesti, vybrušuje ctnosti a učenlivé duše obohacuje moudrostí“. Tvrdý život a nadměrná práce předčasně vyčerpali jeho životní sílu. Zemřel 6. června.
Jeho tělo pohřbili v premonstrátském kostele v Magdeburku. Lidé si ho uctívali jako světce brzy po jeho smrti. Úředně mu tento nejvyšší titul přiznal papež Řehoř XIII. roku 1582. Byly to těžké časy, když se v Německu a severní Evropě šířil protestantismus. I premonstrátský kostel, kde byl pohřben sv. Norbert, zaujaly protestanti. Proto se premonstrátské kláštery na katolickém území snažily získat světcovy tělesné pozůstatky. Podařilo se to po těžkých vyjednáváních pražskému opatovi Questembergovi, který začátkem r. 1627 převezl tuto vzácnou relikvii do premonstrátského kláštera na pražském Strahově. V díle sv. Norberta pokračuje jeho řehole, která má několik klášterů i v Čechách. Nejznámější je strahovský klášter, kde jsou i relikvie sv. Norberta. Sv. Norbert je uctíván jako světec Eucharistie, zakladatel premonstrátského řádu a spolupatron české země.