Na dny následující bezprostředně po slavnosti Narození Páně, uvádějí již nejstarší liturgické kalendáře skupinu svátků svatých. Středověk, který v těchto svatých viděl, jakoby čestné průvodce novorozeného Krále je pojmenoval „Comites Christi“ – Kristovi průvodci. V římské liturgii jsou to prvomučedník Štefan (26.12), apoštol a evangelista Jan (27.12) a děti, které dal zavraždit Herodes v Betlémě (28.12.). Podle sv. Bernarda se nám po tyto tři dny představují zástupci trojího způsobu svatosti, kteří se klanějí nově narozenému Králi: mučedník touhou i skutkem (Štefan), mučedník jen touhou (Jan) a mučedníci jen skutkem (Neviňátka).
Svátek Sv. Neviňátek vznikl pravděpodobně na Západě. Poprvé se zmiňuje v kalendáři severoafrického města Kartága v roce 505. Již dříve vzpomínají mučednictví těchto dětí mnozí církevní otcové. Termín tohoto svátku ovlivnil jeho souvislost s Vánocemi. 28. prosince se původně slavil „Útěk do Egypta“. Svátek měl galským vlivem smuteční charakter, což se projevilo fialovou barvou liturgického roucha a vynecháním mešního zpěvu Gloria. Až od roku 1.960 má tento den rysy typické pro svátky mučedníků. V současnosti se v tento den na mnoha místech koná pobožnost za novodobá neviňátka, nenarozené děti.
V dnešním evangeliu nacházíme andělův příkaz: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu, neboť Herodes bude hledat dítě, aby ho zahubil!“ Určitě jste postřehli, že i když všichni víme, že se jedná o malého Ježíše, přece evangelium se vyjadřuje jaksi obecně: „vezmi dítě, uteč… ;bude hledat dítě, aby ho zahubil!“ Jakoby nešlo jen o toto dítě a jen o Heroda. Za touto snahou Heroda stojí satan, který je vrahem lidí od počátku. Každý otec i každá matka musí především chránit své dítě před touto hrozbou. Každé dítě se může rozvinout do krásy a dokonalosti Bohočlověka a tak se stát Božím obrazem. Proto ďábel nenávidí člověka.
Možná právě v těchto souvislostech je vhodné zamyslet se nad tím, jakým strašným zločinem proti Boží lásce je umělý potrat. Bůh chce život a ne smrt. Smrt je důsledkem naší hříšné existence, ale není něčím, co by Bůh chtěl. Ježíš zaplakal nad smrtí Lazara. Bůh smrt nestvořil a ani s ní nikdy nesouhlasil. Teologové říkají, že i smrt Božího Syna, Otec připustil jen proto, že už měl před očima jeho Vzkříšení. Ježíš zvítězil nad smrtí. Bůh chce člověka, ale člověk nechce člověka a to je bolavé.
Lidé, biblické epochy, si byli plně vědomi jedné pravdy, která se modernímu člověku jaksi zamlžuje a to pravdy o Bohu Stvořiteli, který si dítě utváří už v lůně matky. Na mnoha místech Písma svatého nalezneme tuto pravdu vyjádřenou. Při povolání proroka Jeremiáše Bůh říká: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, poznal jsem tě.“ (Jer 1,5) Z toho vyplývá, že jsme předmětem Božího zájmu ještě dříve, než jsme se počali v životě matky. Ještě před naším početím Bůh myslí na nás s láskou a má pro každého jednoho připravený plán spásy.
Katechismus katolické církve říká na toto téma: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl Božím obrazem, jako muže a ženu je stvořil“ (Gen 1,27). Člověk zaujímá v stvoření jedinečné místo: je „Božím obrazem“: ve své přirozenosti spojuje svět duchovní a hmotný: je stvořen jako muž a žena: Bůh ho učinil svým přítelem. Jen člověk je ze všech viditelných tvorů „schopen poznávat a milovat svého Stvořitele“, „je jediným tvorem, kterého Bůh chtěl pro něj samého“, jen člověk je povolán, aby sdílel poznáním a láskou Boží život, ke kterému byl stvořen a který je hlavním důvodem jeho důstojnosti.“
Lidský život je třeba absolutně respektovat a chránit již od chvíle početí. Lidské bytosti již od první chvíle její existence třeba přiznat práva osoby, mezi nimiž je nedotknutelné právo každé nevinné bytosti na život. Církev již od prvního století učila, že každý vyvolaný potrat je morální zlo. Toto učení se nezměnilo. Přímý potrat, to znamená, chtěný jako cíl nebo jako prostředek, závažně odporuje morálnímu zákonu: „Nezabiješ zárodek potratem ani neusmrtíš novorozené dítě.“ (Didaché)
Vědomá a dobrovolná a nejen materiální spolupráce při potratu je těžký hřích. Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace (vyloučení z církve). „Kdo zapříčiní potrat, který skutečně nastane, upadne do exkomunikace uložené předem vyneseným rozsudkem „samým činem spáchání deliktu“ a za podmínek stanovených právem.“ Církev tím nemíní zužovat oblast milosrdenství. Ale chce zdůraznit závažnost spáchaného zločinu a nenapravitelnou škodu způsobenou usmrcením děťátka, jeho rodičům a celé společnosti.
Jelikož se s embryem má již od početí zacházet jako s osobou, je třeba ho chránit v jeho neporušitelnosti, léčit ho a uzdravit, pokud je to možné, jako každou jinou lidskou bytost. „Předporodní diagnostika je morálně dovolena tehdy, když respektuje život a neporušitelnost lidského embrya a plodu a je zaměřena na jeho individuální zachování nebo uzdravení… Je však v závažném rozporu s morálním zákonem, jestliže předvídá, v závislosti na výsledcích, možnost vyvolat potrat. Stanovení diagnózy se nesmí rovnat rozsudku smrti.“
I z těchto přečtených částí Římského katechismu můžeme pochopit jako závažný je tento zločin. To, že se tak děje v našem státě a že se to provádí ve velkém množství, ještě nedokazuje oprávněnost této praktiky, ale spíše bezbožnost společnosti v níž žijeme.
Na závěr výrok sv. Jana Zlatoústého: „Jaká je to tedy bytost, která byla stvořena s takovou vážností? Je to člověk, velká obdivuhodná a živá postava, která má v Božích očích větší cenu než všechno ostatní stvoření: je to člověk a pro něj existuje nebe i zemi a moře a celé stvoření: jeho spáse přikládal Bůh takovou důležitost, že pro něj neušetřil ani svého jednorozeného Syna. Vždyť Bůh neúnavně používal všechny prostředky, aby dal člověku vystoupit až k sobě a posadil si ho po své pravici.“