Mikuláš se narodil v Šibeniku v Dalmácii kolem roku 1340. Byl nejdříve kazatelem v Bosně spolu s bratrem Deodatem. Roku 1384 se oba vydali do Palestiny. Tam se spolubratry Petrem a Štěpánem připravili řeč na obranu křesťanské víry, kterou posíleni modlitbami roku 1391 přednesli před jeruzalémským kádím. Když dostali příkaz, aby ji odvolali, statečně odmítli, proto byli uvrženi do okovů, odsouzeni k smrti, jejich těla byla 14. listopadu 1391 rozsekána na kusy a spálena. Svatořečeni byli 21. června 1970 papežem Pavlem VI.
Ze soudobé zprávy o mučednictví svatého Mikuláše a druhů
Mikuláš a jeho bratři dlouho uvažovali, jak by mohli Bohu získat duše, které se ďábel pokoušel urvat, a beze všeho strachu chtěli Bohu nejvyššímu přinést bohaté ovoce ve svaté zemi jeruzalémské. Získali užitečné rady od některých mistrů teologie a jiných zkušených bratří tam sídlících, našli na podporu i důkazy z Písma svatého a schválených učitelů, jak je porůznu četli. Posíleni v Pánu v přesvědčení, že každý dokonalý křesťan může úspěšně zapůsobit na pozemsky smýšlející lidi, dne 11. listopadu 1391, o svátku svatého Martina, kolem 9. hodiny dopoledne chtěli uskutečnit dlouho pečlivě připravovaný plán. Šli společně a každý z nich nesl s sebou list či svitek psaný italsky a arabsky. Nejdříve chtěli vstoupit do Šalamounova chrámu, ale bylo jim v tom zabráněno.
Byli přivedeni do domu kádího (soudce), kde rozvinuli své svitky a četli je před ním. Když skončili, řekl kádí těmto čtyřem bratřím: »To, co jste právě přednesli, jste řekli jako moudří a při smyslech, anebo jste blázni a pomatení na rozumu? Poslal vás váš papež nebo některý křesťanský král?« Tu bratři s velkou zralostí, rozvahou, horlivostí pro víru, nadšením a touhou po spáse odpověděli: »Nikdo nás neposlal, jen Bůh, který nám vnukl, abychom vám kázali pravdu a vaši spásu, neboť Kristus říká v evangeliu: Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen.1 Nato se jich kádí zeptal: »Chcete to vše odvolat a stát se Saracény, a tak se zachránit před smrtí? Jinak totiž musíte zemřít.« Odvětili neochvějným hlasem: »Naprosto to nechceme odvolat, ale jsme připraveni raději zemřít za tuto pravdu a za statečnou obranu katolické víry a snést každé mučení, protože všechno, co jsme řekli, je svaté, katolické a pravdivé.« Když to kádí slyšel, po poradě nad nimi vynesl rozsudek smrti. Sotva rozsudek vyslovil, s hlasitým křikem se na ně vrhli všichni okolo stojící Saracéni a volali: »Na smrt, na smrt!« A na místě je bili nejrůznějšími nástroji, že padli na zem jako mrtví. To bylo kolem třetí hodiny odpoledne, a pro pobouření lidu tam zůstali až do půlnoci.
Kolem půlnoci je nechal kádí vysvléci, pevně přivázat ke kůlům a tak krutě zbičovat, že jejich těla byla zcela zbavena kůže, takže nemohli snést ani pohled jeden na druhého. Nakonec je dal vrhnout do nejhroznějšího žaláře a přivázat pevně na špičatá dřeva, takže nemohli mít ani chvíli úlevu a byli neustále týráni strašným mučením.
Třetí den pak byli vyvedeni na náměstí, kde jsou trestáni zločinci, před vznešeného kádího a ohromné množství saracénského vojska s tasenými meči a před velký oheň. Tam se jich znovu ptali, zda chtějí odvolat, co řekli, a stát se Saracény, a tak se zachránit před smrtí. Na to odpověděli »To chceme a to vám hlásáme, abyste se obrátili na víru Kristovu a byli pokřtěni. Vězte, že se pro Krista a jeho víru nebojíme ohně ani tělesné smrti.« Když to slyšeli Saracéni, kteří tam stáli, vzplanuli hněvem, všichni se na ně zuřivě vrhli, a tak je rozsekali na kousky, že na nich nezůstala ani lidská podoba. Nato je naházeli do ohně, avšak ani tak rozčtvrcená těla nemohli spálit. A celý den tam ten dav stál a přihlížel, přikládal dřevo, rozhazoval popel a zahrabával kosti, aby je křesťané nemohli najít. (D. Mandić, Documenta martyrii B. Nicolai Tavelić et sociorum eius, Řím 1958, s. 35-42)