Světec, kterému dnes věnujeme vzpomínku, je jedním z nejpopulárnějších a zároveň ve východní církvi jedním z největších světců. O jeho narození nevíme mnoho. Udává se narození v rozpětí let 250-272, ve městě Patara, na jižním pobřeží Malé Asie, v dnešním Turecku. Jeho rodiče byli dobří křesťané, otec Eufemius byl mužem bohatým, ale mimořádně zbožným a milosrdným a matka Anna byla sestra Mikuláše, myrského arcibiskupa. Dítěti se velmi potěšili, protože dlouho nemohly mít děti. Podle některých životopisců, sám nebeský posel jim oznámil šťastnou novinu a dal jim současně vědět, že dítěti mají dát jméno Mikuláš (Nikolaj), což znamená „vítězství lidu“.
Jeho životopisci říkají, že již od mládí bylo v něm vidět něco zvláštního. Je to i pochopitelné, vždyť žil mezi pohanskými chlapci, od kterých se lišil upřímnou zbožností a skromností. Úsměvem si podmaňoval mladé duše, vyhledával je a přiváděl na cestu zbožnosti a čistého života. Totéž dělal i jako dospělý. Právě z tohoto důvodu obdržel titul miláčka a ochránce dětí. Pověst o jeho nádherném životě budila pozornost duchovenstva a bylo přáním všech, aby se stal knězem. Rodiče se postarali o jeho dobrou výchovu a vzdělání a byl na tuto cestu připraven i ctnostným životem. S radostí četl Písmo svaté a jiné náboženské knihy. Duchovní stav považoval za nevýslovné vyznamenání. Po smrti rodičů Mikuláš potají rozdával svůj majetek chudým. Když se dozvěděl, že jistý otec je ve velké bídě a chtěl proto začít prodávat své dcery na prostituci, přes okno hodil chuďasovi tři značné částky peněz, které mu umožnily dát dcerám slušné věno a dobře jejich vydat. Lid nakonec odhalil velkorysého dobrodince. Aby utekl před lidskou slávou, odešel sv. Mikuláš do Svaté země. Na zpáteční cestě si jej zvolili věřící z města Myra za svého biskupa. I jako biskup zůstal Mikuláš věrný své štědrosti. Podporoval nuzných a zastával se nevinně pronásledovaných.
Za Diokleciánova pronásledování byl uvězněn a později ho poslali do vyhnanství. Někteří životopisci se domnívají, že to bylo na Krym. V roce 311 vydal císař Galerius dekret, kterým bylo zastaveno kruté pronásledování křesťanů. Velká většina pronásledovaných dostala svobodu, ale všichni křesťané byli vysvobozeni ze žaláře až v roce 313, kdy císař Konstantin, po vítězné bitvě u mostu Milvio, vydal spolu s Liciniem Milánský edikt. Církev dostala svobodu a mohla veřejně působit, stavět chrámy a rozvíjet svou blahodárnou činnost pro spásu nesmrtelných duší. I sv. Mikuláš se mohl vrátit do svého biskupského sídla. Po sjednocení římské říše byl svolán první sněm do Nice v roce 325. Jeho cílem bylo především teologicky vyvrátit Áriovo učení a obhájit rovnost tří Božských osob. Ačkoli nemáme výslovných zpráv, mnozí se domnívají, že i sv. Mikuláš se zúčastnil tohoto církevního sněmu. Usuzují to i z toho, že světec se znázorňuje s třemi zlatými koulemi, které mají znázorňovat tři Božské osoby. Sv. Mikuláš byl velkým obhájcem důstojnosti Bohorodičky proti bludu, který tvrdil, že Panna Maria neporodila Bohočlověka, ale pouze člověka.
Některé životopisy říkají, jak svatý biskup dosáhl osvobození tří nevinně na smrt odsouzených důstojníků, jak zachránil ztroskotané námořníky, jak odvrátil od svého města hlad, jak vzkřísil zabité kleriky. Navzdory veškeré kritické obezřetnosti a výhradám, třeba připustit, že v postavě mýrskeho biskupa muselo jít o výjimečnou osobnost, která vyvolala neobvyklou pozornost a úctu. Svatý Mikuláš zemřel někdy mezi lety 345-352. Pochovali jej v mýrskom chrámě, kde byly jeho tělesné pozůstatky až do roku 1087. Tehdy je ukořistila zvláštní výprava z jihoitalského přístavního města Bari, která je přivezla do svého města. Tam vystavili světci nový chrám sv. Mikuláše a uložili do něj jeho tělesné pozůstatky. Proto se sv. Mikuláš z Myry nazývá i sv. Mikuláš z Bari.
Památka jeho smrti – narození pro nebe – se slaví 6. prosince. I nyní tisíce poutníků putuje k jeho hrobu, kde dosahují vyslyšení a kde jsou svědky zázraků divotvorce. Bari je první město, které zavádí druhý svátek sv. Mikuláše (kromě 6. prosince), svátek přenesení svatých ostatků. Kultem svätomikulášskym v Bari se začíná zlatý věk úcty sv. Mikuláše. Odtud se šíří jeho známost na všechny světové strany, zejména když byl zaveden k jeho úctě mešní formulář v latinské církvi a různe svätomikulášské zvyky.
Jeho úcta se neomezila pouze na město Myru. Hned po smrti pronikla všechny vrstvy obyvatelstva. Stavěli mu pomníky, kaple, ba i chrámy na jeho počest. Na Východě se úcta sv. Mikuláše zvláště rozšířila v 6. století, kdy císař Justinián dal postavit k jeho úctě chrám, který v 9. století nádherně ozdobil císař Bazilius. Na Západě se úcta tohoto světce rozšířila prostřednictvím italogréckych církevních obcí a vzrostla po přenesení jeho ostatků do Itálie, do Bari. V Uhersku se slavila jeho památka v prvních stoletích tamního křesťanství. Od roku 1092 se stává 6. prosinec svátkem pro celé Uhersko. O něco později to dělají i ostatní země. V Německu se to děje koncem 12. století a v Anglii počátkem 13. století. U Rusů byl zaveden již roku 1091. Od té doby sv. Mikuláš je u nich nejpopulárnějším světcem. V Čechách je 114 chrámů zasvěcených k jeho cti. Ve východní, byzantské církve jeho obraz nechybí na žádném ikonostasu v chrámu. Obraťme se s velkou důvěrou k sv. Mikulášovi a poprosme o dobrotu srdce, kterou tak potřebuje každý z nás, aby svět kolem nás byl lepší a lidé navzájem laskavější a tolerantnější.