Maxmilián Maria Kolbe se narodil 8. ledna 1894 v Polsku. Jako mladík vstoupil do řehole minoritu a roku 1918 byl v Římě vysvěcen na kněze. Zapálený synovskou oddaností k Boží matce založil nábožné sdružení, které se nazývá „Rytíři Neposkvrněné” a rozšířil ho široko – daleko jak v Polsku, tak v jiných zemích. Odešel jako misionář do Japonska, kde se za pomoci a pod ochranou Neposkvrněné usiloval šířit křesťanskou víru, zvláště tiskovou formou. Když se pak vrátil do Polska, musel během II. světové války podstoupit mnohé útrapy.
Dne 17. února 1941 byl zatčen gestapem a odvlečen do koncentračního tábora v Osvětimi. Jelikož byl nemocný a pro tělesnou slabost někdy nemohoucí, dozorci ho často surově bili. Po útěku jednoho spoluvězně, nechal velitel tábora všechny nastoupit a deset vybral na smrt hladem. P. Maxmilián se nabídl místo jednoho z nich. V této hladomorně duchovně povzbuzoval a vedl ostatních odsouzených. Z hladomorny se denně ozývaly modlitby a mariánské písně. A když už mnozí zemřeli a ostatní ležely od slabosti na zemi, kněz ještě stál nebo klečel mezi nimi a modlil se. Po dvou týdnech zůstali živí už jen čtyři, mezi nimi P. Maxmilián. Vedení tábora chtělo s nimi skoncovat, proto jim táborový lékař vstříkl do žíly injekci kyseliny karbolové. Stalo se to krátce po poledni 14. srpna 19411 předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie. Tělo P. Maximilána spálili spolu s ostatníma. P. Maxmiliána Marii Kolbeho prohlásil za blahoslaveného papež Pavel VI. v říjnu 1971. O jedenáct let později ho papež Jan Pavel II. prohlásil za svatého. Na obou slavnostech se zúčastnil i František Gajowniczek, který byl nim zachráněn a v čase svatořečení měl již přes 80 let
Nechme svatého, aby k nám promluvil: „Mám velikou radost, milý bratře, že jsi naplněn takovou horlivostí pro šíření slávy Boží. V současné době můžeme totiž se zármutkem pozorovat, jak se šíří v různých podobách – a to nejen mezi lidmi ve světě, ale i mezi řeholníky – jakási epidemická choroba, zvaná indiferentismus. Bůh je však hoden nekonečné slávy, a proto je naším prvním a hlavním úkolem, abychom mu podle svých skrovných možností vzdávali co největší slávu, i když takovou, jakou si od nás zasluhuje, mu pro svou ubohost nikdy nemůžeme vzdát.
Protože se však Boží sláva nejvíce projevuje ve spáse duší, které Kristus vykoupil svou krví, má být nejvyšší a nejpřednější snahou apoštolského života zprostředkovávat spásu a dokonalejší posvěcení co největšího počtu duší. Zmíním se krátce, jaká nejvhodnější cesta vede k tomuto cíli, totiž k uskutečnění Boží slávy a posvěcení co největšího počtu duší. Bůh je Vševědoucí a Nejvýš Moudrý, a proto nejlépe ví, co máme stále konat pro jeho větší slávu, a svou vůli nám nejčastěji ukazuje prostřednictvím svých zástupců na zemi. A proto nám bezpečně ukazuje Boží vůli jediné poslušnost. Představený se sice může mýlit, ale nemůže se stát, že bychom my, budeme-li se řídit poslušností, upadli v omyl. Jedině tehdy by nebyla poslušnost na místě, kdyby představený přikazoval něco, co by nesporně znamenalo porušení Božího zákona, i když třeba jen v nejmenším; v tom případě by představený nebyl věrným tlumočníkem Boží vůle.
Jedině Bůh je Nekonečný, Nejmoudřejší, Nejsvětější, Nejdobrotivější Pán, Stvořitel a Otec náš, Počátek i Konec, Moudrost, Moc a Láska – to všechno je Bůh sám. A všechno, co je mimo Boha, má cenu podle toho, jak se to vztahuje k němu, neboť on je Stvořitel všeho, Vykupitel lidí a poslední cíl všeho tvorstva. A on nám ukazuje svou úctyhodnou vůli skrze své zástupce na zemi a táhne nás k sobě, a naším prostřednictvím chce k sobě přitáhnout také jiné duše a připoutat je k sobě dokonalejší láskou.
Hleď, bratře, jak je lidská důstojnost veliká skrze milosrdenství Boží. Poslušností jakoby překračujeme hranice naší nepatrnosti a shodujeme se s vůlí Boží, a ta nás řídí svou nekonečnou moudrostí a prozíravostí, abychom jednali správné. Ba dokonce, když se pevně opíráme o Boží vůli, jíž se nemůže nic stvořeného stavět na odpor, stáváme se silnějšími než všecko.
To je stezka moudrosti a prozíravosti, to je jediná cesta, jak můžeme vzdávat Bohu nejvyšší slávu. Kdyby byla jiná vhodnější cesta, Kristus by nám ji byl jistě ukázal svým slovem i příkladem. Ale Písmo svaté vystihuje jeho dlouhý život v Nazaretě slovy: A poslouchal je, a také zbývající část jeho života nám ukazuje ve světle poslušnosti, neboť na mnoha místech říká o Kristu, že sestoupil na svět, aby konal Otcovu vůli.
Milujme tedy, a milujme ze všech sil našeho Nejlaskavějšího Nebeského Otce, a projevem této dokonalé lásky ať je naše poslušnost, v níž je třeba se osvědčit právě tehdy, když se od nás žádá zřeknout se vlastní vůle. A neznáme vznešenější knihu, která by tak podporovala růst naší lásky k Bohu, než Ukřižovaného Ježíše Krista.
To všechno získáme mnohem snadněji prostřednictvím Neposkvrněné Panny, neboť Dobrotivý Bůh ji pověřil, aby rozdělovala dary jeho milosrdenství. Není pochyb, že vůle Mariina je pro nás totožná s vůlí Boží. A jestliže se ji zasvětíme, staneme se v jejích rukou nástrojem Božího milosrdenství, jako je ona nástrojem v rukou Božích. Dejme se tedy od ní řídit a vést, a pod jejím vedením buďme klidní a bez starosti. Vždyť ona nám všechno připraví, o všechno se postará, přijde nám ochotně na pomoc ve všech potřebách těla i duše a odstraní obtíže i strasti.”