Alespoň v krátkosti připomenu jeho život. Matouš pocházel z Kafarnaumu, z města, ve kterém žil i apoštol Petr. Na rozdíl od pravověrného Petra byl Lévi počítán ke kolaborantům s Římany, alespoň se tak na jeho povolání celníka dívali jeho rodáci a současníci. Sám evangelista Matouš popisuje své obrácení jako reakci na setkání s Ježíšem. Krátce předtím Pán Ježíš uzdravil poraženého tím, že mu odpustil hříchy. Snad právě tato možnost, získání odpuštění hříchů, fascinovala Matouše, pozdějšího apoštola. Možná si právě tehdy uvědomil tlak svých vlastních hříchů. Pán Ježíš i na jeho konto, ale i na konto nás všech řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: Milosrdenství chci a ne oběť. Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky.“
Když ho Ježíš povolal mezi své učedníky, byl výběrčím poplatků ve službách Heroda Antipy. Markovo a Lukášovo evangelium uvádějí při této příležitosti jeho druhé jméno Levi, a Marek dodává, že to byl syn Alfeův (Mk 2, 14; Lk 5, 27). Je také ve všech seznamech apoštolů (Mt 10, 3; Mk 3, 18; Lk 6, 15; Sk 1, 3). Dále se o něm biblické texty nezmiňují. Po seslání Ducha Svatého působil nejprve mezi Židy v Palestině a napsal pro ně aramejsky evangelium; jeho dnešní řecký text je pozdějším překladem. Kam odešel hlásat evangelium potom, nelze s jistotou tvrdit; starokřesťanská tradice se zmiňuje o Etiopii, Persii a Pontu u Černého moře. Zemřel jako mučedník. V 11. století mu byl v Salernu (v jižní Itálii) postaven kostel, v němž jsou dnes uloženy jeho ostatky.
Možná se sami sebe ptáme, jak se tento člověk, zažraný do financí, mohl stát svatým. Jeho cestu bychom mohli rozdělit do více etap. Boží povolání je Boží milostí. Ježíš na něho pohledl a povolal jej: „Pojď za mnou! On vstal a šel za ním.“ Prvním předpokladem je slyšení této výzvy. A já bych dnes chtěl zaměřit vaši pozornost právě na slyšení a následování Božího Slova. Základním předpokladem jakékoliv lásky je podmínka: „Slyš“, kterou začíná i první a nejdůležitější přikázání Lásky k Bohu. Nedá se mluvit o lásce, kde není ochota naslouchat a poslouchat. V našem jazyce jsou to dvě slova, která vyjadřují jedno. Pán Ježíš říká, že základem lásky k němu je „poslušnost k jeho příkazům!“ Ne cit, ale vůle je rozhodující. Tedy „naslouchej a poslouchej!“ V absolutní míře to platí o lásce k Bohu, relativně i o našich mezilidských vztazích. My všichni jsme tak zabraní sami do sebe, že naše vysvobození začíná tímto příkazem: „Slyš, poslouchej!“ Pravé pokání začíná v ochotě poslouchat, co mi chce říci Pán, v ochotě slyšet Boží Slovo.
A v tomto Slově se Bůh dává svému stvoření. A my toto Slovo přijímáme, a skrze toto Slovo jsme proměňování a rosteme do podoby Otce. Nedivme se, že právě Boží Slovo se sjednocuje s člověkem, neboť určení člověka, je „být Božím obrazem“, sloužit Bohu jako prostor jeho Zjevení. Člověk je pozván k tomu, aby se skrze něho zjevil Neviditelný a absolutně Transcendentní Bůh – Láska ve stvořeném světě. V listu Židům čteme: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem.“ (Žid 1,1-3) Vrchol tohoto Božího Vyslovení tvoří Vtělení. Boží Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi jako Ježíš Kristus, Pravý Bůh a Pravý člověk. Tím nám zjevilo, že člověk má v sobě schopnost přijmout Boží Slovo jako svůj život. Bůh se zjevil jako dokonalý člověk a tím zároveň ukázal, že člověk je pozván, být nosičem Boha. Víte, co je nosič. Může to být např. CD. Tak jako CD dokáže být nosičem nějakého programu, tak i lidská duše dokáže do sebe pojmout Boží Slovo a člověk se tehdy stává skutečným Božím obrazem.
Můžeme mluvit o dvou úrovních života, ve kterých se odehrává náš růst. A to o nevědomé – biologické, která se děje bez naší vůle. Nedá se říci „proti naší vůli“, protože tuto úroveň života jsme dostali dříve, než se dalo mluvit o naší osobě a o její vůli. Druhou úroveň bychom mohli označit jako vědomou, svobodnou. Jakmile existuje naše osoba obdařená svobodnou vůlí, může si vybrat, zda chce na duchovní úrovni růst do podoby Božího Syna, stát se Božím obrazem, růst z nelásky do Lásky. Sv. Augustin to vyjadřuje slovy: „Ten, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe!“ Tento vědomý, duchovní život provádíme svobodně, vždy když žijeme Boží Slovo.
V listu Židům slyšíme: „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč.“ (Žid 4,12). Boží Slovo je Živé a Účinné. Působí z vlastní své podstaty a působí také proto, že proniklo do nitra lidské duše skrze víru, která si je jistá. Jen takto přijaté Boží Slovo může naplno rozvinout svou účinnost vzhledem k nám. Bůh to co říká, současně tvoří. Boží Slovo je živou a účinnou skutečností a to natolik, že pokud se mu svou vůlí nepostavíme na odpor, tak se v našich životech prosadí. Panna Maria nás učí správnému postoji vůči Božímu Slovu, které je zároveň příkazem ale i činnou mocí. Neříká sebevědomě: „Já to udělám!“, ani pochybovačné: „To se nedá!“, ale pokorné a odevzdané: „Ať se mi stane podle tvého Slova.“ Bůh je dost mocný, aby v nás dokonal své Slovo. Od nás se žádá, abychom chtěli a smýšleli stejně, jak smýšlí On.
Boží slovo se může na své cestě pronikání do nás zastavit na dvou místech. První chybou je pokud se zastaví v hlavě a nepřejde do srdce. Druhou chybou je pokud ze srdce neprojde do rukou, do činů. Pokud se Boží Slovo na své cestě v nás zastaví, ať už v hlavě, nebo v srdci a nepřejde do rukou, vyvíjí nepříjemný tlak, který nás může dusit a ochromovat, místo toho, aby nám dávalo život. Ale každé slovo, které přes uši a hlavu vstoupilo do srdce a z něj přešlo do rukou, nám dává ještě větší víru a odvahu k následování. Sv. Benedikt učí, že láska roste v konání.
Pravá úcta vůči Kristu nespočívá jen v tom, že adoruje jeho Nejsvětější Tělo, ale pravá úcta spočívá v tom, že se mu snažíme porozumět a poslouchat jeho příkazy. Svaté přijímání nespočívá jen v tom, že otevřu svá ústa po tom, co jsem řekl „Amen“ k Tělu Kristovu. Nemám přijímat Ježíše jako předmět, ale jako živou osobu. Ve svatém a životodárném přijetí Božího Syna jde především o to, aby se Boží Slovo, II. Božská osoba, stala vůdčím principem mého života, mým Životem. Toto je první a základní princip svatého přijímání. Prvořadé je přijetí Božího Slova. Snaha přijmout Boha, který se zjevuje v Slově, snaha porozumět Bohu, který má Slovo, snaha sjednotit se s Ním ve vůli. To znamená: přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Je to zároveň základní předpoklad duchovního boje. Pokud není Kristus v nás, určitě prohrajeme zápas s ďáblem a platí to i naopak: sv. Pavel prohlašuje: „Kristus ve vás, naděje slávy!“
Sv. Augustin nazývá Boží Slovo – sacramentum audibile – svátost slyšení. Tuto svátost můžeme mít ve svém domě, a můžeme si ji vysluhovat i sami a to dokonce i tehdy, když nám něco brání přistupovat ku svatému přijímaní (rozvod). Čtení Božího Slova je duchovním svatým přijímáním. Skrze toto Slovo vstupuje do nás Duch Boží. Je to svátost svatého ovlivňování. Z naší strany je třeba sjednocovat se s tímto Slovem. Sv. Bernarda říká: „Duše hledá Slovo, s kterým by souhlasila pro svou nápravu, kterým by se osvítila pro poznání, na které by se opřela, aby byla silná, kterým by se napravila, aby byla moudrá, kterému by se podrobila, aby byla krásná, s nímž by se zasnoubila, aby byla plodná, které by požívala, aby byla blažená. Slovo se stalo tělem a přebývá už v nás. Přebývá vírou v našich srdcích, přebývá v naší paměti, přebývá v myšlence a sestupuje až k obrazotvornosti.“
Sv. Béda ctihodný říká, že: „Matouš vystrojil Pánu nejen hostinu pro tělo ve svém pozemském domě, ale připravil mu mnohem milejší hostinu v domě svého srdce vírou a láskou. Sám Ježíš to dosvědčuje slovy: Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mne. A když uslyšíme jeho hlas, otvíráme mu dveře, abychom ho přijali, tím, že si ochotně bereme k srdci jeho skrytá i zjevná napomenutí a snažíme se uskutečňovat to, o čem poznáváme, že to máme dělat. A on vejde, aby jedl u nás a my u něho, neboť on přebývá milostí své lásky v srdci svých vyvolených, stále je občerstvuje světlem své přítomnosti, aby víc a víc rostla jejich touha po Bohu, a sám se živí jejich horlivostí o nebe jako nejlepším pokrmem.“