Sv. Martin Toursky byl synem vyššího římského důstojníka. Narodil se roku 316 v římském posádkovém městě Sabari v Panonii, dnešní Szombathely v Maďarsku. Ještě když byl dítětem, jeho otce přeložili do Pavie v severní Itálii. V Pavii se Martin seznámil s křesťanstvím a dal se zapsat mezi katechumeni. Jeho rodiče byli pohané a zejména otec se přidržel staré pohanské tradice, spojené s kultem císaře. Jako mladého vojáka přeložili Martina do severní Galie, v nynější Francii. Tam se mu přihodila známá příhoda se žebrákem, kterého přioděl svým pláštěm. Následující noci se mu ve snu zjevil Kristus přikrytý polovinou jeho pláště a řekl mu slova: „Tímto rouchem mě přioděl Martin ještě nepokřtěný.”
Křest přijal na Velikonoce roku 339. Po přijetí křtu se chtěl Martin zasvětit Boží službě, ale jako člen císařské gardy nemohl tak snadno opustit vojsko. Zůstal proto v armádě ještě asi 15 let a dosáhl důstojnickou hodnost. Po odchodu z armády v roce 360 jej biskup Hilarius vysvětil za kněze. Martin pak žil jako poustevník a zároveň hlásal evangelium venkovanům. Brzy se k němu připojili mnozí společníci. Vznikl tak nejstarší známý klášter v západní Evropě (LIGUGE). V té době začaly Martinovo účinkování doprovázet zázraky a jeho pověst jako divotvorce se rychle šířila. V roce 371 byl Martin vysvěcen za biskupa pro město Tours. Mluví se o něm, že vojákem se stal kvůli rodinné tradici, biskupem z vědomí odpovědnosti a řeholníkem z vlastního rozhodnutí. Řeholní způsob života si ponechal, i když byl biskupem. Zvláštností Martinova biskupského působení bylo to, že kromě provádění pastoračních povinnosti v místní církvi evangelizoval venkovské obyvatelstvo v širokém okolí. Kromě toho že se sám vydával na misijně cesty, utvořil v Marmoutier nedaleko Tours, středisko na výchovu duchovních, kde se klerici mimo jiné připravovali i na působení mezi venkovany.
Z Tours a prostřednictvím tohoto společenství Martin vyvíjel apoštolskou činnost, která zasahovala velkou část Galie. Přitom uvádí do života některé novoty, které měly velký význam pro další rozvoj církve a pro její pastoraci. Jednou takovou významnou novotou bylo zakládání venkovských farnosti. S ní souvisela i další a to pastorační vizitace diecéze. Martin navštívil každoročně všechny farnosti biskupství. Cestoval na oslíku, lodí nebo prostě pěší. Ve farnostech bydlel a spával v sakristii při kostele. Vždy ho doprovázelo několik mnichů a kleriků. Během svých cest Martin zakládal, kde se dalo, malé venkovské kláštery, které se staly ohniskem křesťanského života na venkově. Tento druh malých asketických komunit se pak rozšířil a ve velké míře se zasloužil o přijetí křesťanství na galském venkově v 4. a 5. století.
Biskup Martin Toursky se dožil více než 80 – ti let. Jeho smrt je poměrně dobře popsána v jeho životopise. Smrt ho musela dohonit na jeho pastoračních cestách ve farnosti Candes. Mluví se o něm, že když už umíral, prosil aby na podlahu cely, v níž ležel, nasypali popel a na ten popel rozprostřely kající roucho a jeho přenesli na toto lůžko. Když se to zdráhali udělat, řekl jim: „Křesťanu se patří, aby zemřel na popelu. Kdybych vám dal jiný příklad, prohřešil bych se proti vám.“ Někteří životopisci říkají, že se omlouval bratrům, pokud jim dal jiní příklad, jako příklad pokání a kajícnosti.
Co je to kajícnost? Toto slovo pro mnohé křesťany úplně ztratilo smysl a tím i přitažlivost. Kajícnost je ctnost, která nám umožňuje správným způsobem konat pokání. Kajícnost je snaha znovu najít pramen života v Bohu. Dokud je na trůně našeho srdce narušené a hříšné EGO, nemůže do něj vstoupit Duch Boží v plné moci a síle. Kajícnost to je vlastně zápas s hříchem. U mnohých křesťanů se vytratilo vědomí, že hřích nestačí jen vyznávat v zpovědi, ale s hříchem třeba zápasit a aktivně mu odporovat. Jak vypadá zápas s hříchem konkrétně?
Zápas s hříchem spočívá v tom, že neděláme to, co sami chceme a co chce naše narušena přirozenost, neboť naše vůle je nakloněna ke zlu. Ale konáme to, co vyžaduje Ježíš: „Pokud chce jít někdo za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuje mě!” Je třeba sebe zapřít a následovat Krista. Zapření sebe to je zřeknutí se sebevlastnění. Je to vydání se Kristu. Pokání začíná dělat člověk v okamžiku, kdy jeho JA dobrovolně opustí pozici na trůně života a propustí toto místo Ježíši, Božímu Slovu. Je to snaha žít Boží Slovo. Dát přednost Božímu Slovu před pokušením „žít jen pro sebe a podle své vůle”.
Nutnost pokání vyplývá ze situace člověka po dědičném hříchu a patří k základním požadavkům Pána Ježíše. Skutečnost pokání si můžeme představit jako výšivku, která je z jedné strany tvořena všelijakými ošklivými uzlíky, ale na druhé straně vzniká pěkný ornament. Pokání má rovněž dvě stránky, jednu bolestnou a to je odvrácení od hříchu a od své narušené přirozenosti a druhou radostnou a to je obnova Božího života a Boží vlády v nás.
I když svatou zpověď nazýváme „svátostí pokání”, nevystihuje celou šířku toho, co pokání je a jak se má konat. Kromě sv. zpovědi existují i jiné cesty k odpuštění hříchů. Sv. zpověď je pro nás závazná, jestliže jsme se dopustili těžkého hříchu. Mimosvátostné pokání může mít různé projevy. Písmo sv. zdůrazňuje zvláště tři: půst, modlitba a almužna. Každá z těchto skutečnosti je a může být výrazem obrácení v jiné oblasti. Půst vyjadřuje obrácení vůči sobě samému, modlitba ve vztahu k Bohu a almužna ve vztahu k bližnímu. Obrácení se uskutečňuje v běžném životě a to úkony smíření s bližními, péčí o chudé, konáním spravedlnosti a práva a jejich obranou, vyznáváním svých vín, bratrským ukázňováním, revizí celého života, zpytováním svědomí, přijímáním utrpení, trpělivostí v pronásledování pro spravedlnost.
Každodenní pokání nachází svůj pramen a svůj pokrm v eucharistii, protože v ní je zpřítomnění oběť Kristova, který nás smířil s Bohem. Snaha o časté sv. přijímání nás vede k duchovnímu zápasu. Když se účast na eucharistii zakládá na hluboké víře, že se jí prohlubuje společenství s Kristem i ostatními přijímajícími, způsobuje obnovení života a odpuštění hříchů. Důvod spočívá v tom, že při takové účasti přijímají věřící společné tělo, které se obětuje za ně, a požívají společně krev, která se prolévá za ně na odpuštění hříchů.
Podle názoru prvotní církve vroucí modlitba „Otče náš” způsobuje odpuštění hříchů a podle sv. Jana Zlatoústého velkou účinnost na odpuštění hříchů má modlitba žalmů. Každý skutek, který je výrazem našeho následování Krista vede k odpuštění hříchů. Další formou mimosvátostného pokání je četba Písma Sv.. Čtení Písma Sv., hlásání Božího Slova ze strany kněze a poslech ze strany věřících má sílu. Sv. Augustin nazývá Boží slovo: „Sacramentum audibile” – svátostí slyšení. Kněz po přečtení evangelia říká: „Skrze slova evangelia nechť Bůh zmije naše provinění”. Je přirozené, že Boží Slovo v Písmu sv. neúčinkuje čirým slyšením, ale způsobuje odpuštění hříchů natolik, nakolik se přijímá s vírou. Tehdy totiž rozvazuje v člověku síly, které jsou schopny proměnit styl života, čili prohloubit naši víru, naději a lásku.
A znovu se vrátím k svatému Martinu. Zanechali jsme ho v jeho umírání. Když viděl, že mu tělesných sil ubývá, takto se modlil: „Pane, pokud jsem potřebný tvému lidu, neodmítám pracovat. Pokud ne, ať se stane tvá vůle.” Pověst o jeho svatosti se velice rychle rozšířila po celé Francii, ale i po celém světě. Jak jsem již zmínil, zemřel dne 8. listopadu 397 při pastorační návštěvě ve venkovské farnosti Candes. Včele pohřebního průvodu kráčelo dva tisíce mnichů a Bohu zasvěcených panen. Pochován je v katedrále v Tours ve Francii. Sv. Martin Toursky patří mezi první vyznavače, tedy nemučedníky, kterým církev přiznala titul svatosti a liturgickou úctu.
Na závěr i něco na zasmání. S tímto svatým se spojují husy. Mluví se o svatomartinské husy. Tato tradice vznikla z Legendy o sv. Martinu, v níž se píše, že když se Martin stal křesťanem, jeho pohanský otec nejen že neschvaloval tento jeho krok, ale tak jej nenáviděl, že ho chtěl zabít. Proto ho jeho přátelé všemi způsoby ukrývali před jeho otcem a jeho vojáky. Jednou byli od otce vysláni vojáci Martinu již na stopě. Jeden z jeho přátel, u kterého se tehdy skrýval, sotva jej stihl ukrýt v husinci mezi husy. Vojáci vpadli do domu, vše od vrchu až do spodku převraceli a prohlédli, ale Martina se jim nepodařilo najít. Když už odcházeli, zagágala hus a vojáci, aby si po marné práci alespoň husí pečeni odnesli, vrátili se zpět a v husinci nejen rozgagotanú hus, ale i sv. Martina, vypátrali. Víme, že husy, kdysi zachránili pohanský Řím, ale také vyzradili úkryt sv. Martina. Martin byl pak předveden před otce, kteří by ho možná i zabil, kdyby se ho nebyli zastali vlivní obyvatelé města. Aby se tedy toto nevhodné gagotání husy ztrestalo, od toho času se na den sv. Martina zabíjejí a jedí pečené husy.