Dnes máme svátek sv. Marty. Podle starokřesťanské tradice byla Marta sestrou Marie a Lazara, kterých měl Ježíš obzvláště rád. Tradice říká, že po Nanebevstoupení Páně se spolu s Marií a se svým bratrem Lazarem dostali do Francie, kde založili církevní obec a hlásali evangelium. Tak jak se jí sestra stala symbolem kontemplace, tak se Marta stala symbolem charity, činné křesťanské lásky, která se projevuje v skutcích.
Evangelium sv. Lukáše nám vykresluje Martu jako tu, která se především stará o věci pozemské. Úryvek z evangelia podle sv. Jana ji ukazuje trochu v jiném a hezčím světle, jako ženu hluboko věřící v Krista, jako tu, která věří ve vzkříšení těla a v moc Ježíšovu i nad mrtvými. Právě jí Ježíš adresuje: „Já jsem Vzkříšení a Život.“ Její sestra Marie, jakoby byla otřesena ve víře smrtí svého bratra Lazara. Je to Marta, která kráčí vstříc Kristu, a která svou vírou vyprovokuje zázrak vzkříšení.
Sv. Augustin se takto zamýšlí nad postavou Marty: „Slova našeho Pána Ježíše Krista nás povzbuzují, abychom směřovali k jednomu cíli, když se lopotíme v tomto světě, plném mnoha starostí. Směřujeme však k cíli stále ještě jako poutníci, dosud nemáme trvalé přebývání, jsme stále ještě na cestě, dosud nejsme doma, stále ještě toužíme a dosud nevlastníme. Směřujme však, směřujme neúnavně a vytrvale, abychom jednou mohli k cíli dojít.
Marta a Marie byly dvě sestry, příbuzné nejenom rodem, ale i vírou. Obě přilnuly k Pánu, obě svorně sloužily Pánu, když byl jako člověk u nich přítomen. Marta ho přijala, jako se přijímají poutníci. Ale vlastně tehdy služebnice přijala svého Pána, nemocná svého Zachránce, tvor svého Tvůrce. Sama potřebujíc nasycení Duchem, přijala ho, aby nasytila jeho tělesný hlad. Neboť Pán se rozhodl přijmout přirozenost služebníka, a jako služebník se dal sytit od služebníků, ne z nutnosti, ale aby jim prokázal milost. Vždyť to byl projev přízně, že se dal sytit. Protože měl tělo, pociťoval zajisté hlad a žízeň.
Tak byl Pán přijat jako host, ten Pán, který do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali; ale všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Přijímá služebníky za vlastní a činí z nich své bratry; vykupuje zajatce a činí z nich své spoludědice. Ale nikdo z vás ať neříká: „Šťastní, kdo směli přijmout Krista do svého domu!“ Nermuť se, nereptej, že ses narodil v době, kdy už nevidíš Pána v lidském těle. Neodepřel ti tuto milost. Říká: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.
Ostatně, Marto, požehnaná za svou dobrou službu, dovol mi, abych ti řekl: Odměnou, kterou za svou práci získáš, je odpočinutí. Nyní jsi zaměstnána mnoha službami, chceš nasytit smrtelná těla, i když jsou to těla svatých. Ale až přijdeš do nebeského domova, najdeš tam poutníka, jemuž bys mohla prokázat pohostinství? Najdeš tam hladového, jemuž bys dala chléb? Žíznivého, abys mu dala pít? Nemocného, abys ho navštívila? Uraženého, abys ho mohla udobřit? Mrtvého, abys ho mohla pochovat?
To všechno už tam nebude. Ale co tam tedy bude? To, co si vybrala Marie. Tam budeme syceni a nebudeme sytit druhé. Tam bude v plnosti a dokonalosti to, co si zde vybrala Marie, když z bohatého stolu, z Pánových slov, sbírala alespoň drobky. Chcete vědět, co tam bude? Sám Pán říká o svých služebnících: Amen, pravím vám: Pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je.”
Sv. Františka nás poučuje, že poznání mají doprovázet dobré skutky: „Apoštol říká: „Litera zabíjí, ale duch dává život“ (2Kor 3,6). Literou jsou zabiti ti, kteří usilují jen a jen znát pouze slova, aby platily za moudřejší než ostatní a mohli získat velké bohatství, které pak darují svým příbuzným a přátelům. A literou jsou zabiti ti řeholníci, kteří nechtějí následovat ducha Písma svatého, ale touží jen po tom, aby poznali slova a vykládali je druhým. A ti naopak jsou oživení duchem Písma, kteří každé písmeno, které znají, snaží se poznat hlouběji a své vedení nepřipisují sami sobě, ale slovem a příkladem ho vracejí Bohu, Nejvyššímu Pánu, kterému patří vše dobré.“