Na dnešní datum připadá svátek sv. Máří Magdalény. Podle starokřesťanské tradice byla Marie Magdaléna onou Marií z evangelia, tedy sestrou Marty a Lazara, které měl Ježíš velmi rád. Než poznala Ježíše a jeho moc, živila se prostitucí. Kolik v tom všem bylo hříchu a kolik skutečné lásky k lidem, to ví jen Bůh. Pán Ježíš ji neodsoudil, i když v evangeliu čteme, že z ní vyhnal sedm démonů. Na jiném místě o ní mluví jako o ženě, která projevila velkou lásku vůči němu. Svou velkou lásku projevila i tím, že pomazala Ježíšovy nohy vonným olejem a umyla vlastními slzami a utřela svými vlasy. Věrně stála pod křížem a věrně setrvávala i u hrobu Pána, proto dostala jako první milost vidět Vzkříšeného. Východní křesťané jí dávají titul: „Apoštolka apoštolů“. Tradice o ní říká, že po Nanebevstoupení Páně se spolu s Martou a se svým bratrem Lazarem dostali do Francie, kde založili církev a hlásali evangelium. Sv. Marie Magdaléna se stala prototypem kontemplativních duší.
Proč je právě ona symbolem kontemplativních křesťanů? Možná i proto, že celý život prožila v touze po lásce. Nejprve to byly nesprávné touhy, nemocné lásky, které ji vedly do náruče mnoha mužů. Její otevřenost k přijetí a neschopnost rozlišovat duchy, způsobily, že se stala příbytkem mnoha zlých duchů. Když Písmo svaté mluví o sedmi, říká obrazně. Sedmička v orientálních symbolech znamenala plnost. Toto je riziko, které v sobě nesou ti, kteří nehlídají své touhy, touží a nerozlišují. Málokdo si uvědomuje, že desatero požaduje od nás i čistotu touhy. Touha má zvláštní moc. Formuje naši budoucnost. Pokud je naše touha hříšná, vytváří kolem nás hříšné prostředí. Pak žijeme v ovzduší hříchu. Touha je jako dýchání duše. Po čem toužíme, tím žijeme, k tomu se i reálné přibližujeme.
Sv. František říká: „Všichni ti, kteří nejsou ochotni konat pokání a kteří nepřijímají Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista a dopouštějí se neřestí a hříchů, a kteří žijí podle své špatné žádostivosti (špatných tužeb) a svých ošklivých choutek, a kteří nedodržují to, co slíbili, a kteří slouží svým tělem světu, protože je tělesnými žádostmi, problémy a neklidem tohoto světa a starostmi tohoto života oklamal ďábel, jehož dětmi jsou a jehož skutky konají: ti všichni jsou slepí, protože nevidí pravé světlo našeho Pána Ježíše Krista. Nemají duchovní moudrost, protože nemají v sobě Božího Syna, který je pravou moudrostí Otce. O nich platí: „Se vší svou chytrostí selhaly”. Oni vidí, poznávají, chápou a dělají špatné věci a vědomě ničí své duše.“
Jsou touhy dobré a jsou touhy zlé. Jsou touhy, které nás vrhají do otroctví žádostivosti, ale existuje touha, která nás vede k absolutní svobodě, a to je touha po Bohu. Pokud je Bůh předmětem našich tužeb, už v tomto životě se k němu můžeme přibližovat a po smrti k němu vyletíme jako šíp. Bůh je Dobro, nejvyšší Dobro. Vše, co nás v tomto světě fascinuje, je jen jakoby nepatrnou jiskřičku, která vyletěla z velkého plamene Boží lásky. Máme pracovat na očišťování svých tužeb, abychom žili jednou velkou touhou po živém Bohu. Touha po Bohu je cestou ke spáse.
Člověk může jen tehdy správně toužit, pokud přijal Boží Slovo, Syna Božího. Jinak, jak říká sv. František, mu chybí duchovní moudrost a neumí správně rozlišovat. A pokud jsme otevřeni pro Boží Slovo, přijímáme i Božího Ducha. A Boží Duch je tou živou vodou, která plyne k Bohu. Jedině Boží Duch umí v nás přiměřeným způsobem odpovídat na Boží touhu po nás.
Sv. Řehoř Veliký takto uvažuje nad sv. Marií Magdalenou: „Ale Maria stála venku u hrobu a plakala.” Zde je třeba uvážit, jaká síla lásky rozpalovala srdce této ženy, že neodešla od Pánova hrobu, ani když učedníci odešli. Hledala ho a plakala. Zapálená ohněm lásky k němu hořela touhou za tím, o kterém si myslela, že ho odnesli. A tak se stalo, že ho tehdy viděla pouze ona, která zůstala, aby ho hledala, neboť vždyť silou dobrého skutku je vytrvalost, jakož i hlas Pravdy říká: „Ale kdo vytrvá dokonce bude spasen.”
Nejprve tedy hledala a nenašla. Vytrvale hledala dál a našla. Její touhy oddalováním rostly a růstem nabývaly schopnosti, že našli. Neboť svaté touhy oddalováním rostou. Kdyby oddalováním ochabovaly, nebyli by touhami. Touto láskou hořel každý, komu se podařilo dosáhnout pravdu. ”
Sv. Augustin tvrdí, že „člověk je touhou Boha, je cílem Jeho lásky”. Problém „přijetí Ježíše” je podstatný problém křesťanství. Od řešení tohoto problému závisí, zda se můžeme nazývat křesťany. Křesťanství začíná v tom okamžiku, kdy se Panna Maria rozhodla přijmout Ježíše, Boží Slovo. To je přelomový bod mezi SZ a NZ. Pokud jsme Krista přijali, platí i o nás to, co jsme slyšeli ve druhém čtení z listu sv. Pavla Kolosanům: „Tajemství skryté od věků: Kristus ve vás, naděje slávy ….” nebo na jiném místě téhož listu: „A my kážeme, každého napomínáme a každého ve vší moudrosti učíme, abychom každého člověka udělali dokonalým v Kristu ”
V křesťanském náboženství tedy nejde především o přijetí nějakých doktrín, ale jde o přijetí Boha, jde o osobu živého Boha, který se stal člověkem. Jde o Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. A Bůh sestupuje do srdce člověka tehdy, když je v něm touha po Bohu. Sv. Augustin říká: „Člověk je touhou Boha, je cílem Jeho lásky.” Z Boží strany je nesmírná touha po člověku. Pokud se tato touha setká s touhou člověka, nastává životodárné spojení, které způsobí přeměnu člověka. Ovocem kontemplace je změna člověka. Uzdravení našich špatných tužeb. Pokud objevujeme v sobě hříšné a nemocné srdce Máří Magdalény, Následujme ji i v této živé touze po Živém a Pravém Bohu, který se nám přibližuje a zjevuje v osobě Ježíše Krista, abychom mohli mít účast na té blaženosti, v níž dnes ona s Kristem přebývá.