V kapli della Colon v bazilice sv. Petra v Římě je nápadný zvlášť pěkný náhrobek. Je místem posledního odpočinku papeže, který spolu s papežem Řehořem dostal přívlastek Veliký, a který vešel do dějin církve jako jeden z nejvýznamnějších papežů. Kdo byl tento papež? Lev přišel na svět počátkem 5. st. v Etrurii, v dnešním Toskánsku. O jeho dětství a mládí nevíme nic. Jeho životní pouť můžeme sledovat až od okamžiku než se stal arcijáhenem papeže Celestýna. Asi osm let po smrti papeže Celestýna byl zvolen za papeže. Při volbě byl zrovna na cestě po Galii a tak až 29. srpna 440 přijal v Římě nutná svěcení. Přijal jméno Lev I. Hned na počátku svého pontifikátu převedl podstatnou změnu uvnitř papežského úřadu. Odosobnil papežský úřad a zdůraznil jej jako dědictví Petrovo. Učil, že: „v Petrově nástupci je ctěný ten, který navěky spojuje starost pastýřů s ochranou ovcí jemu svěřených a i u nehodného nástupce neztrácí nic ze své hodnosti.”
Nesmírně zásluhy získal Lev I. svou důslednou obranou církevních práv, stejně jako odmítáním četných bludů, které se v té době v Evropě objevovaly (např. manichejizmu a pelagianizmu). V mnoha krajích papež uspořádal církevní poměry tím, že dal do pořádku církevní hierarchii. Zjevně obhajoval učení o dvou přirozenostech v Ježíši Kristu (Ježíš je pravý Bůh ale současně pravý člověk), zvláště v dopise adresovaném cařihradskému patriarchovi. Odmítl učení monofyzitů, kteří uznávaly v Kristu jen jednu přirozenost a to vtělenou božskou. Když Východní církev trvala na synodě v Efesu v roce 449 dále na učení monofyzitismu, nazval jejich shromáždění „loupežným synodem”. Na koncilu v Chalcedonu, o dva roky později, všichni přítomní konstatovali, že: „Petr promluvil ústy Lva.”
Když v roce 452 vpadli do Itálie Hunové, zachránil papež Lev Veliký město Řím před barbary, kteří všude jinde vraždili a plenili. Papež vyšel naproti Attilovu vojsku a setkal se s hunským vojevůdcem v Mantově. Papež Lev vystoupil proti Attilovi s tak velkou důstojností a přesvědčivostí, že Attila sám od sebe upustil od zničení Říma. O tři roky později vpadli Vandalové vedeni králem Geiserichem do Říma. Lvu se tehdy sice nepodařilo zachránit Řím od plenění, avšak po jeho osobním zásahu ušetřili Vandalové životy římských občanů a město nezapálily, jako obvykle dělávali. Oběma těmito událostmi se papež Lev stal v očích obyvatel Říma hrdinou a zachráncem a již za života ho uctívali jako světce. Ve své době se stal absolutně nejvýznamnější osobností.
Jeho názory můžeme poznat také z této jeho kázní: „Když se náš Pán Ježíš Kristus narodil jako pravý člověk, přičemž nepřestal být pravým Bohem, položil v sobě základ nového stvoření a svým příchodem dal lidstvu duchovní začátek. Která mysl dokáže pochopit toto tajemství, který jazyk vyslovit tuto milost? Nepravost se mění na nevinnost a stařina na novost. Cizinci se přijímají za vlastní a ti, co jsou mimo, dostávají dědictví. Vzbuď se, člověče, a poznej vznešenost své přirozenosti. Vzpomeň si, že jsi byl stvořen k Božímu obrazu, protože i když byl v Adamovi porušen, v Kristu se opět obnovil. Užívej viditelná stvoření, jak jich třeba užívat, jak užíváš zem, moře, nebe, vzduch, prameny i řeky. A vše, co je v nich krásné a obdivuhodné, zaměř na chválu a oslavu Stvořitele.
Tělesným smyslem se dotkni hmotného světla a vší silou ducha obejmi to pravé světlo, „které osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět” a o kterém Prorok říká: „Přibližte se k němu a budete zářit a tvář vám nezardí hanbou.” Neboť jestliže jsme Boží chrám a přebývá v nás Boží Duch, pak to, co má leckterý věřící ve své duši, je víc než to, co obdivujeme na nebi. No tímto vám, milovaní, ani nekážeme ani neradíme, abyste pohrdali Božími díly nebo v tom, co dobrý Bůh stvořil jako dobré, viděli něco, co odporuje vaší víře, ale abyste všechnu krásu tvorů a nádheru celého tohoto světa užívali rozumně a s mírou. „Neboť viditelné je do času“, říká Apoštol, „ale neviditelné je navěky.”
Vždyť přestože jsme se narodili pro přítomnost, znovuzrození jsme pro budoucnost. Proto se neoddávejme časným dobrům, ale směrujme k věčným. A abychom se mohli více zblízka podívat na svou naději, mysleme na to, co Boží milost přidala k naší přirozenosti. Slyšme Apoštola: „Vždyť jste zemřeli a váš život je s Kristem ukryt v Bohu. A když se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy ukážete s ním v slávě, protože on žije a kraluje s Otcem a Duchem Svatým po všechny věky věků. Amen.” (Sermo in Nativitate Domini 7, 2- 6: PL 54, 217-218. 220-221)
Papež Lev Veliký zemřel ve věku 60 let 10. listopadu 461 v Římě. Jako první papež byl pohřben v předsíni konstantinské baziliky sv. Petra. Papež Sergius I. vyzvedl pozdější jeho ostatky a přenesl jich na oltář, který mu byl zasvěcen. Ještě dnes je dochováno mnoho jeho dopisů a kázání. Papež Benedikt XV. jej v roce 1754 jmenoval církevním učitelem.