Narodil se v roce 1676 v Porto Mauricio nedaleko Janova. Od dětství toužil po duchovním stavu. Studoval v Římě u jezuitů a už tehdy ho obdivovali. Poté vstoupil do reformované větve františkánského řádu a připravoval se na mise v dalekých zemích. Těžce onemocněl a pět let bojoval s tuberkulózou. Zdálo se, že jeho snu o misích je konec. Pak si uvědomil, že misijní území začíná za prahem vlastního domu. Před klášterem postavil křížovou cestu, další v Koloseu a poté i na jiných místech. 44 let vedl lidové misie, úspěšně kázal, šířil pobožnost Křížové cesty, pobožnost k Nejsvětějšímu Srdci Pána Ježíše a úctu k Nejsvětější svátosti oltářní. Nehleděl na nepřízeň doby, vyhýbal se poctám a prosil o modlitby. Jako apoštol působil hlavně v Římě. Zemřel v roce 1751 jako 75-letý. Pius XI. ho v roce 1921 prohlásil za patrona lidových misi. Zkusme se zamyslet nad některými jeho myšlenkami (Ze spisů sv. Leonarda; Opere complete, sv. 2, Venezia 1868, s. 176–177):
„Celá země je zpustošena, ale nikdo si toho nevšímá! Hle, to je začátek všeho zla, že si nikdo nevšímá toho, o čem by bylo třeba vážně uvažovat: Odtud totiž pochází mnoho zmatků v jednání. Především se nedbá o poslední věci; zapomíná se na Boží dobrodiní a na to vše, co pro nás Boží Syn vytrpěl při svém krutém mučení; nedbale se vykonávají úkoly a povinnosti vlastního stavu; nedává se pozor na nebezpečí, která ze všech stran obklopují náš život. A když je proto svět naplněn nepravostmi, právem si Jeremiáš stěžuje: Celá země je zpustošena.“
Sv. Leonardo rozděluje naše selhání do několika oblastí:
„Nedbá se na poslední věci člověka.“
Lidé nemyslí a často ani nechtějí myslet na svou smrt a na poslední soud. Nechtějí vydávat počet ze svého správcovství. Je to tak, jako kdyby si někdo namlouval, že inventura nebude. Ale my máme mít vždy před očima poslední soud. Pak myslíme i jednáme trochu jinak a lépe.
„zapomíná se na Boží dobrodiní a na to vše, co pro nás Boží Syn vytrpěl při svém krutém mučení.“
Postoj vděčnosti, kteří od nás Bůh vyžaduje, je eucharistie. Vděčnost vůči Bohu, kteří mě stvořil a který mě vykupuje i za cenu vlastní smrti na kříži. Proč? Protože mě miluje. Sv. František se modlil, aby poznal velikost té lásky a bolesti, kterou Kristus za nás vytrpěl na kříži.
„nedbale se vykonávají úkoly a povinnosti vlastního stavu.“
Nedbale se vykonávají úkoly a povinnosti, které jsou nám svěřené a přece od solidnosti našeho každodenního života závisí náš věčný život. Ve světě vládne trend namluvit nám, že jsme tu pro zábavu, ale to není pravda. Člověk potřebuje určitou míru zábavy a relaxu, ale nadměrné množství ho ničí a psychický poškozuje.
„nedává se pozor na nebezpečí, která ze všech stran obklopují náš život.“
První křesťané velmi dobře chápali, že náš život je zápas. Znali i tří nepřátele, kteří nás ustavičně ohrožují: Tělo, svět, ďábel. Věděli i o třech pomůckách: modlitba, půst a almužna. A skutečně zápasili a proto vyhrávali. Nemilovali tento svět.
Sv. Leonardo pokračuje dále:
„Je nějaká pomoc proti takovým zlům? Ovšemže, a chtěl bych všem prelátům, farářům, kněžím a ostatním Božím služebníkům, jimž padám k nohám, zvěstovat, že tento vytoužený lék je po ruce, aspoň z velké části: Totiž zbožné cvičení tak zvané »křížové cesty«. Jestliže se jejich horlivostí a pílí rozšíří do jednotlivých farností a kostelů, bude jistě nejmocnější ochranou proti rozmáhajícím se neřestem a naplní velikými dary ctnosti všechny, kdo budou zbožně přemýšlet o utrpení a lásce Ježíše Krista. Kolik spásných osvícení vyvolá v mysli vytrvalé rozjímání o přehořkém utrpení Božího Syna, jak upřímnou zkroušenost srdce, jak nezlomnou pevnost ducha! Každodenní procházení křížové cesty mě poučilo, že mravy lidí se tímto zbožným způsobem modlitby rychleji obracejí k dobrému.
Vždyť křížová cesta je protijed na neřesti, očista od nevázaných vášní, účinný podnět k ctnosti a svatému životu. Opravdu, jestliže si kruté křižování Božího Syna živě představíme před očima své mysli, sotva můžeme odolat, abychom se v záři takového světla nehrozili ohavností vlastního života; naopak, budou nás nutit, abychom láskou odpověděli na takovou lásku nebo aspoň ochotně snášeli protivenství, která v životních podmínkách každého z nás přicházejí.“
Možná nás dnes už tato forma rozjímání a pobožnosti, až tak neoslovuje. Možná je někdy lepší zaměřit svou pozornost na kříž, nebo prostě vnímat trpícího Krista v každém trpícím. Uvědomit si, že jeho pohnutkou byla láska k nám. Kristovo utrpení je důkazem a zjevením Boží lásky k hříšnému člověku. Po prvotním hříchu se Boží láska k nám zjevuje na kříži a v kříži. Už to není lahodně prožívané společenství, ale dramatické setkání na kříži, kterým my všichni musíme projít, pokud se chceme znovu propracovat k Božímu přátelství. Na kříži umíráme svému sobectví. V duchovním životě jde o to, abychom dokázali stát při Ukřižovaném Kristu a nést jeho bolest spolu s ním za sebe i za svět.