Byl třetím nástupcem sv. Petra na papežském stolci v Římě na sklonku 1. století – tedy v době, kdy ještě žil apoštol Jan. Sv. Irenej o něm píše (kolem roku 185), že ještě viděl a na vlastní uši slyšel apoštoly. Od apoštolů přijal celou Kristovu nauku, jejíž podstatou je láska. V listě Korintským uvedl, že pro její dokonalost není slov (50 kap.). Jeho list se četl při bohoslužbách, jak dosvědčuje Eusébius, ještě 70 let po jeho mučednické smrti.
Origenes, Eusebius a sv. Jeroným ho ztotožňují s Klementem, o němž sv. Pavel píše jako o svém spolupracovníku (Flp 4, 3). Když dostal zprávu o tom, že v korintské obci někteří mladí křesťané odmítli starší kněze, poslal do Korintu list, v němž vybízí k svornosti, pokoji a pořádku a zároveň zdůrazňuje, že biskupové, kněží a jáhnové mají pravomoc od apoštolů a jejich právoplatných nástupců. Tento jeho list je také jedním z nejstarších dokladů obsahu starokřesťanských přímluv.
Vynikal vlastnostmi dobrého pastýře. V Korintě, se přes dobrou pověst církevní obce, objevovala mezi křesťany žárlivost a nekázeň. To bylo pro 3. Petrova nástupce důvodem, aby jim napsal o křesťanských ctnostech, vyzval je k osvědčování víry skutky a žádal, aby si nezakládali na své spravedlnosti. Napomínal šetrně, něžně a prosebně, avšak uvedl i hrozby, aby přiměl k nápravě. Jako velmi potřebnou ctnost vyzdvihl pokoru a Kristův vzor, který je stále zapotřebí mít před očima. Zdůraznil hierarchický řád, který byl církvi ustanoven od Krista. Neopomenul upozornit na vědomí odpovědnosti, z níž plynou požadavky, ani na potřebu modlitby za provinilé a bloudící.
Jako římský biskup rozesílal hlasatele evangelia do dalších evropských zemí a sám svým slovem a příkladem obracel mnoho pohanů. Pokřtil asi 400 vysoce postavených Římanů, patřících k císařskému dvoru. Císař Trajan jej pak poslal do vyhnanství na Krym. S hlásáním evangelia nepolevil ani ve vyhnanství a při těžké práci v mramorových dolech. Vlivem jeho působení ve vyhnanství, došlo údajně ke stavbě 75 kostelů v této oblasti. Legenda hovoří o tom, že utrpení v lomech zvyšovala palčivá žízeň a voda byla daleko. Klement se proto obrátil o pomoc k Bohu. Poté na pahorku uviděl beránka, upozorňujícího nohou na určité místo, kde pak Klement otevřel pramen vody, přestože to bylo na skále.
Byl popraven zvláštním způsobem. Zemřel připoután ke kotvě v Černém moři. Křesťané ho nalezli a i s kotvou uložili do hrobu. Po čase křesťané Taurického Chersonesu podlehli nájezdům pohanů a Klementův hrob upadl v zapomenutí. Sv. Cyril a Metoděj nalezli během svého působení na Krymu jeho ostatky, vzali je s sebou do Konstantinopole, potom na Moravu a v roce 867 je přinesli do Říma, kde je uložili do starobylé baziliky nesoucí jeho jméno.
Je na místě si připomenout, že díky našim věrozvěstům se sv. Klement stal prvním světcem, který byl na Moravě a v Čechách uctíván jako patron. Od nejstarších dob je část jeho ostatku (čelisti) uchovávána ve svatovítském chrámu v Praze a v r. 1368 k nim Karel IV. přidal z Říma dovezenou část řetězu, kterým byl světec údajně připoután ke kotvě. Je patronem města Sevilly, Krymu, kameníků, kloboučníků, námořníků. Bývá vzýván při onemocnění dětí a proti vodním pohromám. Zobrazuje se s kotvou a s mořem, jako papež.
Ve svém listu do Korintu píše: „Jak blahoslavené a jak podivuhodné jsou Boží dary, milovaní! Život v nesmrtelnosti, sláva ve spravedlnosti, pravda v otevřenosti, víra v důvěře, kázeň ve svatosti. A to všechno už podléhá našemu poznání. Jaké asi je tedy to, co se chystá pro všechny, kdo vytrvávají v naději? Jen sám nejsvětější Tvůrce a Otec všech věků ví, kolik toho je a jak je to krásné. My se proto vynasnažme, abychom se dostali do počtu těch, kdo na něho spoléhají, abychom dostali podíl na zaslíbených darech.
Ale jak k tomu dojde, milovaní? Přilneme-li svým smýšlením věrně k Bohu, zaměříme-li své úsilí k tomu, co je mu milé a příjemné, budeme-li jednat podle jeho nejčistší vůle, odvrhneme-li od sebe veškerou nepravost a zlobu, hrabivost, sváry, špatnosti a zlomyslnosti. To je cesta, milovaní, na níž jsme nalezli svou spásu, Ježíše Krista, velekněze našich obětí, našeho zastánce a pomocníka v naší slabosti. Skrze něho upíráme svůj zrak k nebeským výšinám; skrze něho hledíme do neposkvrněné a vznešené Boží tváře; skrze něho se otevřely oči našeho srdce; skrze něho se naše nerozumná a zatemnělá mysl otevírá jako květ podivuhodnému Božímu světlu; skrze něho nám bylo z Boží vůle dopřáno okusit nesmrtelného poznání: vždyť on je odleskem Boží velebnosti a je o to větší než andělé, oč vznešenější jméno dostal dědictvím.
Nuže, muži bratři, jako Kristovi vojáci konejme svou službu se vší vytrvalostí podle jeho dokonalých přikázání. Velcí přitom nemohou být bez malých ani malí bez velkých; všichni jsou jakoby navzájem propojeni a pro všechny z toho vyplývá užitek. Přirovnejme to k našemu tělu: hlava bez nohou není nic, stejně ani nohy bez hlavy, a i ty nejnepatrnější tělesné orgány jsou nezbytné a celému tělu užitečné; aby však celek těla zůstával zdravý, všechny části pracují v souhře a řídí se jediným řádem.
Ať tedy celé naše tělo zůstává zdravé v Kristu Ježíši a každý ať se podřizuje svému bližnímu, jak mu bylo určeno darem milosti: silný ať se stará o slabého, slabý zase ať má silného v úctě; boháč ať je štědrý k chuďasovi a chuďas ať vzdává Bohu díky za to, že tak obdaroval toho, jenž mu pomohl z nouze; moudrý ať neukazuje svou moudrost slovy, ale dobrými skutky; a kdo je pokorné mysli, ať si sám nedává dobré vysvědčení, ale nechá svědectví o sobě druhým. A protože tohle všechno máme od Boha, musíme mu za všechno děkovat. Budiž mu sláva na věky věků. Amen.“
Mnozí poznáte Klimentek. Hora svatého Klimenta, daná pod ochranu římského papeže a mučedníka, patrona soluňské mise sv. Klimenta, jehož tělesné ostatky zde byly uchovány, byla střediskem zbožnosti a vzdělanosti. První písemné zprávy o této hoře, ukryté v tichu rozlehlých Chřibských lesů, pocházejí teprve až ze 14. století. Podle svědectví historických pramenů byla tato Hora dána před dávnými staletími králem Rastislavem svatému Konstantinu, Metodějovi a jejich žákům k rozjímavému životu. Ti zde nalezli místo ke kontemplaci, modlitbě i práci. V blízkosti chrámu byl vystaven klášter – monastýr, poustevna a byla zde také škola, středisko osvěty a výchovy.
Zde byl také sv. Metodějem roku 884 dokončen překlad svatých knih a na svátek sv. Dimitrije sloužena slavná bohoslužba jako dík za poskytnutou milost a pomoc. Zachované písemné památky z roku 1358, které popisují kapli svatého Klimenta v lesních houštinách nedaleko hradu Cimburk, jsou dokladem významu tohoto místa. Starý slovanský kostel obehnaný kolem dokola okruhem příkopů byl roku 1358 na základě žádosti Jana Jindřicha, bratra Karla IV., darován brněnským augustiniánům, aby zde sloužili lidem, kteří přicházejí ze zbožnosti ducha.
Dne 17. února 1401 uděluje olomoucký arcibiskup Jan Mráz několika novým členům kláštera u sv. Tomáše v Brně oprávnění zpovídat a rozhřešovat. Mezi nimi je i „bratr Šimon z Hory sv. Klimenta”. Roku 1421 bylo probošství vypleněno moravskými husity. Jedna z posledních písemných zmínek o životě mnichů na hoře sv. Klimenta je datována do roku 1422, kdy zemřel tehdejší představený kláštera, probošt Petr. Na základě dostupných zápisů víme dále jen to, že se mniši, někdy před rokem 1437, z hory svatého Klimenta přestěhovali do Vřesovic. Co se dělo na místě dále, v období válek, již nevíme.
Dávný význam hradiska sv. Klimenta dokládá i tzv. Svatoklimentská daň, kterou zavedl kníže Rostislav v uherských městech (např. Bánovce, Leváre ad.) k vydržování svatostánku sv. Klimenta a hradu Buchlova. Podle zápisů faráře Františka Přikryla se tato daň vybírala na Slovensku „na hlavu“ ještě v roce 1884. Již samotný fakt, že daně byly vybírány v Uhrách, je fascinující a nutně v úvahách vede do doby, kdy Trenčín a Klimentek byli součástí jediného homogenního státu.