Dnes oslavujeme sv. Kláru, která je zakladatelkou ženské větve františkánského řádu. Narodila se v r. 1193 v Assisi. Její jméno Klára vysvětluje legenda, která říká, že její matka, zbožná a horlivá křesťanka, dostala poznání, když se modlila před ukřižováním: „Neboj se, ženo, neboť v plném zdraví přivedeš na svět světlo (clara), co ještě jasněji ozáří celý svět …” Sv. Klára pocházela ze šlechtického rodu. Pravděpodobně r. 1211 na Květnou neděli se po dlouhém přemýšlení a modlitbě přidala k Františkovým následovníkům.
Když slyšíme slovo klariska, téměř podvědomě se nám vynoří slovo kontemplace. Víme, že sestry, které založila sv. Klára, jsou kontemplativní řádem. Tajemství sv. Kláry, kterou si připomínáme, můžeme vyjádřit slovem „modlitba”, neustálé přebývání s Kristem. Klářina klauzura znamenala svobodu z jaké se radoval sv. František v důvěrné samotě se svým Pánem, stejně jako její chudoba znamenala „prázdnotu”, kterou Boží Slovo vyhloubilo v jejím srdci, aby mohla přijmout plnost Dobra. Bl. Angele z Foligna řekl Pán Ježíš slova, které můžeme aplikovat i na život sv. Kláry: „Otevři se a já se stanu pramenem, staň se chudou a tvé bude království, plnost lásky, společenství s Otcem a Synem v Duchu Svatém, staň se nádobou otevřenou Duchu Páně a Pán bude v tobě přebývat.”
Sv. Klára hledala v každém skutku, v modlitbě nebo v práci vždy jen slávu Boha, v souladu s jeho vůlí, která znamená Spásu, a tak se stala „prosebnici”, stvořením, které je ve své prostotě otevřené jednotě s Pánem, pro růst jeho Slova opatrovaného v srdci. Dobrovolná chudoba je nezbytnou podmínkou, aby se mohla zbavit jakékoliv připoutanosti, která by jí bránila chválit Pána, „neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce”. Naším pokladem je to, na čem lpíme svým srdcem.
Sv. Klára se neustále modlila. Pro ni modlit se znamenalo totéž jako milovat Boha a klanět se mu celou svou bytostí, ze všech sil, co jí Bůh dal; pro Kláru modlit se znamenalo odevzdávat se Bohu vždy znovu a znovu, každou částečkou své bytosti, očištěna ustavičným umrtvováním, oděná do roucha nejhlubší chudoby a nejdokonalejší poslušnosti. V modlitbě neznala hraníc: celé dny a noci vydržela klečet na tvrdé zemi a nikdy ji neunavilo rozjímat o Bohu a zvelebovat jej, a tyto dlouhé setkání byly pro ni pokaždé jen dalším popudem ještě více ho milovat a dávat se mu. Po modlitbě se vracela celá přeměněna: její sestry viděli, že její tvář zářila ještě větším jasem a krásou a ústa mluvili jen o Bohu.
Celý proces její svatořečení je v tomto smyslu jedinečným svědectvím. Její spolu sestry podali krásné svědectví o její modlitbě: „A když přicházela po skončení modlitby, napomínala a povzbuzovala sestry, vždy mluvila o Bohu, kterého měla ustavičně na rtech, dokud o marnosti nechtěla ani mluvit, ani slyšet. A když se vracela po modlitbě, sestry se radovali, jako kdyby přišla z nebe.” (Sr. Pacifika)
„Byla vytrvalá v modlitbě, její chování a řeči byly vždy zaměřeny na Boha, takže ani jazyk, ani uši nikdy nepropůjčila světským věcem.” (Sr. Filipa)
„V modlitbě a kontemplaci byla vytrvalá: a když se vracela po modlitbě, její tvář byla jasnější a krásnější než slunce. A její slova šířili nevýslovnou sladkost, takže celý její život vypadal jako nebeský.” (Sr. Amata)
Tak jak je sestra Klára vzorem modlitebního života, stejně a v téže míře je vzorem evangelní chudoby, protože schopnost modlitby přímo závisí od svobody srdce, kterou získáváme právě dobrovolnou chudobou. Schopnost dobře se modlit je nejsladším plodem dobrovolně prožívané chudoby. Osvobodit duši a celou ji svěřit do Božích rukou. V závislosti od naší vnitřní svobody úměrně roste Boží milost. A čím více se šíří milost, tím více duše pociťuje jako břemeno jakékoliv vlastnictví kromě Boha samého. Dobrovolná chudoba je předpokladem spojení s Bohem. Všichni k ní spějeme a to ve chvíli naší smrti, když vše budeme muset pustit z rukou i ze srdce, abychom mohli obejmout Boha.
O sv. Kláře čteme: „Zbavená vší přirozené opory stala se svobodnou, prázdnou, otevřenou přijmout plnost Dobra. Holá zem byla dlouho její lůžkem, říční kámen polštářem, kousek chleba pokrmem. Mezi holými klášterními zdmi sv. Klára okusila, co znamená snášet bídu a třást se zimou, trpět hladem, padat po práci od únavy a přece si toto všechno vážila jako největší bohatství. Volba takové životní cesty by se nedala pochopit, pokud by právě chudoba, dobrovolně přijata a s radostí prožívaná, nebyla dokořán otevřenou branou k životu milosti, která vrchovatou měrou nahradí každé obětované dobro.
Sv. Klára bojovala i proti snaze zajistit se do budoucnosti. Nechtěla přijmout žádné majetky a důchody pro své kláštery. Jako kdyby už toto mohlo zničit ducha vroucí modlitby a věřící odkázanosti na Boží prozřetelnost. Chudoba byla pro ni i výrazem víry, bez které se nikdo nemůže líbit Bohu. Podle ní zajistit zítřek značí v konečném důsledku více důvěřovat lidským schopnostem než Bohu. Klářinou jistotou je Boží Slovo a jiné záruky nepřijímá.
Viděli jsme se dvě oblasti života a duchovnosti sv. Kláry, které nás oslovují – modlitba a chudoba. Pokud toužíme po hlubším spojení s Bohem, musíme nastoupit na cestu dobrovolné chudoby, na cestu větší svobody od věcí. Sv. Klára zemřela 11. srpna 1253. Prosme o milost následovat ji.