Narodila se 25. března roku 1347 v toskánském městě Siena. Kateřina se narodila jako poslední z 25 dětí. Odmalička byla sluncem rodiny, takže ji přezdívali Eufrozína, což znamená Potěšení. Už jako šestiletá měla první vidění, které pochopila, jako povolání k bezvýhradné následování Pána Ježíše. Už jako dvanáctiletou ji chtěli provdat, ale ona pevně trvala na svém rozhodnutí, vést zasvěcený život. Po určitém duchovním zápase byla přijata ke kajícím sestrám sv. Dominika. Výjimečné nebeské milosti ji posilovaly v těžkém, ale rychlém pokroku. Vidění a extáze, spojené s mimořádnou kajícností, s hrdinskou láskou k chudým, nemocným a zločincům vyvolaly na jedné straně její velkou popularitu, na druhé straně však závist a rozpory i v církevních kruzích. Několikrát ji sami řeholní bratři dominikáni vynesli z kostela, když byla v extázi. Určitou dobu ji Bůh očišťoval i tím způsobem, že šlo o ní více velmi ošklivých pomluv. Dokonce vlastní matka se jí chtěla zříci, pokud nepřestane opatrovat nemocné, kteří ji dostali do řečí. Ona sama odpověděla velmi moudře: „Ani Pán Ježíš nepřestal dělat dobře, i když na něj vymýšleli zlé věci.”
Uměla číst hříšníkům ve svědomí a odhalovat jim i jejich nejskrytější hříchy. Když se k ní někdo přiblížil a začal s ní rozmlouvat, hned mu dala najevo, že dříve než začne mluvit o Bohu, měl by si očistit duši. Velmi přísná byla vůči nekajícím, ale velmi něžná vůči těm, kteří chtěli dělat pokání. Její činnost však nesahala jen do oblasti duchovní, ale angažovala se i v politice, alespoň natolik, nakolik souvisela s dobrem duší a církve.
Sv. Kateřina žila v době Avignonské zajetí papežů. Toto přebývání papežů v Avignonu velmi oslabovalo papežskou autoritu. Kateřina se stala Božím poslem na urovnání těchto rozporů. Cítila, že ji k tomu vede vnitřní vnuknutí. A tak vystoupila veřejně. Nejprve svými listy, kterými se obraceli na různé osobnosti v církvi. Začínají k ní putovat různí vysocí hodnostáři církve. Téměř v každém jejím dopise se ozývá nářek nad zosvětáčtěním, lakomstvím, a nedbalostí duchovních. V roce 1375 se obrací na samého papeže Řehoře XI., listem plným pokory a oddanosti vůči Kristovu náměstku, ale zároveň s vědomím Božího poslání. V roce 1376 opustila rodnou Sienu a vydala se se svou družinou na cestu do Avignonu. Přišla, aby jednala mezi papežem a Florencií, která začala organizovat ozbrojený boj proti církevnímu státu, tedy proti papeži. Na audienci u papeže jednala nejen o míru, ale přimlouvala se i za reformu církve, i aby papež vyhlásil křížovou výpravu proti Turkům. A ještě o jedno ho prosila, aby se vrátil do Říma. Římští věřící chtějí mít svého biskupa v Římě. Kateřina odhalila papeži tajemství, které bylo mezi Bohem a ním, slib, který Bohu dal ještě dříve než se stal papežem, že pokud ho zvolí za papeže, vrátí se do Říma.
Dne 16. září 1376 papež Řehoř XI opustil Avignon a vrátil se do Říma. Byl to návrat papeže po 71 letech. Kateřina se na tomto slavnostním přijetí papeže v Římě neúčastnila, ale vrátila se do své samoty. Nicméně znovu musela zasáhnout, když vznikla schizma. Toto dvojvládí na papežském stolci trvalo padesát let a Kateřina velmi trpěla pro tuto skutečnost. V lednu roku 1380 napsala své poslední dopisy: papeži Urbanovi VI. a svému zpovědníkovi Rajmundovi. Zemřela ve věku 33 let.
Kateřina byla geniální žena. Její moudrost se projevuje v její spisech. Její “Dialog s Boží prozřetelností” znikal takovým způsobem, že písaři zapisovali to, co Kateřina v extázi mluvila. Ani listy sama nepsala, ale je diktovala písařům. Papež Pavel VI. ji 6. října 1970 prohlásil učitelkou církve a sv. Ján Pavel II. Za spolu patrónku Evropy.