Sv. Josef se narodil v r. 1603 v Apulii v Itálii. V mladém věku vstoupil do Řehole Menších bratří Konventuálů. Po svém kněžském svěcení horlivě pracoval s velkou láskou k lidem. Obdarovaný zázračnými charismaty byl představenými překládán do různých klášterů. Byl nezvykle poslušný, pokorný a trpělivý. Byl velkým ctitelem Nejsvětější Svátosti a Matky Boží. Umřel v Osimo v Picenii v r. 1663.
Slyšeli jsme hluboké myšlenky z listu sv. Pavla. Nejprve říká sv. Pavel o různých charismatech a potom nás vybízí, abychom usilovali dosáhnout lepší duchovní dary. Možná se ptáme: Jak se můžeme usilovat o dosažení těchto lepších darů? Tyto duchovní dary můžeme dosáhnout tím, že se stále více snažíme o jednotu s vůlí boží, neboť jak říká apoštol Petr: „Bůh dává svého Ducha těm, kteří ho poslouchají!” Toto sjednocení s vůlí boží, tato žitá poslušnost Božímu Slovu, je místem průniku Ducha do naší bytosti. Avšak největším důkazem Ducha a jeho projevem v nás je láska. Bez lásky nic v našem duchovním snažení nemá cenu.
Existují církevní společenství, které velmi zdůrazňují dar jazyků. Považují ho za přímý důkaz přítomnosti Ducha. Sv. Pavel však říká: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící.“ Bez lásky by tento dar vypadal jako zvuk studeného kovu.
Velký je také dar proroctví. Existují charismatici, kteří svou vírou dokáží uzdravovat a dělají různé divy, ale nesnaží se o církevní jednotu, která je největším znakem lásky. Tentýž apoštol říká: „Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.“
Jsou křesťané, kteří důsledně následují evangelní chudobu, kteří v sobě důsledně křižují tělesnost, ale velmi často jim přitom ztvrdne srdce. Ve vztahu k druhým se chovají chladně, nechápavě a pohrdlivě. Sv. Pavel učí: „A kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje.“
Těmito přirovnáními nám sv. Pavel chce ukázat na čem především v křesťanském životě záleží. Dar jazyků, dar proroctví, dar divotvorné víry, snaha o dobrovolnou chudobu, askezi, toto všechno má cenu jen tehdy, když to pramení z lásky a napomáhá to růstu lásky v nás. Pokud to nevychází z lásky a nevede k lásce, je to zbytečné a dokonce nám to může být i nebezpečné. Nesmíme si však mýlit lásku s citem. Láska je především ve snaze sjednotit svou vůli s vůlí Boží. Boha i bližního miluje ten, kdo poslouchá Boží Slovo.
Sv. Josef z Kupertína říká, že bez lásky k Bohu se nikdo nemůže dostat k dokonalosti: „Tři věci jsou řeholníkovi nejvlastnější: milovat Boha z celého srdce, stále ho chválit svými ústy a svítit bližním příkladem dobrých skutků. Žádný, kdo usiluje o duchovní nebo řeholní život, nemůže nikdy dospět k dokonalosti bez lásky k Bohu. Kdo má lásku, je bohatý, i kdyby to nevěděl; kdo nemá lásku, je velice nešťastný.
Jako slunce, když svítí na ratolesti a listy stromů, zdobí je barvami a uchovává je v jejich neporušené vlastní přirozenosti, tak Boží milost, když osvěcuje člověka, zdobí ho ctnostmi, zažíhá v něm oheň božské lásky, a tak ho dělá milým v očích Božích, aniž by přitom porušovala jeho přirozenost, kterou zdokonaluje. Opravdu to, co Bůh od nás nejvíce vyžaduje, to je vůle, kterou člověk dostal od něho při stvoření jako dar a s kterou zachází jako s vlastní. Vždyť když se člověk cvičí ve skutcích ctností, dělá to s pomocí milosti Boha, od kterého všechno dobré pochází, avšak vůli má jako by zcela svou, a proto má Bůh největší radost, jestliže se člověk zřekne své vůle a zcela se svěří do rukou Božích.
Jako ovocný strom, je-li pečlivě ošetřován, přináší hojné plody, tak také člověk který jde cestou Páně, musí stále růst a dělat pokroky v ctnostech, aby mohl vydávat nejlíbeznější plody svatosti a příklady ctností, kterými by byli ostatní přivábeni na cestu Páně.
Snášet však trpělivě protivenství nebo úskalí života pro lásku Boží, to je třeba považovat za zvláštní milost, kterou Bůh uštědřuje těm, kdo ho milují. Jako totiž náš Pán Ježíš Kristus tak mnoho a tak trpce za nás trpěl, tak chce Bůh, abychom i my měli účast na jeho utrpení. A věru, jsi-li ze zlata, utrpení tě zbaví nečistoty, jsi-li ze železa, očistí tě od rzi.
Pohleď na ptáky na nebi, jak se spouštějí na zem, aby uchvátili potravu, a pak se opět rychlým letem vznesou do výše. Podobně se sluší, aby Boží služebníci dleli na zemi, pokud je to nutné, a pak se zase vznesli svou myslí do nebe k Bohu, aby ho chválili a oslavovali. Viz také, jak se ptáci bojí, aby neslétli na zem do bažiny, proto dávají pozor, aby se nevyváleli ve špinavém blátě. Podobně se lidé nemají pouštět tam, kde by si poskvrnili duši, ale mají se myslí vznášet vzhůru a svatými skutky oslavovat Boha nejvyššího.“