Sv. Josef, dělník

Jsme zvyklí slavit první květen jako svátek práce a připomínat si sv. Josefa jako vzor pro dělníky. Práce má určitě veliké poslání v životě člověka. Člověk je pozván, aby si svou prací podmanil zemi, na které žije. A přece smyslem naší existence není práce, ale Bůh – Láska. Když Písmo svaté vkládá stvoření světa do obrazu pracovních dnů, tak završením stvoření je Šabat, který představuje svatbu člověka s Bohem. Svět bez Boha má číslo, které je zároveň číslem Satana – šestku. Svět završený Šabatem má číslo sedm.

Slyšeli jsme, jak při stvoření člověka Bůh říká: „Udělejme člověka k našemu obrazu a podle naší podoby“. Hebrejština zde užívá slovo PANIM – tvář, obličej, to, co je nyní nezakryté a obrácené ke mně. Být stvořen „na obraz Boží“ (Gen 1,26) tedy znamená „být obrácen tváří k Bohu“, „dívat Bohu do očí“ a reprezentovat, zjevovat, zpřítomňovat Boha ve stvořeném světě. (M. Balabán: Hebrejské člověkosloví str. 22) Český ekumenický text překládá toto místo: „aby byl naším obrazem“. Z toho vyplývá, že být Božím obrazem je určení člověka. Bůh se chce stát „viditelný“ a „pochopitelný“ světu prostřednictvím člověka. Člověk je určen pro Boží Vtělení a Zjevení. Bůh je Láska a proto být Božím Obrazem znamená žít Boží Lásku, která se nám zjevuje v Božím Slově. Bůh není konkurentem člověka, ale náplní našeho života.

Bůh všechno stvořil pro člověka, ale člověk byl stvořen, aby sloužil Bohu a miloval Ho a Jemu obětoval celé stvoření. Sv. František z Assisi vyzývá: „Uvažuj člověče k jaké důstojnosti tě povznesl Bůh, když tě podle těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podle ducha ke své vlastní podobě.“ Podle sv. Františka „být stvořen k Božímu obrazu a podobě“ znamená být stvořen podle osoby Krista, Bohočlověka, podle jediného a pravého obrazu Neviditelného Otce.“ (zr. Kol 1,15–19)

„Většina východních otců, komentujících biblický verš Gen 1,26 rozlišuje mezi obrazem a podobou. Podle nich je Boží obraz v člověku počáteční Boží stopou, která je vlastní každému člověku a patří k jeho podstatě a proto není zničena ani hříchem. Naproti tomu, plná podobnost s Kristem, je něco, čeho má člověk dosáhnout postupem času a k čemu je potřebná askeze. V této linii píše Diadochos z Fotiky: „Každý člověk je stvořen podle Božího obrazu. Dosáhnout podobnosti s Bohem je dáno tomu, kdo v lásce podřídil svou svobodu Bohu. Nepatříme už sami sobě, když jsme připodobněni tomu, který nás skrze lásku smířil s Bohem.“… Proto se člověk má stát Láskou prostřednictvím Ducha Svatého.“ (srov. K. Lachmanová: Terezie z Lisieux a Silván z Athosu str. 176-177 )

První lidé byli stvořeni s posvěcující milostí, byli vybaveni oním vnitřním, nadpřirozeným nadáním, které člověka před Bohem ospravedlňuje a činí ho účastným Božské přirozenosti a zaměřuje ho k nazírání Boha a k lásce, která z toho nazírání vyplývá. Člověk jako takový je stvořen pro věčný život v bezprostředním vlastnění Boha. U člověka nikdy neexistoval „stav pouhé přirozenosti“. Proto jsou celé dějiny lidstva od počátku dějinami zápasu mezi přijetím a odmítnutím tohoto nadpřirozeného Božího plánu s člověkem a to až natolik, že se této otázce nelze nijak vyhnout. Bůh i dnes vyžaduje od člověka, co člověk v Adamovi ztratil.

Původní lidská přirozenost je přirozenost bohočlověka. Každé pochopení člověka, kterým se on sám chce uzavřít do pouhé lidskosti, se prohřešuje proti konkrétnímu prvotnímu určení člověka Bohem. Člověk proto správně chápe své přirozené bytí jen tehdy, když ho chápe jako otevřené pro Boha a v tom spočívá Spása. Pokud tedy zaměření člověka na bezprostřední vlastnění Boha patří k prvotnímu uspořádání člověka a zůstává i po pádu Adamově, musí toto zaměření pocházet od Boha s ohledem na Bohočlověka, musí být milostí Ježíše Krista. Řád Adamův už musel být řádem Ježíše Krista, který ho jako Ukřižovaný znovu obnovil.“

Sv. Bazil vyjadřuje jako běžné přesvědčení: „Vrchol všeho, co si jen můžeme přát: stát se Bohem.“ V čem ale spočívá zbožštění? Sv. Maxim Vyznavač nejzřetelněji určuje obsah našeho zbožštění: „Všechno, co Bůh má, kromě identity bytí, přijímá ten, který je milostí zbožštěný.“ Všechno by se mohlo jevit jako řečnické přehánění. Avšak celá západní i východní tradice chce vyjádřit právě toto, když mluví o milosti zbožštění: ten, kdo je hoden zbožšťující milosti, nedostane od Boha „částku“ nebo „něco“, ale skutečně Jeho samého. Ještě Abramovi říká Bůh: „Neboj se, Abram, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ (Gen 15,1:Bibl 21)

„Stát se vším, co je Bůh, milostí, a ne skrze přirozenost, podle slov Jana Damascénského konkrétně naznačuje: „Účastí v Bohu se člověk stane milostí tím, co je Kristus svou přirozeností.“ Křesťanské zbožštění není něčím abstraktním, anonymním, ale je ve své konkrétní realizaci tím, co Pavel nazývá „účastí na adopci“. „Kristus nepřišel, aby lidskou přirozenost změnil nebo proměnil, ale proto, aby ji uvedl tam, kde byla před pádem, do nesmrtelnosti.“ Zbožštění není tedy ničím jiným než pravým „polidštěním“, obnovením člověka v jeho původní důstojnosti. Zbožštění má své místo v obnovení padlého člověka k jeho vrozené důstojnosti. Zbožštění neruší dílo Stvořitele, ale dílo pokušitele. Zbožštěné člověčenství právě dospělo ke konečnému cíli svého stvoření.

Jediná cesta ke zbožštění spočívá ve stále hlubším připodobňování Kristu. Stát se „syny v Synu“: v tom spočívá zbožštění. Podle velkého byzantského teologa Níkolaose Kabasila (+1363) se připodobnění naplňuje jen „životem v Kristu“, „vnitřním sjednocením s Kristem“. Podmínkou Spásy je přijetí Ježíše. Kristus, Vtělené Boží Slovo, je jako gen duchovního života. Bez něho duše neroste do podoby Božího dítěte. Bez tohoto láskyplného příklonu ke Kristu neexistuje láska a spojení s Bohem, neboli Spása. Sv. Bernardin Sienský tvrdí: „Jméno Ježíš je pevným základem víry, které utváří Božích synů. Víra katolického náboženství totiž spočívá na poznání Ježíše Krista a jeho světla. On je světlo pro duši, je branou do života a zárukou života ve věčné blaženosti.“

Nyní ale jsou přístupy, kterými dospíváme k tomuto životu, Kristovy svátosti, kterými se Kristu začínáme podobat. Ve svatých tajemstvích napodobujeme Kristovo pohřbení a zvěstujeme jeho smrt. Tím se rodíme znovu a nadpřirozeným způsobem jsme podobní Spasiteli. Svátosti jsou „branami spravedlnosti“, skrze které se k nám sklání samo nebe, Bůh nám přichází vstříc: v nich nachází křesťan svůj „životní prostor“: „Neboť v něm žijeme, hýbeme se a jsme“ (Sk 17,28), jsme v Něm křtem, pohybujeme se skrze biřmování a žijeme Eucharistií. Takový život ve svátostech formuje již nového člověka a dává vzniknout už zde na zemi smyslům, které umožňují božský život zakoušet a vychutnávat. Kabasilas nás upozorňuje na to, že kdybychom již v tomto pozemském životě neměli orgány a smysly, které jsou schopny postihnout skrytý Boží život v nás, nebyli bychom schopni mít na něm účast v budoucím životě. V lůně života nynějšího se rodí zbožstění člověka. Sv. Maxim vidí v lásce sílu, která umožňuje, aby člověk inkarnoval Boha v životě podle Krista. Cesta zbožštění je vtělováním Boží lásky v našem životě. (zprac. podle Christopha Schönborna – Vídeňského arcibiskupa)