V tomto chrámu dnes stavíme slavnost patrona. Alespoň v krátkosti vzpomenu hlavní životopisné údaje. Narodil se v roce 973 v Hildesheimu v Bavorsku. Byl vychován pod dohledem řezenského biskupa – sv. Wolfganga. Stal se králem německým (1002) a italským (1004) a roku 1014 císařem římským. Cítil odpovědnost za víru svých poddaných, a proto podporoval misijní činnost a reformní hnutí v církvi. Podporoval zakládání klášterů a nových diecézí. Spolu se svou manželkou Kunhutou založil biskupský kostel v Bambergu, kde jsou oba pohřbeni. Jejich manželství bylo bezdětné, proto se rozhodli žít v zdrženlivosti. Jindřich II. zemřel 13. VII. 1024 a za svatého byl prohlášen v roce 1146. Po jeho smrti vstoupila jeho manželka do kláštera benediktinek v Kaufungen a i ona zemřela v pověsti svatosti (1033 nebo 1039).
Myslím si, že každý rok posloucháte něco o životě sv. Jindřicha, patrona vašeho kostela, proto nebudu opakovat životopisné data, ale spíše se zaměřím na jeho spiritualitu – křesťanského vládce a politika. O sv. Jindřichovi se píše v jednom starobylém životopise: „Když svatého Božího služebníka pomazali za krále, nespokojil se pouze s omezeným časným královstvím, ale aby získal korunu nesmrtelnosti, rozhodl se bojovat za nejvyššího Krále, kterému sloužit, znamená kralovat.”
Sv. Jindřich se „nespokojil pouze s omezeným časným královstvím”. Není to v pořádku, když se člověk spokojí s tímto světem, pokud se v tomto světě začne zabydlovat. Tento svět je dočasný a ještě k tomu jak říká Písmo „celý je pod mocí Zlého”. Takhle to vyjadřuje sv. Jan ve svém prvním listě. (Viz 1 Jn 5,19). I když kniha Genesis mluví o dobrotě stvořeného světa, přece od okamžiku prvotního hříchu se lidský svět i člověk v něm dostává pod moc Zlého a to až natolik, že pokud člověk nepřijme Krista, propadá záhubě. Vždyť právě proto přišel Ježíš – Vykupitel, aby nás vysvobodil zpod této hrůzy. Sv. Jan na jiném místě téhož listu, píše: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky. (1 Jn 2,15-17) I kdyby svět nebyl poznamenán touto zlobou, přece se stává zlem, pokud člověk přilne k němu celou svou láskou a dá mu přednost před Bohem. Vše se stává zlem, když nás to zdržuje na cestě k Bohu.
Sv. Jindřich toto všechno chápal a proto dělal tak, „aby získal korunu nesmrtelnosti”. Co to je koruna nesmrtelnosti. Je to náš cíl a naše předurčení, tak jak o tom píše apoštol Pavel a jak jsme slyšeli ve druhém čtení: „Bůh nás podle dobrotivého rozhodnutí své vůle předurčil, abychom se skrze Ježíše Krista stali jeho adoptovanými syny na chválu a slávu jeho milosti, kterou nás obdaroval v milovaném Synu.” Toto je náš cíl: Boží synovství. I když se zde v souvislosti s námi užívá termín adoptovaný, nejsme cizí a nejsme méněcenní, protože skrze přijetí tohoto jediného Božího Syna dostáváme účast na téže přirozenosti, jsme přijati za vlastní. Tím, že Bůh dal svého jednorozeného Syna, ukázal, že jsme mu v Ježíši stejné vzácní. Vše, co zakoušíme v tomto světě je nedokonalé a dočasné, ale Bůh nás zve do svého společenství. Ve smyslu Ježíšových podobenství můžeme říci, že jsme pozváni na svatbu Božího Syna, ale ne jako hosté a diváci, ale jako nevěsta, protože církev je Kristovou Snoubenkou a my všichni tvoříme Boží církev, tajemné Kristovo Tělo, pokud ho následujeme v Božím Slově a přijímáme ve svátostech církve. Proto se máme celým životem snažit dokázat a projevovat mu Lásku.
A o tom mluví další část výroku o sv. Jindřichovi: „rozhodl se bojovat za nejvyššího Krále“. Pokud se chceme Bohu líbit musíme v tomto světě přijmout duchovní zápas jako normu života, bez zápasu ze sebou, bez zápasu se zlými duchy, bez zápasu s duchem tohoto zmateného světa, nemůžeme mluvit o lásce k Bohu. My všichni máme být božími bojovníky a stáváme se jimi natolik, nakolik zápasíme se zlem z lásky k Bohu. Pán Ježíš slibuje: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Jn 14.23) Boží příslib týkající se přebývání V člověku, je velmi silnou motivací v zápase s hříchem. Tento zápas má smysl, neboť jeho důsledkem je návrat do prvotního stavu Bohočlovečenství.
Vždy jsme pokoušeni. U dětí je to pokušení sladkosti, u mladých zase pokušení smyslnosti a příjemnosti, pro nás ve středním věku pokušení bohatství a kariéry a pro ještě věkem starší pokušení moci a lakomství. Pokušení ještě není hříchem! hříchem se stává až když ho začneme následovat – svede nás a my zhřešíme. Nemůžeme zabránit, aby nám nad hlavou létaly ptáci, nemusíme jim však dovolit, aby si v našich vlasech udělali hnízdo. Jsme zodpovědní za to co uděláme. My totiž nejsme povinni zhřešit. I když naše nitro po dědičném hříchu velmi silně rezonuje s pokušením, někdy až tak, že se nám zdá, že toto je naše pravá přirozenost a že odmítnout pokušení znamená smrt, přece pokud se začneme otevírat Bohu a jeho Duchu, mění se i naše nitro a naše přirozenost. Začíná nám chutnat dobro. Bůh dává našim pokušením jiný smysl. Sv. František říká, že „každé překonané pokušení je jakoby snubní prsten, kterým se Pán snoubí s duší svého služebníka“. Z Boží strany se nám pokušení může jevit jako otázka na lásku k Bohu a překonané pokušení je důkazem této lásky k Bohu, naším vyznáním. Boží odpovědí je Duch Svatý, Láska vylita do srdce.
Sv. Jindřich se rozhodl bojovat na straně Nejvyššího a přece Pokorného a Tichého krále, „jemuž sloužit znamená kralovat”. Sv. Jindřich pochopil, že skutečné křesťanství a duchovní život je zápas. Není to zápas o prosazení sebe a své moci, ale zápas o podřízenost svého ega Ježíši, protože jemu podřídit svou vůli, znamená panovat. A pokud se člověk podřídí Bohu, získá vítězství nad hříchem a celá příroda a dokonce celý kosmos se vrátí v poslušnosti k němu. Křesťanství nespočívá přednostně v tom, že chodíme do kostela, ale v tom, že se snažíme uskutečňovat Boží Slovo. Sv. Benedikt tvrdí, že „láska roste v konání“. Bůh nás posílí v lásce, když se rozhodneme žít podle jeho vůle.
Na závěr nechám promluvit k vám sv. Jindřicha. Tyto jeho slova se zachovaly v jedné ním vydané listině: „Jindřich, král z dobroty Boží, která všechno řídí, všem dítkám církve, nynějším i budoucím. Blahodárná nauka Písma svatého nás vede a povzbuzuje k tomu, abychom opustili časné statky, nechali stranou pozemské výhody a snažili se získat věčný a trvalý příbytek v nebi. Neboť pozemská sláva, jíž se nám dostane, je prchavá a prázdná, jestliže při ní nemyslíme na nebeskou věčnost. Ale Bůh se ve svém slitování postaral lidstvu o užitečný lék tím, že dal možnost získat za pozemské jmění podíl v nebeské vlasti.
Pamětlivi této Boží dobroty a s vědomím, že jsme byli povýšeni ke královské důstojnosti bez zásluh, jenom z Božího slitování, považujeme za vhodné zvelebovat kostely, postavené našimi předchůdci, a k větší Boží slávě budovat také nové a prokazovat jim poctu dary, jimiž se projeví naše vděčná zbožnost. Neboť nechceme být hluší k příkazům Páně, ale poslušně dbát božských rad, a proto poklady, jimiž nás zahrnula Boží štědrost, chceme ukládat v nebi, kde zloději nevykopávají ani nekradou, a kde nerozežírá ani rez ani mol, a kde také naše srdce s touhou a láskou často prodlévá, když si připomínáme, co jsme tam shromáždili…”