Narodil se v roce 1542 ve Frontiveros ve Španělsku. Když měl 21 let, vstoupil ke karmelitánům. Jejich tehdy uvolněný řeholní život ho zklamal, a proto uvažoval o přestupu k přísnějším kartuziánům. V roce 1568 se setkal se sv. Terezií od Ježíše a ta v něm vzbudila zájem o reformu Karmelitánského řádu. Spolubratři se tomu postavili na odpor, a dokonce ho na 3 měsíce zavřeli do klášterního vězení. Tam napsal své nejkrásnější mystické básně. Jeho nejznámější spisy (Výstup na horu Karmel, Temná noc, Duchovní píseň a Žhavý plamen lásky) jsou komentáře k těmto básním. Příkoří, které musel snášet, mu pomohly k hlubokému spojení s Bohem a přivedli ho na vrchol mystického života. Zemřel 14. XII. 1591 v klášteře v Ubedě. V roce 1726 byl vyhlášen za svatého a v roce 1926 za učitele církve.
Z Duchovního zpěvu svatého kněze Jana od Kříže: „Přestože svatí učitelé odhalili mnoho tajemství a podivuhodných činů Božích a zbožné duše je poznaly – nakolik to ovšem naše pozemskost dovoluje – přece jen jich zůstává mnohem větší část, kterou je ještě třeba vynést na světlo a dokonce teprve pochopit. A tak je třeba sestoupit do hlubin Kristových a jako v bohatém dole tam kopat, neboť jsou tam uloženy hojné a drahocenné poklady. A můžeš dolovat sebehlouběji, nikdy nedojdeš konce a nevyčerpáš všechno, naopak na všech stranách, v každé štole nalezneš nové žíly s novým bohatstvím. Proto také říká o Kristu apoštol Pavel: V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Žádný člověk ovšem nemůže k těmto pokladům proniknout a není s to se jich dobrat, dokud se nepropracuje a nepronikne přes spoustu námahy a vnitřního i vnějšího utrpení, dokud napřed nedostane darem od Boha plnost chápání i cítění a dokud neprojde dlouhým duchovním výcvikem.
To všechno jsou ovšem jen předstupně a předpoklady vstupu do vznešené svatyně poznání Kristových tajemství. A toto poznání představuje absolutně nejvyšší moudrost, jíž lze v tomto životě dosáhnout. Kéž by si lidé konečně uvědomili, že je zhola nemožné dojít k plnosti Božího bohatství a Boží moudrosti, aniž projdou plností utrpení a mnohonásobnými strastmi, které člověka naučí vzdát se útěchy a jakékoli touhy. A tak duše, která opravdu dychtí po Boží moudrosti, upřímně si nejprve žádá vejít do plnosti kříže. Právě proto napomínal svatý Pavel křesťany z Efesu, aby v soužení neochabovali, aby byli stateční a aby, zakořeněni a upevněni v lásce, byli schopni pochopit se všemi svatými celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání, a tak se dávat prostupovat veškerou plností Boží. Jedinou branou, jíž můžeme do tohoto bohatství Boží moudrosti vejít, je kříž. A je to brána úzká. A tak ačkoli velmi mnoho lidí prahne po slastech, ke kterým je možné se touto branou dostat, jen málokdo touží skutečně do ní vstoupit.“ Tolik sv. Jan od Kříže.
Možná celý problém je v tom, že máme představu o tom, jakby Bůh měl jednat. A Pán Bůh nikdy v nás nejedná podle naší představy a ani nezapadne do našeho očekávání. I. přikázání desatera zakazuje dělat si obraz Boha, protože. Boha nevystihne žádný náš obraz. Musíme se zříci všech svých představ a až poté začneme vnímat a možná i trochu chápat Boží činnost v nás, která se liší od všeho, co jsme chtěli my a co jsme si dokázali představit.
Někdy se dopouštíme chyby, že duchovní věci hodnotíme podle intenzity citového zážitku. Myslíme si: „Tam se člověk tak dobře cítí, tam musí být Boží působení.” Zatím skutečnost je taková, že Boží působení v naší duši, může být lidský řečeno vrcholně bolavé, a přece vede k uzdravení. Právě sv. Jan z Kříže učí, že k Bohu se jde přes duchovní poušť a noc smyslů. Tehdy člověka netěší nic, ani modlitba, ani rozjímání a ani ze svatého přijímání nemá žádný citový zážitek a přece se přibližuje ke zdroji absolutní blaženosti. K Bohu se jde přes očistec a kdo to myslí s Pánem Bohem alespoň trochu vážně, vstupuje do očistce již zde na zemi. Pokud to Bohu dovolíme, pokud se mu odevzdáme, začne čistit svou ratolest, aby přinášela ještě víc úrody.
A toto je paradox mystiky. Rozhodli jsme se hledat absolutní blaženost a krásu, ale narazili jsme na nehostinnou poušť. Rozhodli jsme se hledat Věčně Blaženého Boha a narážíme na očistcové muka vlastní duše. Ale pokud chceme přijít k prameni blaženosti musíme projít pouští a utrpením očistce. Mějme odvahu prosit Boha, aby nás i za cenu bolesti přivedl k sobě.