Narodil se nedaleko Lyonu v roce 1786. Když měl tři roky vypukla francouzská revoluce, během níž zabíjeli a mučili kněze, kteří nesložili revoluční přísahu. Dům Vianneyů se stal útulkem pro mnohé takové kněze. Dlouhá léta toužil stát se knězem, ale nemohl pro osobní a společenské poměry a také pro velkou chudobu jejich rodiny. Velmi těžko se učil a měl slabou paměť. Teprve po překonání mnoha obtíží mohl být vysvěcen na kněze.
Na začátku února 1818 arcibiskupský úřad v Lyonu jmenoval kaplana Jana Vianneye za administrátora do obce Ars, která se až v roce 1821 stala samostatnou farností. Když generální vikář podepisoval jmenovací listinu, řekl mu: „Je to malá obec a není v ní velké lásky k Bohu; vy ji tam zasejte!“ Nikdo tehdy nerušil, že tam posílají budoucího světce, který za dvaačtyřicet let udělá ze zapadlé obce Ars ohniště, odkud se láska k Bohu bude šířit do celé Francie, ba i do celého světa. Tato vesnička se svými 230 obyvateli, položená na dombeské vysočině, asi 35 kilometrů od Lyonu, opouštěla praktické křesťanství. Kostel byl opuštěn, děti se vysmívali starcům, v neděli čtyři hostince úspěšně vítězili nad opuštěnou svatyní, dělalo se i v neděli, opilství a noční zábavy byly opravdovou pohromou pro dobré mravy. Ráno 10. února 1818 nový pastýř sloužil první mši v bídném kostele.
Bůh chtěl, aby obec obrátil. Hned se dal do práce. Ve své skromné faře měl jen nutný nábytek. Celý den a část noci trávil v kostele v modlitbách a při přípravě svých kázání. Spával na větvích révy na zemi, a před spánkem, který si zkracoval jak jen mohl, se bičoval až do krve řemeny, které měli na konci železné hroty. Svůj majetek rozdával chudým nebo obdaroval ním Boží příbytek. Nejednou se dva – tři dny postil a skoro deset let si sám vařil, a to vždy tytéž jídla, nejnutnější pro život. Navštěvoval své farníky a zejména chudé, pro něž měl vždy milé slovo. Aby se kostel stal přitažlivější, postaral se o nový oltář, koupil nové mešní roucha a přistavěl kaple. Na hodinách katechismu a v kázáních upevňoval náboženské vědomosti. Bylo třeba 8 let nepřetržité péče, aby otřásl náboženskou lhostejností svých věřících, aby odstranil zlozvyk klít a nedělní práce a aby omezil návštěvu hospod. Přes 25 let musel bojovat, aby u svých farníků odstranil vžitou zálibu v tancích. Stálí návštěvníci zábav prohlašovali, že jsou to nevinné a zcela oprávněné radosti. Horlivý pastýř jim musel otevírat oči, aby poznali, že diskotéky, neslušné šaty, noční zábavy jsou původci nečistých vášni. Farář přešel od slov k činům. V kapli sv. Jana Křtitele dal napsat tento výstižný nápis: „Jeho hlava byla cenou za tanec.“
Modlitba, příkladný život a hrdinské sebezapírání Jana Vianneye farníky změnily. „Ars už není Arsem, je to malá farnost, která celým srdcem slouží Bohu“, napsal její farář. Vynikla nad ostatní. Věřící přešli od lhostejnosti k ctnosti a od nepatrné zbožnosti k zbožnosti hluboké. V neděli a ve svátek se hojně navštěvoval kostel a už nikdo nepracoval na poli a na ulicích se lidé modlili Anděl Páně. Mluvilo se slušné, v rodinách zavládly křesťanské zvyky, v týdnu se vždy našel někdo, kdo se modlil před svatostánkem a každé ráno byl na mši houf věřících, kteří se přišli pomodlit před odjezdem do práce. Nový duch oživil Bratrstvo oltářní svátosti. Každý večer se na hlas zvonu scházela celá farnost na společnou modlitbu. Průvody, zejména na Boží tělo, byly připraveny s největší láskou a oslavou.
Nechme ho chvíli přemluvit k nám jeho vlastními slovy: „Myslete na to, děti moje, že poklad křesťana není na zemi, ale v nebi. Naše myšlení má tedy směřovat tam, kde je náš poklad. Člověk má krásný úkol a poslání: modlit se a milovat. Modlete se tedy a milujte, v tom spočívá štěstí člověka na zemi. Modlitba není nic jiného než sjednocení s Bohem. Kdo má srdce čisté a spojené s Bohem, cítí v sobě balzám, sladkost, která ho naplňuje rozkoší; obklopuje ho podivuhodné světlo. V tomto důvěrném sjednocení jsou Bůh a duše jako dva dohromady slité kusy vosku; nelze je už rozdělit. Toto spojení Boha s jeho maličkým tvorem je něco překrásného. Je to štěstí, jež nelze pochopit.
Byli bychom si zasloužili, abychom se nesměli modlit. Ale Bůh nám ve své dobrotě dovolil, abychom s ním rozmlouvali. Naše modlitba je kadidlem, které přijímá s největším zalíbením. Děti moje, vaše srdce je sice malé, ale modlitba ho rozšiřuje a činí ho schopným milovat Boha. Modlitba nám dává předtuchu nebe, sestupuje k nám kousek ráje. Nikdy nás neponechá bez sladkosti; vylévá se do duše jako med a osladí všechno. Strasti se při dobré modlitbě rozplynou jako sníh na slunci. Modlitba působí, že čas plyne velice rychle a tak příjemně, že ani nepozorujeme jeho trvání. Poslyšte, když jsem byl farářem v Bresse a když byli jednou skoro všichni moji kolegové nemocní, musel jsem konat dlouhé cesty, a přitom jsem se modlil k Pánu Bohu; a ujišťuji vás, že se mi nikdy nezdála cesta dlouhá.
Někteří lidé se hluboce pohrouží do modlitby jako ryba do vody, protože jsou zcela oddáni Pánu Bohu. V jejich srdci není žádná přehrada. Jak mám rád takové velkodušné duše! Svatý František z Assisi a svatá Koleta viděli našeho Pána a rozmlouvali s ním, jako my spolu rozmlouváme. My však často přijdeme do kostela a nevíme, co máme dělat nebo oč máme prosit. A přece ví každý velmi dobře, když k někomu jde, proč tam jde. Ale někteří dokonce jako by Pánu Bohu říkali: „Chci ti přednést pár slov, abych měl od tebe pokoj…“. Často myslím na to, že když se přijdeme poklonit Pánu, dosáhli bychom všeho, oč žádáme, kdybychom ho o to prosili opravdu s živou vírou a čistým srdcem.“
Ve čtvrtek 4. srpna 1859 o druhé hodině ráno arský farář s úsměvem vstoupil do nebeské slávy, když jeho spolubratr v modlitbě za umírajících právě vzýval anděly, aby mu vyšli vstříc a uvedli ho do nebeského Jeruzaléma. Měl 73 let. Zvěst o jeho smrti způsobila zármutek v celé farnosti a po celé Francii. Před jeho tělem kráčeli tisíce poutníků. Pohřeb odbavovat biskup z Belley a byl to triumfální průvod. Mrtvého uložili do hrobu v lodi farního kostela. Tento hrob se stal místem modliteb a poutí. Pius XI. 31. května 1925 o Letnicích prohlásil skromného arského faráře za svatého a papežským dekretem ze dne 23. dubna 1928 ho ustanovil za nebeského patrona všech farářů Říma a katolického světa. Církev si jeho památku připomíná 4. srpna, ve výroční den jeho smrti. Neporušené tělo sv. Jana Maria Vianneye je vyloženo v nové bazilice v Arse v bronzové pozlacené schránce, kterou věnovali francouzští kněží při příležitosti jeho svatořečení.