Již nejstarší liturgické kalendáře, na dny následující bezprostředně po slavnosti Narození Páně, uvádějí skupinu svátků. Středověk v těchto svatých viděl jakoby čestné průvodce novorozeného Krále a nazval je „Comites Christi“ – Kristovi průvodci. V římské liturgii jsou to: prvomučeník Štefan (26. 12.), apoštol Jan (27. 12.) a děti, které dal zavraždit Herodes v Betlémě (28. 12.). Podle sv. Bernarda se nám po tyto tři dny představují zástupci tri způsoby svatosti: mučedník touhou i skutkem (Štefan), mučedník touhou (Jan) a mučedníci pouze skutkem (neviňátka).
Podívejme se alespoň trochu do tradice, co nám říká o sv. Janu. Sv. Jan, evangelista, byl synem Zebedea a Salome a bratrem sv. Jakuba Staršího. Spolu s Petrem a Jakubem tvořily jakési nejdůvěrnější společenství kolem Pána Ježíše. Byli svědky Proměnění na hoře, ale také viděli i krvavý pot v Getsemany. Pán Ježíš je nazval „synové hromu“. Stará tradice, zachována v dopise Polycrata z Efezu papeži Viktorovi (189 -198), hovoří o sv. Janu ale týká se to i jeho bratra Jakuba, toto: „Jan, který spočinul na prsou Páně, byl rodem kněz a nosil PETALON. Byl svědek a učitel. On odpočívá v Efesu“. Podle tohoto svědectví oba pocházeli z velekněžské rodiny. Právo nosit PETALON (velekněžskou čelenku) měli jen velekněží. U Židů platilo pravidlo, že každý kněz, který nebyl zrovna v úřadě, se musel živit řemeslem. Takto lépe pochopíme zvláštní prosbu jejich matky, aby zaujaly přední místa v Božím království. Oni nakonec spolu s Petrem apoštolem, který představuje novozákonní kněžství, tvoří nejdůvěrnější skupinu kolem Ježíše. Bylo známo, že židovský velekněz byl povinen bdít v modlitbách ve společenství mladších kněží noc před svátkem smíření. Podobně to dělá Ježíš na Olivové hoře. Z toho, co jsme řekli, můžeme pochopit i teologické nadání, které se projevuje v evangeliu sv. Jana, i zvláštní pozici, kterou měl apoštol Jakub u křesťanů židovského původu.
Svátek sv. Jana se slaví na Východě od 4. století. Původně byl spojen se vzpomínkou na jeho bratra Jakuba staršího. Sv. Jan podle tradice působil v Efezu, za císaře Domiciána byl ve vyhnanství na ostrově Patmos, kde napsal Apokalypsu a po návratu do Efezu, kde zas napsal své evangelium, zemřel ve vysokém věku (za císaře Trajána). K jeho úctě v středověku přispěla i legenda, že prý aby obrátil jistého pohanského kněze v Efezu, vypil otrávené víno, a nic se mu nestalo. Další legenda říká, že byl v Římě před Latinskou branou vržen do kádě s vařícím olejem aniž že by mu to uškodilo. Na svátek tohoto světce se na mnoha místech žehná víno. Toto požehnání, ovlivněno již zmíněnou legendou, se vyvinulo z dávného zvyku, který měl své kořeny ještě u starých Řeků a Římanů.
Liturgie tohoto svátku představuje sv. Jana jako velkého oznamovatele tajemství věčného a vtěleného Slova. V prvním čtení slyšíme: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkaly, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám.“ Už v prvním verši je velmi dobře vidět, s jakými problémy se potkával sv. Jan, když se pokoušel hlásat radostnou zvěst pohanům. Všichni žijeme v zajetí tvrdé reality. Nepočítá se se vstupem Boží všemohoucnosti do naší nemohoucnosti. Avšak život Pána Ježíše to je jeden velký zázrak. Proto nás apoštol vyzývá k víře a dovolává se své zkušenosti s Kristem. On to všechno slyšel, pozoroval vlastními očima a dotýkal se ho vlastníma rukama. Je třeba tímto způsobem svědčit, protože Kristus není výmyslem. On je Slovem Života. V osobě Pána Ježíše se zjevuje Pravda o Bohu, ale i o člověku. Ježíš zjevuje Pravého Boha, ale současně i Pravého člověka, který je skutečným Božím obrazem a který naplnil Boží záměr s člověkem.
„Život se zjevil a my jsme ho viděli. Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám.“ Ježíš se zjevil jako Život. Křesťanství není především teológia, ale způsob života. Ten život byl skutečně žitý zde na zemi. Bůh nepodléhá žádným zákonům a přece není bezzákonností. On je Láska a Láska je zákonem sama sobě. Je sám pro sebe nejvyšší normou. Židé říkají, že Bůh je Nadskutečno. Bůh vstupuje do lidského světa se svou všemohoucností. Evangelium tedy nemůžeme zařadit mezi „bajky a mýty.” Evangelium je zjevením a ohlášením ceny člověka v Božích očích. Je to ukázka toho, co Bůh připravil člověku, který plní jeho vůli. Ježíš zjevuje původní velikost člověka a plán Boha s člověkem. Ježíš nepřináší jen nové přikázání, ale také nový život v moci Ducha Svatého. Naše tělo obsahuje v sobě životní dynamismus, který nazýváme vitalitou. Rozvíjí se pro naše dobro, ale bez naší zásluhy. Svou vůlí ho nemohu donutit, aby ještě narostlo. Duše člověka po prvotním pádu ztratila svou vitalitu. Ježíš je Životem naší duše. Přijmout do sebe Ježíše, znamená přijmout do sebe dynamiku duchovního života.
„Co jsme tedy viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy s námi měli společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem.“ Janův dopis je vlastně návod k tomu, jak přijít ke společenství s Otcem i Synem. Duch svatý se v tomto verše nezmiňuje, protože právě On je tím Společenstvím, které existuje mezi Otcem a Synem a chce a má být také mezi námi a Bohem. V tomto verši je vyjádřen i podstatný smysl každého apoštolátu. Přivést lidi ke společenství s Bohem. Naučit lidi modlit se. Apoštolát má jen tehdy smysl, když se rodí z modlitby a k modlitbě přivádí. František Osuna, jeden z františkánských středověkých mystiků, říká: „Uvědom si, že Bůh tě stvořil jedině pro modlitbu.“ Celý svět byl stvořen pro člověka, ale člověk byl stvořen pro Boha. Sedmí den stvoření „Sabat“ má být dnem svatby člověka s Bohem. Jen setkání s Bohem a jeho dotek může spasit a uzdravit lidskou duši. Spása světa je v poznání Boha.
„Toto píšeme, aby naše radost byla úplná.“ Prožívám své křesťanské povolání jako něco, co se blíží k úplné radosti? Pokud ne, pak je kdesi chyba. Ježíš vede své učedníky k úplné radosti. Radost, kterou popisuje sv. Jan, je radost z duší, které se zcela odevzdávají Kristu a vítězí nad světem a ďáblem. Často jsme rozpačití ze svého celibátu, protože jsme ještě nezažili radost z duchovního otcovství. Všichni se rodíme, jako otcové a matky. Všichni máme ve své přirozenosti zakódováno a každý musí v sobě realizovat otcovství nebo mateřství. Pavel také říká: „Já jsem vás zplodil pro Krista.“ Duchovní otcovství spočívá v tom, že kohosi formujeme k setkání s Kristem.
Jan je svědkem věčného života. Jen ten život, který má před sebou perspektivu věčnosti, dává smysl. Pokud by život v určitém okamžiku definitivně končil, ztrácí smysl. Věčný život je v poznávání Boha. Je to stále přelévání Boží Nekonečnosti do lidské stvořenosti, stále naplňování Duchem svatým. Nejprve jsem vyzván v tuto možnost uvěřit, abych svou duši mohl naladit na tento Boží Obzor.
V modlitbě dne zas prosíme, abychom tajemství věčného Slova, které nám Bůh zjevil prostřednictvím svatého Jana s osvícenou myslí, a milujícím srdcem pochopili. Sv. Jan byl uchvácen Slovem, které se stalo tělem a na které se bylo možné dívat lidskými očima a i lidský dotknout. Vyprošujme si prostřednictvím tohoto apoštola úctu k lidskému tělu, které se stalo příbytkem Slova.