Sv. Jan Bosco se narodil 16. srpna 1815 v osadě Becchi patřící do městečka Castelnuovo d’ Asti, které později přejmenovali na jeho počest. Janov otec byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství měl syna Antona, v druhém se mu narodili další dva synové Josef a Jan. Když měl nejmladší Jan dva roky, otec náhle zemřel. Takto se stal sirotkem bez otce ten, kterého později nazvali otcem sirotků. Jeho matka se snažila nahradit svého muže v těžké práci i ve výchově tří chlapců, kteří měli velmi rozdílné povahy. Při výchově si počínala jemně, ale pevně. Nejtěžší chvíle jí způsoboval nevlastní syn Anton, který nesouhlasil s tím, aby Jan, který si to velmi přál, šel studovat. Když měl Jan 11 let, musel kvůli tomu odejít z domu. Pracoval u sedláků a tak se živil. To trvalo tři roky.
Už v dětství se u Jana projevila zvláštní charisma, která ho provázela po celý život; byla to charisma – prorockých snů. Jako devítiletý měl sen, ve kterém se mu zjevilo budoucí životní povolání: výchova chlapců. Ján začal svérázným způsobem uskutečňovat toto povolání. V nedělních odpoledních shromažďoval chlapce na louce a tam je bavil akrobatickými kousky a zručností, kterou obdivovali i dospělí. Na konci představení zopakoval kázání, které slyšel dopoledne v kostele. To bylo pro ty, co nebyli na sv. mši, nebo nebyly pozorní při kázání.
Když měl 14 let začal studovat latinu pod vedením jednoho staršího kněze, který však po roce náhle zemřel, a tak zůstal znovu ponechaný sám na sebe. Když měl 16 let, mohl se dát s pomocí strýce do řádného studia. Díky velkému nadání, mimořádné paměti a silné vůli se mu podařilo dokončit základní školu a gymnázium za čtyři roky. Byly to nejtvrdší roky jeho mládí. Při studiu si vydělával na výživu a studijní poplatky rozličnou prací; pracoval jako krejčovský, tesařský, kovářský a obuvnický pomocník, nebo pomáhal slabším žákům v učení. Šťastně všechno překonal a na podzim 1835 mohl vstoupit do kněžského semináře. 5. června 1841 přijal kněžské svěcení.
Don Bosco se horlivě ujal svých kněžských povinností pod vedením dona Cafassa. Spolu s ním navštěvoval turínské věznice a viděl strašné podmínky, ve kterých byli odsouzeni žít mladí provinilci. Pod vlivem silného dojmu, který na něm zanechali tyto zkušenosti, se rozhodl věnovat svůj život chlapcům, aby je zachránil před takovým osudem. V prvních letech si nemohl pro svou práci najít stabilní místo, až později se podařilo získat pozemek a dům v chudé turínské čtvrti Valdocco. Tam vybudoval první oratorium. Sem se přistěhovala i jeho matka – máma Margita – a obětovala zbylých deset let svého života rodícímu se salesiánskému dílu. Přinesla do něj nejen veškerý svůj majetek, ale zejména péči a mateřskou lásku, kterou zahrnovala chlapce z ulice, kteří sem přicházeli. Při oratoriu vznikl i internát pro studenty a řemeslnické učně. Postupně se oratorium proměnilo na domov, kam se chodili nejen hrávat a modlit, ale nacházeli zde i rodinu a přijetí. Později založil i pracovní dílny, technické školy a malý seminář.
V roce 1868 začal formovat skupinu svých pomocníků a kněží podle pravidel, které schválil papež Pius IX. Zde položil základy Společnosti sv. Františka Saleského. Tento světec inspiroval duchovní ideály, život a apoštolát Dona Bosca. Sv. Františka následoval i v apoštolátě tisku. Je téměř neuvěřitelné, že tento kněz, který byl doslova zavalen vychovatelskou a organizační prací, napsal desítky knih různého druhu. Byly to historické, katechetické, asketické a vědecké knihy, životopisy svatých a významných lidí, ba i pohádky a divadelní hry. Kromě toho napsal velké množství článků a menších příležitostných publikací.
Vysvětlit úspěch a popularitu don Boscových Oratorií je nemožné bez vysvětlení ducha, který zde vládl. Svou výchovnou práci postavil na preventivním systému, jehož hlavními pilíři jsou zbožnost, rozum a laskavost. Nepoužíval fyzické tresty. Pravidla byly dodržovány díky rozvíjení smyslu pro odpovědnost a odstraněním všech příležitostí, které by mohly vést k nedisciplíně. Každá snaha o dobro, jakkoli banální, se oceňovala. Podle Dona Bosca učitel a vychovatel by měl být otcem, poradcem a přítelem a měl by si jako první osvojit preventivní metodu. O trestech řekl: „Vyhýbejme se trestům, jak se jen dá, snažte se získat si lásku a ne vzbuzovat strach.“ V roce 1887 napsal: „Nepamatuji si, že bych použil fyzický trest a s Boží milostí jsem vždy dosáhl, i od zdánlivě nevychovatelných chlapců, nejen to, co nařizovala povinnost, ale i to, že plnili mé přání.“ Ve svých pravidlech Don Bosco napsal: „Častá zpověď a svaté přijímání, denní účast na mši svaté jsou pilíře, na kterých by měl stát celý účinek výchovy.“ On sám byl neúnavným zpovědníkem a věnoval celé své dny práci mezi mládeží. Věděl ocenit i význam hry v životě dítěte a zařazoval ji mezi nejdůležitější výchovné prostředky.
Již v r. 1868 začal s výstavbou mariánského chrámu zasvěceného Panně Marie Pomocnice křesťanů, pod jejímž vedením se začalo celé jeho dílo. Jméno Panny Marie Pomocnice nese i ženská větev salesiánské společnosti, jejímž cílem je křesťanská výchova dívek. Don Bosco byl velmi zdrženlivý vůči ženskému světu a původně se nechtěl zabývat výchovou dívek. Na naléhání církevních hodnostářů nakonec roku 1872 založil spolu s Marií Dominikou Mazzarellovou ženskou řeholní společnost, kterou nazvali dcery Panny Marie Pomocnice. Hlavním úkolem salesiánských řeholnic byla výchova dívek a spolupráce s mužskou větví salesiánů, kde a jak to okolnosti vyžadovaly. Vedle vší geniálnosti by Don Bosco nebyl mohl provést takové velké věci, kdyby nebyl měl široký okruh ochotných spolupracovníků a dobrodinců ze všech vrstev věřících. Věděl, že je budou potřebovat i pokračovatelé v jeho díle. Kromě toho chtěl, aby tito velkodušní přátelé měli účast na duchovních dobrech salesiánské společnosti, proto založil roku 1876 zvláštní sdružení salesiánských spolupracovníků.
V r. 1874, kdy v Římě schválili pravidla salesiánské společnosti, měli Salesiáni již deset ústavů v severní Itálii a jeden dům na francouzské půdě, ve městě Nice. O rok později odcházela první skupina salesiánů do misí v Jižní Americe. Vedl ji Don Cagliero, který se později stal prvním salesiánským biskupem a kardinálem. Takto se Don Bosco po mnoha útrapách a bojích mohl těšit z úspěšného rozvoje díla, kterému věnoval všechny životní síly. Don Bosco zemřel 31. ledna 1888. Salesiánská společnost měla tehdy již 6 řeholních provincií, ve kterých bylo 57 domů se 774 řeholníky a 276 noviců.