Sv. Ignác z Antiochie, patří mezi významné osobnosti poapoštolského období církve. Čas jeho narození nelze blíže určit. Podle některých náznaků se zdá, že pocházel z pohanské rodiny a křest přijal až v dospělém věku. Podle tvrzení pozdějších legend, byl Ignác právě tím dítětem, které Ježíš vzal do středu svých učedníků, když je vyzval, aby byli jako děti. Byl učedníkem sv. Jana Evangelisty a osobně znal i apoštoly Petra a Pavla. Roku 70 se stal biskupem syrského velkoměsta Antiochie, které bylo v té době třetím největším městem Římské říše (po Římě a Alexandrii). Přes třicet let byl biskupem v tomto městě. Upřímně se snažil hlásat evangelium.
Za císaře Trajána, vypuklo velké pronásledování křesťanů. Během své výpravy do Arménie přišel císař v roce 107 i do Antiochie. Ignáce u něj obžalovali, že obrací mnoho lidí ke Kristu. A protože Ignác nechtěl obětovat bohům a zříci se víry v Krista, sám císař nad ním vyřkl rozsudek. O jeho mučednictví nás dost podrobně informuje dějepisec Eusebius ve svých církevních dějinách. Císař nařídil, aby ho odvedli do Říma a hodili divoké zvěři. Nasadili mu okovy a vedli ho do Říma. Ignác s radostí zvolal: „Děkuji ti, Pane, že si mě udělal hodným dokonalé lásky a poctil si mě, abych jako tvůj apoštol Pavel, nosil železná pouta“. Ignáce eskortovala z Antiochie skupina vojáků, kteří s ním nakládali velmi surově. Sám o nich v listě Římanům mluví, jako o deseti leopardech, které popudí ještě i to, když jim člověk udělá dobře. Přesto se však mohl během cesty setkat s delegacemi některých maloasijských církví a mohl napsat sedm listů, které patří mezi nejcennější díla starokřesťanské literatury.
Při zastávce ve Smyrně se setkal s tamním biskupem a pozdějším mučedníkem Polykarpem a napsal lity církvím v Efezu, Magnézii a Trallách (Tralles). Listy osobně převzali biskupové zmíněných církví, kteří přišli do Smyrny i se svými spolupracovníky, aby se mohli setkat a pozdravit vzácného vězně. Ze Smyrny poslal Ignác list Římanům, ve kterém je uctivě pozdravuje a prosí, aby nepodnikaly nic proti jeho mučednictví. Další větší zastávku měl v Troadě, odkud napsal listy církvím ve Filadelfii a Smyrně, jakož i zvláštní list biskupovi Polykarpovi, kterému doporučuje do péče opuštěnou antiochijskou církev. Z Troady převezli Ignáce po moři do Neapole v Makedonii, odtud do Filip a po Via Egnatia do přístavu na západním pobřeží. Odtud se přeplavili do Brindisi a odtud pěšky po Via Appia až do Říma, pravděpodobně 20. prosince 107.
V té době se končily hry, a ve Fláviově amfiteátru se scházeli největší zástupy lidí. Ignáce odvedli do arény a předhodili na roztrhání divoké zvěři k radosti divákům. Křesťané jeho kosti posbírali, dočasně uložili na čestné místo za městem a pozdější odvezli do Antiochie, kde se slavil výroční den jeho smrti 17. říjen. Při jedné takové oslavě, kázal sv. Jan Zlatoústý, přičemž zmínil osudy mučedníka a jeho tělesných ostatků. Řekl Antiochčanům: „Vy v Antiochii, jste se těšili z jeho biskupského účinkování a Římané obdivovali jeho mučednictví. Pan vám na krátký čas odňal tento vzácný poklad, aby ho ukázal Římanům a vrátil vám ho s větší slávou …“ V 5. století dal císař Teodózius II. přenést jeho ostatky do kostela, který mu byl zasvěcen. Pravděpodobně z obavy před invazí mohamedánský Saracénů v 7. stol. byly ostatky sv. Ignáce přeneseny do Říma, do kostela sv. Klementa, odkud se jejich části dostali do různých evropských měst.
Sv. Ignác patří mezi „apoštolské otce“ – toto pojmenování dostali ti, kteří žili v bezprostřední blízkosti apoštolů. Jejich dílo vyrůstá z apoštolského dědictví a jsou ozvěnou apoštolské tradice. Sv. Ignác napsal během cesty do Říma sedm listů. Ačkoli jsou to příležitostné spisy, vyvolané situací a potřebami místních církví, kterým byly určeny, přece v nich jde o významné dokumenty, které hovoří o životě a nauce církve v poapoštolském období. Z jeho listů vidět, že církev na přelomu 1. a 2. století měla už vyvinutou organizaci. Tak píše Magnézijcům: „Usilujte dělat všechno pod vedením biskupa, který zastupuje Boha, a (pod vedením) kněží, kteří zastávají místo apoštolského senátu, a jáhnů, co jsou pověřeni službou Ježíše Krista.“
A v listu Trallanům píše: „Všichni ať respektují jáhny jako Ježíše Krista, biskupa jako obraz Otce a kněží jako Boží senát a apoštolský sbor; bez nich není církev“ (Trall. 3,1). Sv. Ignác jako první používá pro celou církev název „katolická“ a římskou církev označuje jako „předsedkyni sboru lásky“ a ostatních církví. Na obranu proti bludařům (dokétům), kteří tvrdili, že Ježíš Kristus měl pouze zdánlivé tělo, sv. Ignác v listech přizvukuje skutečnost Kristova vtělení, narození z Panny, utrpení, smrti a vzkříšení.
Listy sv. Ignáce Antiochijského prozrazují, že jejich pisatel byl zcela proniknut Božím duchem. Sám se nazýval „Theoforos“ – „Bohonosič“. Podle něj život v Bohu se uskutečňuje vírou a láskou: „Víra je začátek, láska je vrchol … Všechny ostatní ctnosti provázejí ty dvě a vedou člověka k dokonalosti“. V listu Římanům vyjadřuje nadpřirozený pohled na mučednictví, kterému jde vstříc: „Hle, přiblížila se chvíle, ve které se zrodím. Bratři, mějte se mnou soucit! Nezabraňujte mi zrodit se k životu! Dovolte mi, abych dosáhl čisté světlo …“ „Nechte mě, aby mě sežrala zvěř, pomocí které mohu dosáhnout Boha. Jsem Božím zrním a musím být rozemlet zuby šelem, abych se stal čistým Kristovým chlebem. Raději povzbuzujte zvěř, aby se stala mým hrobem a aby nic nenechali z mého těla, abych po smrti nebyl nikomu na obtíž. Když svět už neuvidí mé tělo, tehdy budu opravdovým Kristovým učedníkem. Proste Krista za mě, abych se takto stal Boží obětí.“ Setkáváme se zde s mimořádně vysokým ideálem mučednictví, kde zcela ustupuje do pozadí jakýkoliv pocit křivdy, hněvu nebo odporu. Ještě i nad takovým základním přirozeným citem, jakým je strach z násilné smrti, vítězí hluboká víra a čistá, bezpodmínečná láska. Síla odpuštění pramení u něj z toho, že všechno utrpení, které jako mučedník podstoupí, ho nakonec přivede ke Spáse a do Boží náruče.