Narodila se kolem roku 1174 na hradě Andechsu v Bavorsku jako dcera vévody Bertholda IV. Když jí bylo pět let, svěřili rodiče její výchovu sestrám benediktinkám v Kitzingen. Nejméně od roku 1186 pobývala na dvoře vratislavského knížete Boleslava Dlouhého, za jehož syna Jindřicha se jako dvanáctiletá provdala a měla s ním čtyři syny a tři dcery. Její srdce bylo zaměřeno na službu Bohu a to se projevovalo od začátku jejího pobytu. Mezi prvním se rychle naučila polskému jazyku a začala se na vratislavském dvoře starat o aktivně žité křesťanství. Vedla dvořany ke zbožnosti a ctnostnému životu. Ovlivňovala je příkladem pokory, kajícnosti a pozornosti k potřebám druhých. Vštěpovala základy víry také sv. Anežce České (1208-1211) a byla tetou sv. Alžběty Uherské. Zde na panovnickém dvoře začala pečovat o 13 postižených starců a vytvořila jakýsi malý špitál, v němž pokorně sloužila.
Nezanedbávala přitom manželské ani mateřské povinnosti. Velice často ji bylo vidět po boku manžela, její děti měly veškerou péči a přesto umíraly. Přes svůj bol pronesla slova: „Stvořitel může naložit s tvorem jak se mu líbí, a jakkoli s námi naloží, máme mu za to děkovat. Neprospělo by chtít se protivit Boží vůli.“ Pro přijímané utrpení je přirovnávána k Jobovi. Znalá utrpení i jeho významu se stále více snažila o asketický život. Na rozdíl od jiných charitativních panovnic sama žila velice prostě a vytvářela pro sebe přísná pravidla.
V „Acta Sanctorum“ se o ni píše: „Boží služebnice věděla, že živé kameny, které mají být vestavěny do budovy nebeského Jeruzaléma, se musí v tomto světě opracovávat otesáváním a obrušováním, a že je třeba hodně vytrpět, máme-li dojít do věčné slávy a do nebeské vlasti. Proto se zcela vydala napospas vlnám utrpení a bez milosti ustavičně trestala své tělo mnohým trýzněním. Ukládala si každý den tak přísné posty a zdrženlivost, že se mnozí divili, jak může tak slabá a jemná žena snést takové týrání.
Čím více při vší rozvaze umrtvovala vytrvalým trýzněním své tělo, tím větší měla sílu ducha, prospívala v milosti a stupňoval se v ní žár zbožnosti a božské lásky. Velmi často ji povznášela a strhovala k Bohu tak horoucí touha, že necítila a nevnímala, co se děje kolem ní. Tak jako zbožnou myslí stále tíhla k Bohu, skláněla se také s dobročinnou slitovností k bližnímu. Potřebným štědře rozdávala almužny. Podporovala bratrstva a řeholní osoby v klášterech i mimo ně, vdovy a sirotky, nemocné a slabé, malomocné, vězně v okovech nebo žalářích, pocestné i chudé ženy s malými dětmi; a vůbec nikoho, kdo si k ní přišel pro pomoc, nenechala odejít bez útěchy. A protože tato Boží služebnice nezanedbala žádný dobrý skutek, který mohla udělat, dal jí Bůh také tu milost, že když jí při její činnosti chyběly lidské prostředky a nedostávalo se jí vlastních sil, mohla vykonat silou Boží a silou utrpení Kristova, oč ji bližní toužebně prosili ve svých potřebách. A tak mohla podle zalíbení Boží vůle pomáhat těm, kdo se k ní utíkali, aby je zbavila trápení tělesného nebo duševního.“
Se svým manželem, kterého přitáhla od zábav a hlučných slavností ke zbožnosti, zakládala chrámy a kláštery. Manželé se upřímně milovali a v síle lásky se Hedvice dařilo zušlechťovat Jindřichovo srdce, nabádat ho ke skutkům milosrdné lásky a mírnit jeho bojechtivost. V roce 1200, kdy následkem požáru Vratislavi dolehla na lid skutečná bída, Hedvika aktivně pomáhala a u tchána vyprosila i odpuštění daní. Hedvičina blízkost chudým je dokládána i atributem vysokých bot, které drží v ruce. Kde to nebylo proti mravům, chodila bosa, a to i v zimě. Když se prý Jindřich, její manžel, postaral, aby ji zpovědník přikázal nošení bot, začala je nosit svázané v ruce a obouvala si je, jen když to mravy vyžadovali.
V prosinci 1201 zemřel kníže Boleslav Dlouhý a panovníkem Slezka se stal její manžel. Již následující rok společně zakládali cisterciácký klášter v Třebnici (Trzebnica), vzdálené od Vratislavi (Wrocław) asi 25 km severně. Po jeho zřízení sem přišly řeholnice z kláštera sv. Teodora v Bamberku a první abatyší se stala někdejší Hedvičina vychovatelka Petruše.
Hedvika se roku 1209, asi v 35 letech, s Jindřichem dohodla na společném slibu zdrženlivosti. Jindřich tehdy přijal mnišskou tonzuru a nechal si narůst plnovous, pro který byl nazýván „bradatý“. Hedvika měla v plánu další zakládání klášterů, celkem jich údajně založila 20. V roce 1227 utrpěl Jindřich těžké zranění, pro které jej Hedvika po tři měsíce ošetřovala. Po vyléčení pokračoval v bojích o krakovský trůn proti Konrádovi Mazovskému. Po zákeřném přepadení upadl do jeho zajetí. Na prosby Hedviky byl propuštěn s podmínkou, že se vzdá vlády. Po čase opět proti Konrádovi vytáhl a dobyl Krakov i titul vladaře. Poslední tři léta trávil v Lehnici. Jeho manželka Hedvika mu předpověděla, že pokud ji opustí, zemře. Přesto na jaře r. 1238 odejel do hradu Krosna na Odře. Zde po osmidenní nemoci v dubnu zemřel. Pohřben byl v Třebnici, kde téhož roku ovdovělá Hedvika složila řeholní sliby do rukou své dcery Gertrudy, která v té době byla zde abatyší.
Na jaře roku 1241 Hedvika před bitvou u Lehnice proti Tatarům předpověděla, že její syn Jindřich v ní zemře. To se také 9. dubna stalo. Později předpověděla i svou vlastní smrt a na věčnost odešla v říjnu 1243, v den předcházející její pozdější liturgické oslavě. Vynikala láskou a dobročinností k chudým a nemocným. Kanonizační proces začal v listopadu 1262 a svatořečená byla 26.03.1267 papežem Klementem IV. Její tělo bylo vyzvednuto 17.8. 1267 a po týdenních oslavách uloženo v kapli sv. Petra třebnického chrámu.