Dnešní den si vzpomínáme na sv. Gorazda a jeho společníky, učedníky našich svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Gorazd byl o něco mladší než jeho současník, kníže Kocel, který byl synem Pribiny. Oba dva, kníže Pribina i kněz a učitel Gorazd, patří mezi nejvýznamnější postavy naší dávné minulosti. Jeden je prvním knížetem na území Slovenska, vzpomínaný v písemných památkách, Gorazd je nejstarším známým knězem v dějinách a je světcem domácího původu.
Nejstarší životopisný záznam, který se může vztahovat na Gorazda, souvisí s pobytem sv. Cyrila a Metoda v Římě v letech 867 – 869. Když se totiž svatí bratři po více než tříleté práci na Velké Moravě odebrali k papeži, vzali se sebou i několik svých žáků, aby je v Římě vysvětili na kněze; mezi nimi byl i Gorazd. Papež začátkem roku 868 přikázal biskupům Formosovi a Gauderichovi, aby kromě Metoděje, vysvětili i pět slovanských žáků (tři na kněze a dva na jáhny) a to Gorazda, Klimenta, Nauma, Angelára a Sávu. Těchto pět žáků po vysvěcení, zpívalo liturgii slovanským jazykem nejprve v kostele sv. Petra, na druhý den v kostele sv. Petronily, na třetí den v kostele sv. Ondřeje, ve čtvrtý den v kostele velkého učitele národů sv. Pavla, apoštola.
Asi tři roky setrval Gorazd v Římě s Metodějovou družinou a určitě byl přítomen i při smrti svého učitele Cyrila 14. února 869. Ještě v tom roce opustil Metoděj se svým doprovodem Věčné město, nesouc se sebou slavnou bulu Hadriána II. o povolení slovanského bohoslužebného jazyka. Osudy Gorazda se potom ztrácejí v rušných událostech Velké Moravy a vynořují se na povrch dějin až v roce 885. Metod, v předtuše své blízké smrti, poučoval své učedníky o nejpotřebnějších věroučných a organizačních otázkách. Tehdy se ho jeho učedníci ptali: „Koho určuješ, otče a učiteli ctihodný, mezi svými učedníky, aby byl tvým nástupcem ve tvém učitelském úřadě?“ Ukázal jim jednoho ze svých oddaných učedníků jménem Gorazd, řka: „Tento je vaší země svobodný muž, vyučený dobře v latinských knihách a pravověrný. To buď vůle Boží a vaše láska, jako i moje.“ Takto popisuje tuto památnou událost životopisec sv. Metoděje.
Podle poslední vůle sv. Metoděje, správa arcibiskupství Velké Moravy, přešla na syna této země. Sv. Gorazd se stal vůdcem asi dvě stě kněžím, kteří plakali, modlili se nad hrobem svého milovaného velekněze. Výraz „svobodný muž“ naznačuje, že Gorazd pocházel z popřední rodiny. Říká se o něm, že dobře ovládal rodný jazyk, ale i latinu a řečtinu. Tyto jazykové schopnosti, ho přímo předurčili k tomu, aby pomáhal Metodějovi při překládání Svatého písma, do slovanského jazyka. Někteří historici slovanského písemnictví vyslovují názor, že právě Gorazd je autorem legendy o sv. Václavu.
Po smrti sv. Metoda papež Štěpán V., neznalý místních poměrů, ustanovil za administrátora velkomoravského arcibiskupství Vichinga, jak o tom čteme v jeho dopise Svatoplukovi. Toto jmenování bylo smrtelným úderem pro cyrilometodějskou misi na Velké Moravě. Ještě v tom samém roce po Vichingově návratu z Říma, byli cyrilometodějští učedníci, pocházející z Makedonie, vyhnáni z Velké Moravy. Uchýlili se do Bulharska a tam dále úspěšně účinkovali. O jejich působení, nám říkají jejich životopisy, čili „Žitia“ o Klimentovi a Naumovi. Oba vznikly krátce po smrti Klimenta Ochridského, tedy po roce 916. Autor byl žákem jednoho z nich, ale na Velké Moravě nebyl. Tito učedníci, pokračovali v Bulharsku a zachovali nám jejich duchovní a kulturní dědictví. Gorazd a jiní učedníci, pocházející ze Slovenska a Moravy, neodešli do Makedonie, ale pravděpodobně zůstali ve své vlasti, ale utáhli se do ústraní.
Viching zůstal na Velké Moravě až do roku 893. V tomto roce ho vyhnal sám Svatopluk, který od roku 892 vedl válku s německým králem Arnulfem. Viching odešel k Arnulfovi, a ten ho hned vyjmenoval za královského kancléře a konečně v roce 899 za biskupa v Pasově. Z tohoto důvodu se musel zříci nitranského biskupství. Proto papež Jan IX. (898-900) na žádost knížete Mojmíra II. v roce 900 obnovil velkomoravskou hierarchii.
Už v roce 898 vyslal na Velkou Moravu svoje legáty: arcibiskupa Jana a biskupy Benedikta a Daniela, kteří pro Velkou Moravu, vysvětili jednoho arcibiskupa a tři biskupy. Téměř s jistotou můžeme předpokládat, že tím arcibiskupem byl Gorazd. O jeho sídle se můžeme jen domnívat, že to mohlo být někde v oblasti Uherského Hradiště. Nově zřízená hierarchie, pod vedením Gorazda, však netrvala dlouho. V roku 907 byla po útocích pohanských Maďarů, velkomoravská říše zničena. Mnozí kněží před nimi utekli a hledali útočiště v Čechách, v Polsku anebo v Bulharsku, kde se pod ochranou domácích vládců, slovanská bohoslužba udržela až do poloviny XI. století. I na Slovensku se ještě nějaký čas udržela. Žáci sv. Metoděje, po odchodu z Velké Moravy odešli většinou do Bulharska a později na Kyjevskou Rus. O svatém Gorazdovi se předpokládá, že odešel do Polska, pravděpodobně do Krakova. Tuto spojitost naznačuje i fakt, že do XVI. století, bylo do Polska dodáváno mešní víno z Nitry. Je možné, že tato tradice započala už za života sv. Gorazda.
Bylo by dobré, aby i u nás, byla obnovena úcta ke sv. Gorazdovi, neboť je prvním světcem našeho rodu. Na slovanském jihu a východě, si už dávno uctívali „svaté sedmipočetníky“, ke kterým patří Cyril a Metoděj a jejich pět učedníků: Gorazd, Kliment, Naum, Angelár a Sáva. Amen.