Dnes si připomínáme sv. Františka Xaverského. Narodil se v roce 1506 ve Španělsku. Během svých studií v Paříži se seznámil se sv. Ignácem z Loyoly. To ho vedlo ke vstupu do Společnosti Ježíšovy. Roku 1537 byl v Římě vysvěcen za kněze a věnoval se charitativní činnosti. Roku 1541 odjíždí na Východ. Deset let neúnavně hlásal evangelium v Indii a Japonsku a mnohé přivedl k víře. Zemřel roku 1552 na čínském ostrově San-čao u Kantonu.
Do dnešního dne se v kněžských hodinkách čte úryvek z jeho listu, který je stále aktuální. Myslím si, že může i nám něco říci o jeho horlivosti a o jeho apoštolských metodách, které jsou velmi jednoduché a účinné i dnes i v našem prostředí. Jeho metoda by se dala shrnout do pravidla: „Apoštolská práce je jen tehdy dobrá a účinná, když se rodí z modlitby a pokud znovu vede a učí lidi modlitbě.“ Když naučíme lidi možnosti obracet se na Boha, naučili jsme je to nejpodstatnější. Sv. František Xaverský považoval jako misionář za nejpodstatnější naučit je Věřím v Boha, Otčenáš, Zdrávas a Desatero.
Sv. František i nám adresuje tato slova: „Navštívili jsme vesnice novokřtěnců, kteří před několika lety přijali křesťanské svátosti. V této části země nebývají Portugalci, neboť je velmi neúrodná a chudá. Domorodí křesťané nemají kněze a nevědí nic, jen to, že jsou křesťané. Není nikoho, kdo by jim konal bohoslužby, nikoho, kdo by je naučil Vyznání víry, Otčenáš a Zdrávas a přikázání Božího zákona.
Ještě jsem se nezastavil, odkdy jsem sem přišel. Usilovně chodím po vesnicích a omývám svatou vodou všechny děti, které ještě nebyly pokřtěny. Takto jsem zachránil velké množství dětí, které, jak se říká, neuměly rozlišit pravou ruku od levé. Děti mě nenechali ani pomodlit se breviář, ani najíst a odpočinout si, dokud jsem je nenaučil nějakou modlitbu. Tehdy jsem začal chápat, že takovým patří nebeské království.
A protože jsem takové nábožné žádosti odmítnout bez hříchu nemohl, začal jsem Sláva Otci i Synu i Duchu svatému a vštěpoval jsem jim Apoštolské vyznání víry, Otčenáš a Zdrávas, Maria. Pozoroval jsem u nich velké nadání. Kdyby byl někdo, kdo by je naučil křesťanským přikázáním, nepochybuji, že by z nich byli vynikající křesťané.
Velmi mnozí v těchto krajích nejsou křesťané jen proto, že není nikoho, kdo by je křesťany udělal. Velmi často mi napadá, že bych měl pobíhat po evropských univerzitách, zejména po pařížské, a všude křičet jako blázen, vyzývat ty, co mají více učenosti než lásky: „Ach, jaké nesmírné množství duši se nedostane do nebe a budou zatraceny!“
Kéž by se o toto alespoň tolik starali jako o svá studia, aby mohli vydat Bohu počet ze svých vědomostí a svěřených talentů! Mnozí z nich by se pohnutí touto myšlenkou oddali rozjímání o Božích věcech, a tak se cvičili poslouchat, co v nich říká Pán, zanechali by lidské touhy a ohledy a celí by se oddali Boží vůli a pokynům. Z hloubky duše by volaly: „Tady jsem, Pane; co chceš, abych dělal?“ Pošli mě, kam se ti líbí, třeba i do Indie.
Tolik nám dnes chtěl říci sv. František Xaverský! Sv. František Xaverský považoval jako misionář za nejpodstatnější naučit neznalé lidi Věřím v Boha, Otčenáš, Zdrávas a Desatero. My uděláme hodně, když alespoň lidi ve svém okolí upozorníme na to, že se ve svých problémech mohou modlit. Člověk, který vzývá Boha nebude zatracen.