Svatý Efrém patří mezi velké postavy východní církve. Na rozdíl od jiných církevních učitelů křesťanského východu (Bazila Velkého, Gregora Naziánského, Gregora Nysenského, Atanáša a i.), nevyrostl na poli řecké, ale syrské kultury. Pocházel ze severní Sýrie, z kraje mezi horním tokem řek Eufrat a Tigris. Narodil se kolem roku 306 ve městě Nisiba (dnešní Nusaybin na syrsko-turecké hranici). Jeho matka byla křesťanka, zatímco o otci některé historické prameny říkají, že byl pohan, dokonce pohanský kněz. Sv. Efrém byl vychováván křesťanský. Kromě matky se o jeho náboženskou výchovu, ale zvlášť o vzdělání, zasloužil nisibijský biskup Jakub, na kterého si později vzpomínal s velkou úctou.
Nevíme, zda ovládal tehdejší hlavní kulturní řeč – řečtinu, ale jeho spisy prozrazují, že poměrně dobře znal řeckou filozofii. No soustředil se především na teologii. Byla to teologie určená v první řadě jednodušším lidem, v nichž měla vzbudit a upevnit zbožnost. Proto mluvil a psal jednoduše, bez velkých nároků na vědeckou přesnost, ale často v podobě básní, které více působily na fantazii, dali se zpívat a snadněji se zapamatovali. Sv. Efrém strávil většinu svého života v Nisiby, kde působil jako jáhen. v této funkci vyučoval, kázal, psal a vykonával dobročinnost. V době věroučných sporů o božství Ježíše Krista, horlivě bránil křesťanskou pravověrnost proti Arianizmu. Učeného Efréma chtěli vysvětit za kněze, ale on se bránil, chtěl zůstat jednoduchým jáhnem. Jednou dokonce nisibiskí duchovní a věřící trvali, aby se stal jejich biskupem.
Roku 367 zaujali Peršané město Nisiba. Sv. Efrém před nimi odešel více na západ a usadil se ve městě Edessa. V Edesse byla velká církevní obec. Tam pokračoval ve vyučování a jáhenského službě. Přitom vedl přísný mnišský život: žil v dokonalé zdrženlivosti, postil se, velkou část noci věnoval modlitbě, ukládal si citelně sebezapření. Tehdy už existovaly i v Sýrii mniši, kteří žili tvrdým asketickým životem. V Efrémovém případě bylo zvláštní to, že spojoval mnišskou askezi s velmi činným apoštolským působením. V roce 372 vypukl v Edesse velký hlad. Sv. Efrém jako jáhen byl hlavní organizátor pomoci postiženému obyvatelstvu. Bylo to zároveň i jakési završení jeho celoživotní jáhenské služby. Krátce poté – 9. června 373 – zemřel.
Svatý Efrém zanechal po sobě velké množství spisů. Lze je zařadit do tří druhů: hymny, řeči a komentáře k Písmu svatému. Množstvím a rozmanitosti hymnů je jedinečným případem v celé církevní literatuře. V pozdějších vydáních světcových děl jsou hymny seskupeny podle témat. zvláštní zmínku zasluhují hymny o nejsvětější Bohorodičce, které se později staly předmětem teologického bádání. V nich s mimořádným vzletem a procítěním zpívá o titulech a přednostech přesvaté Bohorodičky. Pro množství hymnů ho nazvali „harfou svatého Ducha“. Mnoho jeho hymnů přešlo do liturgie tak východní jako i západní církve. zásluhy sv. Efréma lze vyjádřit slovy sv. Řehoře Nysského: „Patří se oslavovat toho, který žije v myslích všech křesťanů, Efréma Syrského, toho Efréma, jehož život a učení jsou zasety na celém světě.“
Slyšme jeho myšlenky o Panně Marii: „Zpívejme tedy chvalozpěv Panně Marii – předobrazu vykoupeného lidstva – neboť je znamením církve, která žije ve víře a V lásce a naznačuje plnost nebeského Jeruzaléma. Ona je svatá ve svém těle, krásná ve svém duchu, čistá ve svých myšlenkách, upřímná ve své inteligenci, dokonalá ve svých pocitech, čistá, pevná ve svých předsevzetích, neposkvrněná ve svém srdci, perfektní a plná všech ctností. Tento obraz ať záři uprostřed každého církevního společenství jako dokonalý odraz Krista a ať je jako znamení vyzvednuto uprostřed národů, jako město postavené na návrší a lampa na svícnu, aby svítila všem.“
Sv. Efrém je jedním ze svědků křesťanského chápání modlitby na začátku 4. století. Ve svých dílech projevuje velkou obrazotvornost. Projevuje se to i v jeho nauce o modlitbě, které se věnuje v kapitole o modlitbě: „Modlitba – velká zbraň, neochabující útočiště, nikdy se nepomíjející bohatství, klidný přístav, základ míru; modlitba je kořen, pramen a matka tisíce milosti. Ona je silou samotného Království. Není neobvyklé, že když ten, co nosí korunu, trpí horečkou, leží na smrtelně posteli spalován ohněm a při něm stojí lékaři, tělesná stráž, sluhové, vojevůdci, ale umění lékařů, ani přítomnost přátel, ani posluhování členů rodiny, ani hojnost léků ani drahé nástroje, ani množství peněz, ani žádná jiná lidská činnost není schopna polevit jeho nemoci. No pokud přijde někdo, kdo má naději v Bohu, a pouze se dotkne těla a pomodlí se nad ním čistou modlitbu, tak všechen tělesný neduh odejde. A co nebylo schopno udělat bohatství, množství přisluhujících, zkušenost a velikost panství, to nezřídka udělá modlitba jednoho bídného a chudého.
Nemluvím tu o modlitbě chladné a plné povrchnosti, ale o modlitbě konané dlouho, s bolavou duší a pozorným umem. Neboť taková modlitba vystupuje do nebe. Jako voda, pokud teče po rovině a pohybuje se širokým prostorem, nezvedá se do výšky, ale když ruce vodohospodářů přehradí dole její tok, omezená se zastaví a zvedne vzhůru rychleji než střela: tak i lidský rozum se rozlévá a rozsévá, dokud disponuje velkou volností; když ho okolnosti budou utlačovat dolů, tehdy v té překrásné tísni vysílá do nebe čisté a zvroucněné modlitby. A aby si pochopil, proč mohou být tyto s trápením předkládané modlitby, zvláště vyslechnuty, poslouchej, co říká Pánu prorok: „K Pánu jsem volal ve svém soužení a on mě vyslyšel.“ (Ž 119,1)
A tak, budeme oživovat svědomí, vzpomínkou na hříchy vzbuzovat v duši úzkost; vzbuzovat soužení ne proto, abychom duši stísnili, ale aby se stala hodnou vyslyšení, aby byla střízlivá, připravena a dotýkala se samotných nebes. Nic od nás neodhání lenost a povrchnost lépe, než pocit bolesti a trápení, které sjednocují rozum a vracejí ho do sebe sama. Kdo se takto trápí a modlí, ten po modlitbě bude moci přijmout do své duše velkou příjemnost. Jak zamračení se oblohy dělá nejprve vzduch těžkým, ale když z ní zaprší a oblaka postupně ztratí nahromaděné sněhové vločky, tehdy se znovu všechen vzduch stává klidným a svěžím, tak i duševní trápení, pokud je uzavřené uvnitř, zatemňuje naši mysl, ale když se vyprázdní přes slzy v slovech modlitby a vyjde navenek, tehdy vytvoří v duši velký jas a jako paprsek přivádí do rozumu modlícího se myšlenku na Boží pomoc.
Jako Stromy, které mají zapuštěné kořeny do hloubky, i když jsou tisíckrát šlehané větrem, nezlomí se a nemohou být vytrženy, protože kořeny jsou pevně vrostlé do hlubin země, tak i modlitby vysílané ze samotných hlubin duše, jak spolehlivě zakořeněné, se zvedají do výšky a žádný nápor myšlenek je nemůže vyvrátit. Proto i prorok říká: „Z hlubin volám k tobě, Pane.“ (Ž 129,1) Jemu sláva na věky věků, amen.