Dnes máme svátek sv. Bonaventury, který je třetím největším z františkánských svatých, po sv. Antonínovi a sv. Františkovi. Bonaventura se narodil kolem r. 1217 v Bagnoregio blízko Orvieta, jako syn lékaře. Od r. 1225 do 1235 studoval v klášteře františkánů v Bagnoregio. V té době byl na přímluvu sv. Františka z Assisi uzdraven z těžké nemoci. V r. 1235 začal studia v Paříži. Po jejich ukončení studoval teologii, pravděpodobně jako františkánský novic, pod vedením Alexandra Haleského a Jana z La Rochelle. V letech 1248 – 50 píše komentáře ke Svatému Písmu, počínaje evangeliem sv. Lukáše. Po získání titulu magistra teologie dostává katedru. V r. 1257 je na generální kapitule v Římě zvolen za generála Řádu. Říjen r. 1259 tráví na hoře Alverně, kde hodně píše. V květnu r. 1260 se koná generální kapitula v Narbonne. V r. 1261 píše životopisy sv. Františka. V r. 1263 na generální kapitule v Pise představuje napsané „Legendy“. V r. 1265 jej Klement IV. jmenuje arcibiskupem Yorku, ale Bonaventura nepřijímá jmenování. V r. 1266 generální kapitula v Paříži, vydává příkaz zničit všechny životopisy sv. Františka kromě „Legendy“, kterou napsal Bonaventura. Přesto se nám zachovaly krásné legendy od Tomáše z Celano.
O Bonaventurovi můžeme říci, že je učitelem františkánské mystiky a že se mu podařilo písemně vyjádřit františkánskou zkušenost s Bohem. Na jeho svátek čteme v Breviář z jeho spisu „Cesta duše k Bohu“ (Cap. 7, 1. 2. 4. 6; Opera omnia, 5, 312-313) Kristus je cesta a dveře, Kristus je žebřík a vůz, on je slitovnice umístěná nad Boží archou a tajemství, které bylo skryté od věků. Kdo s celou rozhodností obrátí svou tvář k této slitovnici, pohlédne na Krista visícího na kříži, s vírou, nadějí a láskou, s oddaností, obdivem a radostí, s uznáním, chválou a jásotem, ten s ním koná paschu, to je přechod: přechází s holí kříže Rudým mořem, odchází z Egypta a vstupuje na poušť, aby okusil skrytou manu, a s Kristem spočine v hrobě, navenek jakoby mrtvý, ale zakouší – nakolik je to během pozemského putování možné – co bylo řečeno na kříži lotru, který se obrátil ke Kristu: Dnes budeš se mnou v ráji.
Má-li však být tento přechod dokonalý, je třeba zanechat veškeré rozumové činnosti, a v nejvyšším vzplanutí lásky být unešen a přeměněn v Boha. Ale to je hluboké tajemství, které nezná nikdo, než ten, komu se toho dostane, a dostane se toho jen tomu, kdo po tom touží, a touží po tom jen ten, koho zapálí až do morku kostí oheň Ducha svatého, který Kristus seslal na svět. A proto říká Apoštol, že tato tajemná moudrost byla zjevena skrze Ducha svatého.
Zkoumáš-li však, jak se to děje, ptej se milosti, a ne nauky, touhy, a ne rozumu, vzdychání modlitby, a ne horlivosti v četbě, ptej se Ženicha, a ne učitele, Boha, a ne člověka, temnoty, a ne jasu; neptej se světla, ale ohně úplně spalujícího a unášejícího k Bohu zcela zvláštním pomazáním a žhoucím planutím lásky. Tímto ohněm je Bůh sám, jeho pec je v Jeruzalémě a Kristus ji rozpálil žárem svého žhoucího utrpení. Opravdu to chápe jenom ten, kdo řekne: Šibenici si zvolila má duše, smrt moje kosti. Kdo miluje tuto smrt, může vidět Boha, neboť je nepochybně pravdivé: Člověk mě nemůže spatřit a zůstat naživu.
Zemřeme tedy a vstupme do temnoty, uložme mlčení starostem, žádostem a fantazii. Přejděme s ukřižovaným Kristem z tohoto světa k Otci, aby nám ukázal Otce a my mohli říci s Filipem: To nám stačí. Slyšme s Pavlem: Stačí ti moje milost. Plesejme s Davidem: Touhou hyne mé tělo i duše, Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl. Požehnán buď Hospodin navěky! Staň se, staň se!“
Když se ráz sv. Tomáš Akvinský ptal Bonaventury, kde čerpá svou moudrost, ukázal na kříž a poznamenal: „To je má knihovna“. Toto je ta moudrost, o které mluví sv. Pavel v listě Korinťanům: „My hlásáme tajemství skryté Boží moudrosti, kterou Bůh před věky určil nám na slávu.“ Celá síla křesťanů spočívá v ochotě vzít svůj kříž, v ochotě obětovat se. Cesta k Bohu je cesta oběti. Bez oběti se nedá přijít k Bohu. Abychom mohli zakusit Boha musíme zemřít svému sobectví.
Později se Bonaventura stal generálním ministrem Řádu. Láska a dobrota ho charakterizovala i v tomto úřadě. Papež Řehoř X. ho jmenoval kardinálem. Když přišli za ním s kardinálským kloboukem našli ho mýt nádobí v kuchyni. Srdečně je přivítal, klobouk zavěsil na věšák a požádal, aby mu dovolili domýt nádobí. Když mu bratři protiřečily, že se to už pro něj nehodí, úplně klidně odpověděl: „Což nejsem generální ministr, a tedy sluha vás všech?“ Biskupské svěcení přijímá z rukou samého Řehoře X. v Lyonu. Od r. 1274 se účastní koncilu v Lyonu. V tom samém roce je na přání Řehoře X. svolána generální kapitula, na které se nástupcem Bonaventury v úřadě generála stává Hieronim z Ascoli (pozdější papež Mikuláš IV.). 15. srpna 1274 umírá v přítomnosti Řehoře X. v klášteře františkánů v Lyonu a téhož dne je pohřben v sakristii starého kostela františkánů. V r. 1482 Sixtus IV. bulou „Superna Caelestis Patria“ prohlásil Bonaventuru za svatého a dává mu titul Doktora, označujíc den 14. 7. za jeho svátek. V r. 1587 Sixtus V. zakládá při františkánském klášteře Dvanácti Apoštolů v Římě Kolegium sv. Bonaventury.
Co se můžeme od něj naučit? To, že kříž je holí, kterou šťastně můžeme přejít přes červené moře tohoto světa, každá jiná opora se zláme, ale kříž bude stát pevně. Kde je kříž, tam je vítězství. Držme se této pravdy. Kříž nás vysvobodí od tyranie našeho egoismu a našich vášni. Nebojme se kříže. Když se přimkneme ke kříži, ďábel se svými pokušeními a vábeními odstoupí od nás. Ďábel chce slast za každou cenu. Kříž stojí v přímé opozici proti tomuto záměru, kterým ďábel kazí svět a lidské duše spoutává do otroctví žádostivosti. Kříž je skrytou Boží mocí a moudrostí, je vítězstvím nad světem, je cestou k duchovní svobodě.
Sv. Bonaventura byl velkým ctitelem Panny Marie. Od něho pochází hymnus „Tebe Matka Boží chválíme“, který je složen podle vzoru Te Deum od sv. Ambrože. Sv. Bonaventura ujišťuje, že kdykoliv se člověk zbožně modlí k Bohu, získává dobrá, které mají větší cenu, než celý svět a tvrdí, že často obdržíme milost spíše krátkou prosbičku, jak mnoha jinými dobrými skutky.