Sv. Bernardína ze Sieny známe jako hlasatele úcty k Nejsvětějšímu menu Ježíš. Narodil se roku 1380 v italském městě Massa nedaleko Sieny. Po matčině smrti a ztrátě otce, která ho postihla v raném věku, se o něj starala zbožná příbuzná, teta Diana. Ta ho vychovávala k lásce k Bohu, k Panně Marii a k bližním. Jako 22 letý vstoupil do františkánského řádu, kde se jako kněz věnoval hlavně kazatelské činnosti. Plných 40 let pěšky nebo na oslu procházel celou střední a severní Itálii. Kázal v kostelích a na náměstích i 4 hodiny v jednom tahu před tisíci posluchačů. Sv. Bernardin vystupoval ve svých kázáních zejména proti sociálním nepořádkům, proti lakomství obchodníků, proti lichvě, proti hněvům a sporům mezi městy a politickými stranami a pranýřoval i ženskou marnivost. Svým bojem proti neřestem chtěl budovat lepší a křesťanštější společnost, která v jeho době sice ještě měla víru ale bez mravů a skutků.
Za časů sv. Bernardína ze Sieny byla Itálie rozdělena na různé knížectví a městské republiky. V tomto období se často vyskytovalo dlouhotrvající nepřátelství mezi šlechtickými rody. Jedním z úkolů apoštolátu sv. Bernardína ze Sieny bylo odstraňování nenávisti a usmíření nepřátel. Jeho nejsilnější zbraní byl meč Božího slova a šíření úcty k Nejsvětějšímu menu Ježíš. Zhotovil si zvláštní znak: obraz zářícího slunce a v něm počáteční písmena tří latinských slov: IESUS HOMINUM SALVATOR (Ježíš, Spasitel lidí) – IHS. Nad prostředním písmenem H byl kříž. Všichni známe tento symbol, který si o sto let později vyvolili otcové Jezuité za svůj řádový znak.
Vznikl tak nový erb, který připomínal křesťanské tajemství spásy a nahrazoval jiné erby a znaky, které lidi rozdělovaly a jejichž jménem mezi sebou zápasili a navzájem se zabíjeli. Bernardín ho nosil na zástavě. Někteří ho zato obžalovali u papeže, jakoby šířil nový kult a zaváděl novou pověru. Ale sv. Bernardín se dobře obhájil. Říká: „Nejlepší nápis jména Ježíš je ten, který je v srdci, pak ten, který je ve slovech a až potom namalovaný nebo vyrytý. Hleď na něj vnitřním okem a často ho vyslovuj s úctou a láskou při každé příležitosti.“
Znak Ježíšova jména se v Itálii velmi rozšířil. Zdobil veřejné budovy i soukromé domy a stal se znamením křesťanského bratrství. Lidé se tímto znakem zdobili i věci běžné potřeby. Našel se namalovaný na talířích, na rýčích a jiném nářadí. Představitelé měst ho nechávali vrýt do kamene a vkládali jej do městských zdí. Takto chtěli naplnit odkaz apoštola Pavla. „A všechno, cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.“
Sám sv. Bernardín se takto vyjadřoval o úctě ke jménu Ježíš: „Ježíš – je to přesvaté jméno, po kterém naši dávní otcové tak velmi toužili, v úzkostech a soužení často ho vyslovovali, v slzách po něm vzdychali, žádali si ho a toužebně očekávali. A když nadešel čas milosti, milosrdně se jim ho dostalo. S tímto jménem, ať se prosím, nespojuje představa nějak chtivosti po vládě nebo pomstě, nýbrž ať nám z nebe zní pouze spravedlnost. Vyslov to jméno, které nám bude mluvit o milosrdenství; jméno Ježíš ať se nese k naším uším, neboť jen tehdy nám tvůj hlas bude znít sladce a tvá tvář půvabně zazáří.
Zkrátka, jméno Ježíš je pevným základem víry, které utváří Boží syny. Víra katolického náboženství totiž spočívá na poznání Ježíše Krista a jeho světla. On je světlo pro duši, je branou do života a zárukou života ve věčné blaženosti. Tuto víru když někdo ještě nenašel, nebo ji od sebe odhodil, ten se podobá člověku, co kráčí v tmavé noci bez světla, nebo se zavřenýma očima se o překot řítí přes nebezpečné překážky. A může se chlubit ledajaké schopnostmi svého umu, přece jen kráčí za slepým vůdcem, pokud se při poznávání nebeských tajemství chce opírat pouze o svůj lidský rozum. Podobá se tomu, co se chystá postavit si dům a přitom nemyslí na základy nebo jinému, co se pokouší vejít do domu přes střechu a přitom si nevšímá, že dům má i dveře.
Tímto základem je Ježíš; On je světlo i dveře; On ve snaze ukázat bloudícím sebe jako cestu, každému člověku nabízí světlo víry, aby člověk zatoužil po Bohu ještě nepoznaném, pak v touze aby mu uvěřil a vírou aby ho našel a poznal. A na tomto základě pevně stojí Církev vybudována na jménu Ježíšově. Jméno Ježíš je ozdoba kazatelů, a to tím, že působí, aby jeho slova jasně zářily, když se ohlašují, i když se poslouchají. Co myslíš, z čehož vzniklo na celém světě tak velké, nečekané a zářivé světlo víry ne-li z hlásání jména Ježíš? Zda-li ne leskem a půvabem tohoto jména nás Bůh povolal do svého podivuhodného světla? A těm, co je zalilo toto světlo a v jeho jasu poznali pravé světlo, apoštol právem říká: „Kdysi jste byli tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla.“
O jaké slavné je toto jméno, jaké vznešené, milé a působivé. Jím se nám odpouštějí hříchy, jím se přemáhají nepřátelé, jím se nemocným ulevuje, trpící v neštěstí se jím posilují a potěšují. Tys obliba věřících, učitel kazatelů, ty posiluješ pracujících a vzpruhou ochablých. Svou ohnivou vřelostí zapaluješ zbožné touhy, splňuješ vroucí prosby, duše rozjímajících naplňuješ nadšením, tvou pomocí jsou oslaveni všichni ti, co jako vítězové vešli do nebeské vlasti. Nejsladší Ježíši, pro tvé nejsvětější Jméno, dej nám, abychom s nimi i my požívali radosti tvého království.“
Sv. Bernardín byl velkým reformátorem františkánského řádu a nejvýznačnějším představitelem přísnějšího observantského směru. Vychoval mnoho následovníků. Mezi ně například patřil sv. Ján Kapistrán. Zemřel v roce 1444. Učme se od něj vroucí úctě k přesvatému jménu Ježíš. Jen v tomto jménu můžeme být spaseni. Mějme ho ve svém srdci a mějme ho často na rtech. Ježíš ať je světlem na naší životní pouti, útěchou, posilou a záchranou v hodině smrti.