Bernard z Clairvaux se narodil roku 1090 ve Francii. Roku 1111 vstoupil do řehole cisterciáku. Brzy ho zvolili za opata kláštera v Clairvaux. Svou činností a příkladem vedl bratry skvěle k ctnostem. Je jedním z hlavních představitelů křesťanské středověké mystiky. Zanechal silnou pečeť na středověké zbožnosti a mystice.
Podle něj má člověk pokorně kontemplovat Stvořitele ve světě a v této kontemplaci nacházet pravdu. Pokora je počátkem všeho poznání pravdy. V pokoře se utiší všechny zájmy „ega“ a člověk se otevře světlu Pravdy. Na této cestě rozlišuje Bernard tři stupně: consideratio, kde člověk sbírá a hledá, contemplatio, v níž se člověk v důvěřivé odevzdanosti a nazírání zmocňuje pravdy a extázi. Ona je vrchol čili úplné odtržení mysli od vnějšího světa a plné pohroužení se do Boha a rozplynutí se v něm (jako kapka vody ve víně). Víra a odevzdanost jsou důležitější než veškerá dialektika. Sv. Bernard říká, že:
„Duše hledá Slovo, s kterým by souhlasila pro svou nápravu, kterým by se osvítila pro poznání, na které by se opřela, aby byla silná, kterým by se napravila, aby byla moudrá, kterému by se podrobila, aby byla krásná, s nímž by se zasnoubila, aby byla plodná, které by požívala, aby byla blažená. Slovo se stalo tělem a přebývá už v nás. Přebývá vírou v našich srdcích, přebývá v naší paměti, přebývá v myšlence a sestupuje až k obrazotvornosti.”
Bernard byl zaníceným reformátorem církve a jejích institucí. Jeho spisy vynikají dobrým stylem, který si osvojil čtením bible a církevních otců zejména sv. Augustina. R. 1146 použil svou proslulou výřečnost při organizaci II. křížové výpravy. Jeho mystické a asketické spisy byly velmi rozšířené a měli vliv i v naši zemi. Podívejme se alespoň na některé jeho myšlenky z jeho kázání:
„Láska si sama stačí, líbí se sama sebou a kvůli sobě. Je sama sobě zásluhou i odměnou. Láska nehledá důvod ani plod svého bytí mimo sebe: jejím plodem je to, že miluje. Miluji, protože miluji; miluji, abych miloval. Láska je něčím velikým, vrací-li se k svému počátku, má-li zpětný vztah k svému původu, vlévá-li se opět do svého pramene, aby z něho stále čerpala a ustavičně z něho vyvěrala. Ze všech hnutí, myšlenek a citů duše je láska to jediné, čím může tvor, i když ne stejnou mírou, dávat odpověď svému Tvůrci, nebo mu splácet něčím podobným. Neboť když Bůh miluje, nechce nic jiného, než aby byl milován. Pro nic jiného nemiluje, než aby byl milován, neboť ví, že právě láska učiní blaženými ty, kdo ho budou milovat.
Láska Ženicha, či spíše ženich, jenž je láska sama, žádá za svou lásku jen lásku a věrnost. Proto budiž dovoleno té, která je milována, aby splácela láskou. Což by mohla nemilovat nevěsta, a to nevěsta Lásky? Což by mohla být Láska nemilována? Právem se vzdává nevěsta všech jiných náklonností a celá se věnuje jedině lásce, neboť má dávat odpověď lásce tím, že ji miluje. Ale i kdyby se zcela rozplynula láskou, co je to ve srovnání s věčným prouděním onoho pramene? Vždyť milující a Láska, duše a Slovo, nevěsta a Ženich, Stvořitel a tvor neoplývají stejnou hojností: je mezi nimi takový rozdíl, jako mezi tím, kdo žízní, a pramenem.
Co z toho tedy vyplývá? Nesplní se nikdy přání té, která touží po sňatku, vzdychá, plane žárem lásky a s velikou důvěrou čeká? Vyjde její přání zcela naprázdno proto, že ona nemůže udržet krok s obrem, nemůže závodit v sladkosti s medem, v mírnosti s beránkem, v bělosti s lilií, v jasnosti se sluncem, v lásce s tím, který je láska sama? Nikoliv. Neboť i když tvor miluje méně, protože jeho možnosti jsou menší, miluje-li celou svou bytostí, nic v tě lásce nechybí, protože je celá. A když takto miluje, rovná se to sňatku, neboť na tuto její lásku nemůže být odpovědí láska menší, a v oboustranné shodě spočívá plné a dokonalé manželství. Jen ať nikdo nepochybuje o tom, že duše je božským Slovem milována dříve a více. (Sermo 83, 4- 6: Opera omnia, Edit. Cisterc. 2 [1958], 300-302)
O sv. Bernardovi se říká, že svým příkladem věděl povzbuzovat druhé. Všichni jeho rodní bratři ho následovali v řeholním povolání. Do kláštera spolu s ním vstoupila celá rota – 30 mladých mužů. O tři roky sám zakládá nový klášter a za svého života jejich založil 68. Strávený Boží láskou dokončil svůj život 20. srpna 1153 v Clairvaux. Na smrtelném lůžku odevzdal bratrem testament, který nám odhaluje jeho tajemství: „Nikdy jsem dost sobě nedůvěřoval. Rád jsem přijímal mínění druhých. Křivdy jsem nikdy neoplácel. Vědomě jsem nikdy nedal pohoršení. Když jsem i jen slabě něco postřehl, snažil jsem se to napravit.”