Basil se narodil kolem r. 330 v Nové Cesareje v Kapadócii, v dnešním Kayseri v Turecku. Basilův otec byl advokát a učitel řečnictví, matka Emélia, velmi jemná a vzdělaná žena, dala život deseti dětem, pěti synům a pěti dcerám. Kromě rodičů a syna Basila si z této rodiny uctíváme jako svaté ještě: bratra Řehoře, který byl biskupem v Nysse, Petra, biskupa v Sebaste a sestru Makrínu. Basil z Cesareje odešel do Cařihradu a zanedlouho do Athén, odkud si odnášel základy ctností, moudrosti a vědy, na kterých mohl budovat svou osobnost, pro kterou ho pojmenovali Velikým a učitelem katolického světa. V rodném městě ho nadšeně přivítali a na naléhání svých přátel vyhověl přání senátu města a v r. 356 převzal výchovu mládeže a začal vyučovat řečnictví. Netrvalo dlouho a stal se – podobně jako kdysi jeho otec – známým na celém Východě. Sláva světa ho však netěšila. Toužil po křesťanské dokonalosti. Prodal svůj majetek, peníze rozdal chudým podle evangelia, jak to sám výslovně uvádí v dopise příteli. Vzdal se i učitelství a odešel do tichých pustin, aby žil jedině Bohu.
Kolem Basila se osazovalo stále více poustevníků, kteří z touhy po dokonalejším životě opustili svět, žili však bez jednotných pravidel a bez přesného řádu. Z Božího vnuknutí se Basil kolem r. 360 rozhodl napsat přesná pravidla a závazný řád pro všechny, kteří by chtěli pod jeho vedením a podle jeho příkladu sloužit Bohu. Basil byl první, kdo v církvi ustanovil pevnou organizaci na pěstování duchovního života. Tu později označili pojmem regula, čili řehole. Svá pravidla vybudoval na trvalé závaznosti tří slibů: chudoby, čistoty a poslušnosti, kterými se řeholník jako třemi hřebíky přibíjí na kříž s Kristem a vítězí nad trojitým nepřítelem své duše: nad tělem, světem a ďáblem.
Zatímco Basil žil ve své poustevně, v jeho rodné Cesareji se rozpoutala bouře proti církvi. Již starý a bázlivý cézarejský biskup Dianeos v r. 361 podepsal ariánské vyznání víry, ve kterém se popíralo božství Ježíše Krista. Jen co se Basil o tom dověděl, opustil poustevnu a vrátil se do rodného města, aby se postavil proti arianizmu a starého biskupa přivedl k tomu, že svůj blud odvolal. Po Dianeové smrti se podle tehdejšího zvyku shromáždili okolní biskupové k volbě nového biskupa pro Cesareu. V r. 362 zvolili za biskupa katechumena a senátora Eusebia, jehož po pokřtění vysvětili za biskupa. Eusebius nerad přebíral tento úřad. Neměl totiž teologické vzdělání, ani zkušenosti v církevních otázkách. Proto požádal Basila, aby mu byl pomocníkem při správě biskupství. Basil mu vyhověl. V r. 364 přijal kněžské svěcení a tím začala jeho pastorační církevní činnost.
Císař Valent byl arián a Modest, prefekt císařského dvora, mu připravoval cestu tím, že všude sesazoval katolické biskupy a na jejich místa dosazoval ariány. Ve všech provinciích se rozléhal pláč, neboť – jak píše sv. Gregor z Nyssy – „těm, kteří se jeho bezuzdné žádostivosti zpěčovali, zabavily majetek, poslali je do vyhnanství, odsuzovali je na ztrátu cti, do vězení, do okovů, na bičování a jiné nejtěžší tresty“. Basil se jako nerozborná hráz postavil proti této lavině arianizmu, která hrozila zaplavit celou Kapadocii. Povzbuzoval lidi k vytrvalosti v pravé víře, a to nejen ve městě, ale i v širém okolí, kde horlivě kázal. Ale ve svém apoštolátu nezapomínal ani na tělesné potřeby lidí, protože věděl, že mnoho ráz hmotná bída bývá začátkem bídy duchovní a bludaři – předstíranou dobročinností – sváděli chudé na svou stranu. Proto věnoval velkou péči zaopatření sirotků, vdov a pocestných. Otvíral veřejné jídelny a sám v nich obsluhoval.
Arcibiskup Eusebius po šesti letech účinkování zemřel a na arcibiskupský stolec byl povýšen Basil, který se takto v r. 370 stal metropolitou nad 11 biskupstvími Kapadocie. A zase všechno, co měl po ruce, použil na dobročinné cíle. Zřídil ústav křesťanského milosrdenství pro chudé, nemocné, malomocné, pro pocestné a pro sirotky. Bylo to celé město s vlastním chrámem, se zvláštními domy pro ošetřovatele i lékaře, podle něj bylo i pojmenováno Basilea.
No Basil, ani jako arcibiskup, neupustil od přísného řeholního řádu. Jeho domácnost byla malá. Řehoř Naziánský o něm svědčí: „Dobrovolné chudoby, kterou pro Krista před biskupstvím miloval, se nikdy nevzdal … Nevydržoval žádný dvůr ani na reprezentaci, ani pro pohodlí … Měl u sebe pouze několik písařů a notářů, jejichž používal na opisování a sepisování svých knih a dopisů.“ Byl takový střídmý, že ve svém domě neměl ani kuchaře. Jeho pokrm se skládal z několika listů zeleniny, kousku chleba a něco málo nakyslého vína. Tento pokrm, jak se přiznává, si sám připravoval.
Basil byl opravdu vzorný pastýř duší. Kázal téměř každý den. Byl vynikající kazatel. Doporučoval časté sv. přijímání. Byl přísný vůči sobě a spravedlivý ke všem. Basil má však mimořádnou zásluhu i na úpravě liturgie. Ježíš Kristus ustanovil totiž pouze podstatu svátostí, ale obřad jejího udílení ponechal na ustálení apoštolům a církvi. Proto se bohoslužebný řád v různých zemích vyvíjel různě. Na Západě i na Východě téměř v každém biskupství byly obřady sv. mše, neboli liturgie, různé a nestejně dlouhé po celá staletí. Basil, majíce na zřeteli pouze duchovní dobro věřících, podrobí se na těžký úkol: zkrátit a sjednotit zejména obřad sv. mše. Jeho liturgie je vůbec první, která byla napsána a pevně stanovena s vyloučením všech, dlouho libovolných dodatků podle osobní záliby.
Jen devět let pásl Basil Kristovy ovce a beránky jako arcibiskup v Cesareji. V krátkém čase naplnil časy mnohé, jak říká Písmo svaté. Nedá se popsat, kolik práce pro Krista a pro duše, kolik bojů s jejich nepřáteli za tento poměrně krátký čas zaznamenal. Byl ještě v mužných letech, měl jen 49 – let, ale odříkavý život a možná jím způsobená nemoc zažívacích orgánů a práce bez oddechu vyčerpali jeho tělesné síly. Cítil, že už táhne poslední brázdu na roli Kristovy církve. Poslední týdny r. 378 byl upoután na lůžko. Cítíc blížící se konec své pozemské pouti, dal si pozvat zástupy svých chudých a dal připravit pro ně hostinu. Pak se dal donést mezi ně a přimluvil se jim několika větami na rozloučenou.
Jen co se po městě roznesla zpráva, že jejich pastýř umírá, všude zavládl nesmírný zármutek. Přiblížil se den 1. leden 379 a tehdy nastal smrtelný zápas. Netrval dlouho. Po přijetí svatých svátostí promluvil k přihlížejícím několik slov, přitiskl si kříž na prsa a modlil se. Po slovech: „Pane, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ – vydech duši a odevzdal ji Pánu. 1. ledna 379 ztratila Cézareje svého arcibiskupa, pastýře, učitele a otce, Basila Velikého. Měl pouze 50 let.
Po sv. Basilu Velikém nám zbylo hodně spisů: Pět knih proti Eunomiovi (vyvrácení ariánských bludů), homilie, asketické knihy a 366 listů. Sv. Basila volají „druhý Atanáš“, protože neohroženě bojoval za vnitřní mír v církvi proti bludařským ariánům a také proti zásahům císaře Valenta do církevních věcí. Je „otcem východního mnišství“, neboť jeho regule, čili pravidla mnišského života, přijali všichni východní mniši. Ve východní církve ještě i dnes existuje jediná organizace řeholního života: Řád bratří sv. Basila Velikého.