Sv. Antonín z Padovy

Dnes slavíme svátek sv. Antonína z Padovy. Když se v Itálii hovoří o Antonínovi, použijí označení Il Santo, to znamená „svatý“, není nutno dodávat křestní jméno, každý hned ví o kom je řeč. Když jsem byl před lety v Padově u jeho hrobu, cítil jsem ze sarkofágu, v němž jsou uloženy jeho relikvie, stále lidské teplo. Na jeho hrobě se stále dějí zázraky, o čemž svědčí mnohé votivní tabulky. Co víme o tomto svatém?

Narodil se kolem roku 1190 v Lisabonu, v Portugalsku ve významné šlechtické rodině. Při křtu dostal jméno Ferdinand. Kolem roku 1211 vstoupil k řeholním kanovníkům sv. Augustina v Lisabonu a odchází do Santa Cruz v Koimbre. Někdy v letech 1215 až 1219 přijímá kněžské svěcení. V roce 1220, pod vlivem zvěsti o prvních františkánských mučednících, přestoupil do Řádu menších bratří sv. Františka z Assisi a přijal jméno Antonín. Toužil po mučednictví a proto se přidal ke skupině, která šla na misie do Maroka. Tam však těžce onemocněl a musel se vrátit. Kvůli silným větrem, loď, na níž cestoval, přistává na Sicílii. V květnu roku 1221 se účastní kapituly v Assisi, po níž ho br. Gracián bere sebou do poustevny.

V roce 1223 se odehrála příhoda, která odhalila jeho schopnosti. Byl vyzván bratry, aby kázal místo kazatele, který nemohl přijít. A on bez přípravy přednesl své první kázání. Všechny překvapil svou znalostí Písma. Po této příhodě se stává kazatelem. V roce 1223 dostal od sv. Františka písemné povolení přednášet bratřím teologii, s tou podmínkou, že to nebude překážet jejich duchovnímu rozvoji. V roce 1227 na provinciální kapitule je zvolen do funkce provinciála v provincii Romanioli, kde píše svá díla Sermones dominicales i Sermones festivi. Jsou to sbírky jeho kázání. V dnešní den dovolme, aby on sám k nám promluvil, skrze své zachováno kázání a aby nám vyložil evangelium, které jsme slyšeli:

„Ten, kdo je naplněn Duchem svatým, mluví rozličnými jazyky. Různé jazyky jsou různá svědectví o Kristu, například pokora, chudoba, trpělivost a poslušnost. Těmito jazyky mluvíme, když je uskutečňujeme na sobě, a tím ukazujeme jiným. Řeč je živá, mluví-li skutky. Prosím tedy, ať zmlknou slova a mluví skutky. Jsme plní slov, ale skutky žádné; proto jsme prokleti od Pána, neboť on proklel fíkovník, na němž nenalezl plody, ale jen listí. Svatý Řehoř praví: „Pro kazatele platí zákon, aby konal, co káže.“ Marně se chlubí znalostí zákona, kdo svými skutky popírá, co učí.

Apoštolové mluvili, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. Blahoslavený, kdo mluví tak, jak mu to vnukne Duch svatý, a ne jak ho navádí jeho vlastní duch. Někteří lidé totiž mluví ze svého ducha, kradou slova druhých, vydávají je za svoje a přivlastňují si je. O takových a jim podobných říká Pán u Jeremiáše: Já přijdu na proroky, kteří druhým kradou má slova. Hle, přijdu na proroky – praví Hospodin – kteří pořád melou svým jazykem a říkají: „Hospodinův výrok.” Hle, přijdu na proroky, kteří mají lživé sny – praví Hospodin – kteří je vypravují a svádějí můj lid svou lží, svým chvástáním. Neposlal jsem je a nic jsem jim neuložil, nijak neprospívají tomuto lidu – praví Hospodin.

Mluvme tedy tak, jak nám Duch svatý vnukne, abychom promlouvali. Prosme ho pokorně a oddaně, ať sešle svou milost, abychom dovršili den letnic – padesátý den – dokonalostí pěti smyslů znásobenou plněním desatera, abychom byli plni mocného ducha lítosti nad svými hříchy a zapáleni ohnivými jazyky k vyznávání víry, a tak abychom jednou směli spatřit v plnosti světla uprostřed svatých slávu trojjediného Boha.“

V roce 1231 během postní doby káže v Padově. Živě se zajímal o problémy své doby a velmi často zasahoval do věcí, od kterých lidská chytrost raději utíká. Tak například káral před papežem svého generálního ministra, Eliáše, který se odklonil od Františkových ideálů. Také šel do Verony k Ezzelinovi III., tyranovi, který měl na svědomí mnoho životů, intervenovat ve věci hraběte Rizzarda di Sambonifazio. Sv. Anton neutíkal do samoty před problémy lidí, ale spíše v samotě hledal sílu pro řešení těchto problémů.

Ke konci svého požehnaného života odchází do Camposampiero, kde bydlí v chatrči na ořechu. 13. června roku 1231 dostává infarkt a prosí bratry o přenesení do Padovy. Umírá u bratrů při klášteře sv. Kláry. Když se bratři snažili utajit jeho smrt ze strachu z návalu poutníků a případného boje o relikvie, jeho úmrtí začínají hlásat malé děti, které jakoby byla vedena vnitřním vnuknutím. Dne 17. června 1231 se koná slavnostní pohřeb Antonína v kostele Nejsvatější Panny Marie. 30. května v roce 1232 jej papež Řehoř IX. v Spolete kanonizuje a v roce 1946 Pius XII. prohlašuje za učitele církve. Jeho jazyk se uchoval neporušený. Sv. Bonaventura, který byl při tom, když Antonovo tělo ukládali do sarkofágu, když viděl tento div, řekl: „O požehnaný jazyk, který vždy velebil Pána a dal jej zvelebovat i jiným, hle zjevilo se jaké velké zásluhy měl u Boha.“