Narodil se kolem r. 251 v severním Egyptě. Jeho rodiče pocházeli ze vznešeného rodu a byly již křesťany. Svého syna vychovali v křesťanské víře. Po smrti rodičů se Anton staral o svoji mladší sestru. Když dovršil dvacet let, slyšel v kostele slova: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ (Mt 19,21). Anton pochopil, že tato slova jsou určena jemu. Prodal svůj majetek a z peněz, které utržil, dal část sestře a zbytek rozdal chudým. Pak sestru svěřil do péče dobrých lidí a sám se rozhodl sloužit Bohu asketickým životem. V té době ještě nebyly v Egyptě kláštery, ale každý, kdo chtěl sloužit Bohu, žil v samotě v jeskyni nebo na pustém místě, nedaleko od města. Anton odešel z města a přišel k nějakému starci, který se mu stal duchovním vůdcem. Navštěvoval i jiné askety a u každého se snažil najít něco, z čeho by mohl mít užitek. Po určité době se uchýlil do samoty, do pustého hrobu nedaleko města. Sem mu jeden známý donášel chléb a odnášel rohožky, které Anton pletl. Světec jedl jednou denně, po západu slunce, a i to ne vždy.
Začátky poustevnického života byly těžké. Nejdříve ďábel oživoval v něm vzpomínky na to, co opustil – významnost rodu, bohatství, sestru, kterou nechal v cizích rukou. Dále mu vnucoval strach z problémů nového způsobu života. Anton však zůstal pevný ve svém rozhodnutí a nepřátelské útoky odháněl modlitbou. A tak se ho ďábel snažil oklamat smyslností. S nečistými myšlenkami Anton bojoval modlitbou, bděním a postem. Když na sobě bral ďábel ženské podoby, a tak se zjevoval před světcem, ten vzpomínal na pekelná muka a představoval si nebeskou krásu. Boj trval dlouhou dobu, ale Anton za pomoci milosti boží zvítězil. Proto se ho ďábel snažil oklamat jiným způsobem.
Zjevil se mu jako černé dítě a s pláčem mu říkal: „Mnohé jsem svedl ke hříchu, ale tys mě porazil.“ Tím chtěl u světce vzbudit pýchu. Anton se ho zeptal: „Kdo jsi?“ „Jsem pokušitel k nečistotě“, odpověděl ďábel, „a svou chytrostí získávám pro tento hřích všechny mladíky. Mnohé jsem už oklamal. Často jsem pokoušel i tebe, ale vždy jsem byl poražen.“ Tedy Anton děkoval Pánu a ďáblovi řekl: „Bůh ti dovolil, aby ses mi zjevil černý, neboť tvé úmysly jsou černé. Ukazuješ se mi jako dítě, aby byla vidět tvá nemohoucnost. Nyní se tě více nebojím, vždyť Bůh je mým pomocníkem. Proto uvidím pád těch, kteří mě nenávidí“ (Ž. 118,7). Po těchto slovech přízrak zmizel. To bylo Antonovo první vítězství, ale ďábel se nevzdával.
A tak se na svatého začaly vrhat zástupy démonů, kteří ho tělesně mučili tak, že to bylo nad lidské síly. Bůh však nedovolil, aby ďáblové Antona zabili. Po několika dnech přišel ke hrobu člověk, který světci nesl jídlo. Když otevřel dveře, viděl ho ležet na zemi a myslel si, že je mrtvý. Proto tělo vzal a odnesl do města, kde nad ním začali konat pohřební obřady. O půlnoci se Anton probral a viděl, že ten, který ho sem přinesl, nespí. Proto ho požádal, aby ho odnesl do jeho hrobu, co mu bylo splněno. Protože světec neměl sílu, modlil se, ležící na zemi. Po modlitbě vykřikl: „Ďáblové, tady jsem! Nevyhýbám se boji s vámi. Vězte však, že ať mi uděláte cokoli, i horšího než toto, nikdo mě nemůže odloučit od lásky ke Kristu.“ Při tom zpíval slova žalmu: „Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce se nevyděsí!“ (Ž 27,3)
Po této události se démoni zjevili poustevníkovi v tělech dravých zvířat a hadů a naplnili hrob. Anton zvolal: „Pokud máte od Boha moc mě sežrat nebo roztrhat, hle, tu jsem, nač čekáte? Pokud ne, proč se namáháte? Znamení kříže a víra v Boha je pro nás hradbou spásy.“ A tak démoni nakonec odešli. Anton viděl, jak skrze strop hrobu prochází jasný paprsek světla. Svatý to pochopil jako boží znamení a vykřikl: „Kde jsi byl, milostivý Ježíši? Proč si hned od začátku nezacelil moje rány?“ Tu se ozval hlas: „Byl jsem tu, ale čekal jsem a hleděl na tvoji mužnost. Teď ti budu ve všem pomáhat a oslavím tě v celém světě.“ Po těchto slovech Anton cítil, že je zcela zdravý.
Světec cítil touhu žít v úplné samotě. Proto opustil svůj hrob, prošel řeku Nil a usídlil se v jeskyni na východním břehu řeky. Zde se s ním událo něco podobného jako s housenkou, když se zakuklí. Nikdo neví, co v té době dělal, když však doba samoty skončila, Anton byl plný darů Ducha svatého. Pak nastala třetí etapa světcova života, doba služby církve. Kolem Antonína se pomalu začali hromadit mladíci, kteří chtěli žít pod jeho vedením. A tak zakrátko nedaleko starcovy jeskyně vyrostlo mnoho chatrčí a klášterů, které vedl. Anton se jednou ptal svých žáků, kterou ctnost pokládají za nejdůležitější. Jeden velebil dobročinnost, druhý kající skutky, třetí mlčenlivost apod.. Tu jim mnich řekl: „Co jste jmenovali, je všechno dobré a blažený ten, kdo se v tom cvičí. Ale lidé tužící po dokonalosti často zabloudili, protože došli až do výstřednosti tam, kde ctnost přestává být ctností a stává se přehmatem. Nejdůležitější je opatrnost. Ta udržuje pořádek v ctnostech. Pořádek přivádí umírněnost a vytrvalost. Opatrnost vyměřuje zlatou střední cestu. Jde v čele ostatních ctností a chrání je od výstřednosti.“
Za vlády císaře Maximiana Daja začalo velké pronásledování křesťanů. Světec se rozhodl jít do Alexandrie. Zde veřejně vystupoval na obranu křesťanů, pomáhal uvězněným a doprovázel je na soud. Nikdo se neodvážil vztáhnout na Antona ruku, a tak – když pronásledování skončilo – vrátil se bez úhony zpět.
Do kláštera přicházelo mnoho lidí, které Anton zbavoval duševních i tělesných nemocí. Protože světec chtěl zůstat neznámým, odešel dále do pouště. Zde se usadil na hoře Kolzin, ze které vyvěral pramen a kolem rostlo několik planých palem. Arabové, kteří žili nedaleko, viděli sebezápor poustevníka a přinášeli mu občas chléb. Později se bratři z kláštera dověděli o místě, kde se jejich představený nachází, a začali mu posílat jídlo. Antona mrzelo, že se pro něj tolik unavují a prosil je, aby mu přinesli sekeru, rýč a trochu obilí. Vybral si kousek půdy, obdělával ji, zasel obilí a zeleninu, aby měl dost chleba na výživu. Když do zahrádky začaly chodit zvířata a spásat plody světcova práce, vzal Anton prut, přišel ke zvířatům, jedno z nich lehce udeřil a řekl: „Proč mi škodíte, když vám neublížuji? V Hospodinově jménu vám nařizuji: Jděte odsud pryč a nevracejte se!“ Od té doby mu už zvěř neškodila.
I když byl Anton přívětivý vůči všem, nikdy se nezastával heretiků, ani s nimi nemluvil, kromě případu, že byli ochotni vzdát se svého bludu. Nejvíce se vyhýbal ariánům a všem zakázal mít s nimi něco společného. A když jednou začali ariáni rozšiřovat, že Anton souhlasí s jejich učením, světec přišel rozhněvaný do Alexandrie, kde před patriarchou a celým národem proklel Áriové stoupenců, které nazval předchůdci Antikrista, a vyznal Synovo božství a jeho súpodstatnosť s Otcem. Když se kolem Antona tísnily davy lidí, z nichž byli mnozí nemocní nebo posedlí démony a chtěli být uzdraveni, někteří je chtěli rozehnat, aby starce neumačkali. Tu jim Anton řekl: „Nechte je. Ích počet není větší než počet démonů, se kterými vedu na své hoře neustálý boj.“ A vyháněl zlé duchy z posedlých a uzdravoval nemocné.
V Alexandrii se Anton seznámil s učeným Didymem, který byl již 40 let slepý. Mnich ho těšil slovy: „Nezarmucuj se, že nemáš tělesný zrak, ten máme společný se zvířaty, mravenci i mouchami. Těš se z toho, že máš zrak duchovní – víru, kterou měli apoštolové a svatí. Světlo víry má nekonečně větší cenu než světlo tělesné.“ Po čase se Antonínovi zatoužil znovu po samotě. Když ho zdržovali, aby neodcházel, odpověděl: „Mnich se podobá rybě. Ryba zhyne, není-li ve vodě, a mnich hyne, pokud není v samotě.“
I když byl světec nevzdělaný, byl velmi moudrý. Jednou k němu přišli dva pohanští mudrci, kteří ho chtěli porazit v moudrosti. Když se s ním setkali, Anton se ích zeptal: „Proč jste vy, moudří muži, jednali tak těžkou cestu, abyste viděli prostého člověka?“ Oni mu odpověděli: „My tě nepovažujeme za hloupého, ale naopak, za velmi moudrého.“ Tu jim řekl: „Kdybyste přišli k nerozumnému, tehdy by byla vaše námaha zbytečná? Pokud jsem však, jak říkáte, člověk moudrý, máte mě napodobovat. Kdybych já přišel k vám, tehdy bych já musel napodobovat vás. Protože jste přišli ke mně jako k moudrému vy, buďte jako já, křesťany.“ Tu filozofové s hanbou odešli.
I když stařec žil na okraji tehdejšího světa, přesto si ho velmi oblíbil císař Konstantin Veliký a jeho synové Konstanc a Konštancij. Psali mu dopisy a chtěli od něj, aby ích navštívil. Anton se ptal svých žáků, co má udělat. Ti mu odpověděli: „Jestliže půjdeš, budeš Antonem. Pokud nepůjdeš, budeš Abbou Antonem.“ A tak stařec zůstal na své hoře.
Když cítil, že se blíží jeho konec, zavolal si dva bratry, kteří byli u něho, a nařídil jim, aby jeho tělo pohřbili na místě, o kterém nebude nikdo vědět. Pak klidně zemřel 17.1.356, ve věku sto pět let. Světců hrob zůstal dlouho neznámý. Podařilo se ho najít až za císaře Justiniána I. – r. 561. Tehdy přenesli jeho tělesné pozůstatky do Alexandrie. Kdy r. 635 dobyli mohamedáni Egypt, byly ostatky převezeny do Cařihradu, odkud se jejich velká část dostala kolem r. 1000 do Francie. Zde jsou od r. 1491 uloženy v kostele St. Julien v Arles.