Narodila se roku 1207 buď v Sárospataku (ve východ. Maďarsku) nebo v Bratislavě, kde prožila první čtyři roky svého života. Byla dcerou uherského krále Ondřeje II a jeho manželky Gertrudy, pocházející z Bavorska. Již jako jednoletá byla z politických důvodů zasnoubena Durynskému zemskému hraběti Ludvíku IV., který byl tehdy také ještě dítětem, měl osm let. Malou snoubenku však ponechali až do čtvrtého roku na rodičovském královském dvoře, odkud ji roku 1211 převezli do sídla jejího snoubence, na zámek Wartburg v Durynsku. Jakmile dosáhla Alžběta 14 let, uzavřela manželství s Ludvíkem. Mladí manželé si dobře rozuměli a žili šťastně. Narodily se jim tři děti: syn Herman, pozdější otcův nástupce, Sofie, pozdější Brabantská kněžna, a Gertrúda, která se stala řeholnicí a uctívá se jako blahoslavená. Horlivá, zanícená a pěkná Alžběta, žila v neobyčejně šťastném manželství.
Durynský knížecí dvůr miloval přepych a měl dlouhotrvající spor s církevní vrchností, zejména s mohučským arcibiskupem. To neodpovídalo Alžbětinu smýšlení a způsobu života. Ona byla zbožná, oddaná církvi a žila prostě. Užívala sice knížecí majetek, ale ne pro sebe, ale pro chudé a nemocné. Její život byl zřetelně poznamenán ideály sv. Františka Assiského, k čemuž přispěl i její dlouholetý zpovědník z františkánské řehole. Některé starší životopisy uvádějí, že byla členkou třetího řádu sv. Františka. Byla velkorysá až natolik, že venovala obrovské částky na almužny, zakládala nemocnice a útulky pro opuštěné děti, zejména sirotky. Příbuzní jejího manžela se nepřívětivě dívali na Alžbětino počínání, ale manžel si ji vážil, upřímně ji miloval a nepřekážel jí v jejím způsobu života a dobročinnosti. To však netrvalo dlouho.
V roce 1227 se Ludvík vypravil na křižáckou výpravu a o necelé tři měsíce zemřel na mor. Alžběta tehdy čekala dítě, dceru Gertrudu. Po jejím narození, manželovi příbuzní tvrdě zakročili proti Alžbětě. Odebrali jí děti, odmítly uznat její dědické právo a vypověděly ji z Wartburgu. Alžběta se z kněžny stala žebračkou. Naštěstí se jí ujala jedna abatyše a biskup z příbuzenstva, také její zpovědník, známý kazatel Konrád z Marburgu. Konrád jí vymohl jistý majetek a peníze z dědického podílu, ale ona to znovu věnovala na vybudování nemocnice v Marburgu, kde pak sama sloužila nemocným.
V roce 1228 se usadila v Marburgu, kde ji duchovně vedl její zpovědník Konrád, jehož znala od roku 1225. Vroucně milovala chudobu, nemocným, chudým a zestárlým pomáhala budováním útulků a působením v nemocnici v blízkosti svého velmi skromného příbytku. Odmítla nabídku, aby se vrátila do Uherska. Raději se rozhodla prožít zbytek života v exilu. Zabývala se podřadnými úkoly, jako předení a rozvlákňování příze, čistila příbytky chudých a chodila rybařit, aby měli co jíst. Její nový životní režim trval jen dva nebo tři roky.
Podívejme se jak se o ní vyjádřil její duchovní vůdce P. Konrád: „Začala se projevovat síla Alžbětiných ctností. Už předtím po celý svůj život byla těšitelkou chudých; ale od té doby, kdy nařídila vybudovat blízko jednoho svého hradu špitál a shromáždila v něm mnoho nemocných a neduživých, věnovala se zcela službě chudákům. Také všem, kdo tam prosili o almužnu, štědře rozdávala milodary, a nejen tam, ale na celém území podléhajícím pravomoci jejího manžela. Tak vyčerpala všechny své důchody ze čtyř knížectví svého manžela, až nakonec dala prodat ve prospěch chudých všechny své ozdoby a drahocenné šaty. Měla ve zvyku dvakrát denně, ráno a večer, osobně navštěvovat všechny své nemocné. A ty, jichž se druzí zvláště štítili, osobně ošetřovala: jedny krmila, jiným upravovala lůžko, některé přenášela na ramenou, a prokazovala mnoho jiných milosrdných skutků; její muž, blahé paměti, jí v tom v ničem nebránil. A když jí potom manžel zemřel, usilovala o co největší dokonalost a vyžádala si ode mě s mnoha slzami, abych jí dovolil žebrat dům od domu.
A právě na Velký pátek, když byly odhaleny oltáře, položila ruce na oltář v jedné kapli svého města, kde usadila Menší bratry, a za přítomnosti některých se zřekla vlastní vůle, veškeré světské slávy a všeho, co Spasitel v evangeliu radil opustit. A potom, když viděla, že by mohla být znovu vtažena do světského ruchu a pozemské slávy, zůstane-li v zemi, kde se jí za života jejího manžela prokazovaly pocty, přišla za mnou proti mé vůli do Marburku. Tam zřídila v městě špitál, shromažďovala nemocné a neduživé, a ty, kteří byli zvlášť ubozí nebo se jimi pohrdalo, obsluhovala u svého stolu.
Přes tuto její činnost – říkám to před Bohem – jsem málokdy viděl ženu, která by byla víc kontemplativní. Vždyť některé řeholnice a řeholníci viděli velmi často, když se vracela od vnitřní modlitby, jak její tvář podivuhodně zářila a z očí jí vycházely jakoby sluneční paprsky.
Než zemřela, vyslechl jsem její zpověď. A když jsem se ptal, jak se má naložit s jejím majetkem a osobními věcmi, odpověděla, že všechno jí už dávno patřilo jen zdánlivě a že je to majetek chudých. Prosila mě, abych jim všechno rozdělil, kromě nejobyčejnějších šatů, které měla na sobě a v nichž chtěla být pochována. Když to bylo projednáno, přijala tělo Páně a potom se až do večera v řeči znovu a znovu vracela k tomu nejlepšímu, co slyšela v kázání. Potom s velikou zbožností svěřila Bohu všechny, kdo se u ní shromáždili, a skonala, jako by sladce usnula.“ Tolik P. Konrád z Marburgu.
Zemřela sotva čtyřiadvacetiletá, život jí zkrátilo přísné odříkání a podřizování se přísnému vedení. Řehoř IX. ji čtyři roky po její smrti v roce 1235 prohlásil za svatou; její relikvie byly přeneseny do kostela sv. Alžběty v Marburgu, kde zůstali jako objekt nadšených lidových poutí do roku 1539, když je Filip z Hesse, protestant, dal odvézt na neznámé místo. Je zobrazena na malbě v Tor Brian (Devon) asi z roku 1500, jak drží dvojí korunu a ve vitráži okna v Eversley (Hampshire) z 20. století. Svátek má 17. (Dříve 19.) listopadu. Sv. Alžběta Durynska patří mezi vzory a nebeské ochránce pro charitativní činnost. Několik řeholní společnosti a dobročinných organizací nese její jméno a inspirují se jejími ideály.