Sv. Albert Veliký se narodil kolem roku 1200 v Lauingen na Dunaji v Bavorsku do zámožné vojenské rodiny. Byl to člověk, který chodil po světě s otevřenýma očima. Napsal neuvěřitelné množství děl z nejrůznějších oblastí lidské činnosti – přírodní vědy, filozofie, teologie, lékařství… Učil na univerzitách ve Francii, Německu a Itálii, kázal v kostelích, putoval zpravidla pěšky. Při všech cestách bedlivě pozoroval přírodu i lidi a vše promýšlel. Jakmile se naskytla příležitost, psal nebo diktoval. Miloval vědu, ale dokázal se jí v některých obdobích i vzdát a starat se o praktické záležitosti, které mu byly svěřeny.
Založil a vedl univerzitu v Kolíně, jako provinciál spravoval německou provincii, asi rok působil jako biskup v Řezně. Vždy se však snažil najít za sebe vhodné zástupce, aby se mohl k vědě vrátit. Kdysi prý váhal se vstupem k dominikánům, protože se bál studia filozofie. Byl povzbuzen zjevením Panny Marie, která mu propůjčila svou moudrost. Takto „vyzbrojen“ položil sv. Albert základy nové křesťanské filozofie vycházející z Aristotelova díla. Na tomto základě pak stavěl i nejslavnější žák sv. Alberta, sv. Tomáš Aquinský.
Svoji moudrost sv. Albert stále považoval za propůjčenou, a proto zůstal pokojný i tehdy, když ho náhle opustila paměť. Poslední rok života strávil ve své cele, kde se vytrvalou modlitbou připravoval na konečnou pouť ke Studnici Moudrosti.
Dnešní den je ve čtení breviáře uveden Albertův komentář k evangeliu sv. Lukáše a to k Ježíšovu příkazu slavit eucharistii, říká v něm: „To konejte na mou památku.“ Je třeba si zde všimnout dvě věci. První je příkaz slavit tuto svátost, který vyjadřuje slovy: „To konejte!“ Druhou je, že zde jde o památku Páně, který jde za nás na smrt. Říká tedy: To konejte. Nelze přikázat nic užitečnějšího, nemohlo být přikázáno nic líbeznějšího, nic prospěšnějšího k Spáse, nic, co by si víc zasloužilo lásku, nic, co by se víc podobalo věčnému životu. Ukážeme to nyní jednotlivě.
Eucharistie je užitečná k odpuštění hříchů a zvláště užitečné pro život, abychom získali plnost milosti. Nebeský Otec chce pro nás jen to nejlepší, abychom se stali účastnými jeho Svatosti. A účast na této Svatosti se uskutečňuje Kristovou obětí, to jest tím, že se ve svátosti vydává Otci jako oběť za nás, a nám se vydává k požívání. Pro ně se zasvěcuji. Kristus skrze věčného Ducha přinesl sám sebe Bohu jako oběť bez poskvrny; on nám očistí svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit Bohu živému.
A nemůžeme konat nic líbeznějšího. Vždyť co by mohlo být líbeznějšího než to, v čem Bůh ukazuje celou svou dobrotu vůči nám? Neustále jsi jim poskytoval hotový chléb z nebe, který je schopný dát všechnu rozkoš a ukojit každou chuť. Od tebe poslaná výživa ukázala totiž tvoji něžnost k tvým dětem, neboť vyhovovala přání toho, kdo ji požíval, a přizpůsobovala se chuti, jak si kdo přál. A nemohlo být přikázáno nic prospěšnějšího k Spáse. Vždyť tato svátost je plodem Stromu Života, a kdo ho požívá s upřímnou vírou a zbožností, neokusí nikdy smrt. Stromem Života je těm, kdo se jí chápou, blažení jsou ti, kdo se k ní vinou. „Kdo jí mne, bude žít ze mne.“
A nemohlo být přikázáno nic, co by si víc zasloužilo lásku. Vždyť tato svátost uskutečňuje lásku a sjednocení. Dát se za pokrm je projevem největší lásky. Což neříkala moje čeládka: Je vůbec někdo, koho by nenasytil masem? Jako by říkal: Tolik jsem je miloval a oni mě, že jsem si přál být v jejich útrobách a oni si přáli tak mě přijmout do sebe, aby byli mou součástí a stali se mými údy. Opravdu, žádným jiným způsobem se nemohli tak důvěrně a přirozeně spojit se mnou a já s nimi.
A nemohlo být přikázáno nic, co by se víc podobalo věčnému životu. Vždyť věčný život trvá tím, že se Bůh ve své dobrotě sám dává těm, kdo žijí v nebeské blaženosti. (Nebo trvání věčného života spočívá v tom, že Bůh ve své dobrotě vlévá sebe sama do těch, co žijí v blaženosti).“ (22, 19; Opera omnia, Parisiis 1890-1899, 23,672-674)
Albert byl blahořečen roku 1622 papežem Řehořem XV. (1621-23) a kanonizován 16.12.1931 papežem Piem XI.