Úvod: Víme, že svátek Povýšení sv. Kříže byl zaveden poté, co sv. Helena, manželka císaře Konstantina, začala hledat a také nalezla ostatky sv. Kříže na Kalvárii v Jeruzalémě. Pak nechala vystavit baziliku Božího hrobu, do které tyto ostatky 14. září 325 umístila.“ V roce 630 se udála jiná zajímavá událost, která se váže k pozůstatkům svatého Kříže. V tomto roce získal byzantský císař Heraklios, po porážce perského krále Chosroa, znovu ostatky svatého Kříže, které perský král v roce 616, tedy před 14 lety odvezl z Jeruzaléma. Když se měla vzácná relikvie znovu umístit v bazilice, stala se zvláštní událost, na kterou vzpomínala liturgie na svátek povýšení sv. Kříže. Kdysi se na tento svátek četlo v kněžském breviáři:
„Císař Heraklios, celý vyzdobený zlatem a drahokamy, se chystal v procesí překročit bránu vedoucí na Kalvárii, ale nešlo to. Čím více se snažil udělat krok dopředu, tím více se cítil jako přikovaný na místě. Vyvolalo to všeobecný úžas. Tehdy vzkázal biskup Zachariáš císaři, že se pravděpodobně jeho triumfální výstroj nehodí k pokoře Ježíše Krista, s jakou On překročil tento práh, když nesl kříž. Císař Heraklios okamžitě svlékl honosné roucho a bosý, oblečen jako každý jiný člověk, dojel bez problémů na konec cesty a dostal se na místo, kde měl být kříž znovu postaven.
I my složme k nohám Ukřižovaného veškerou svou pýchu. Každý by měl v duchu přistoupit ke Kříži a hodit do velké pece Kristova utrpení svou pýchu, marnivost, soběstačnost a domýšlivost. Sv. Augustin nás vyzývá, aby „jsme přibili na kříž všechna hnutí pýchy.“ A pak si oblečme Kristovu pokoru a s ní můžeme slavit eucharistii. Po ní se vrátíme domů, jako ospravedlněni, jak celník, který volal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ (Lk 18,14)
Homília: Dříve než budeme uvažovat nad Povýšením sv. Kříže, ke kterému se naše oči dnes obrací, zamysleme se nad křížem jako takovým. Co je to kříž? Zvykli jsme se dívat na kříž jako na Znamení Spásy, s úctou ho líbat, ale podívejme se na něj očima těch, kteří ještě neznali Tajemství víry. Pro Římany byl kříž takovým velkým zlem, že se mezi slušnými lidmi nepatřilo ani jen vyslovit jeho jméno (Cicero). Pro Židy měl kříž podobný zvuk: „Buď proklet, kdo visí na dřevě“ (Mojžíš). Člověk, nezasažený naší křesťanskou kulturou, při pohledu na Kříž, řekne: „To je krutý zločin!“ První křesťané, právě kvůli tomuto pohoršení a pro velikou úctu k Bohočlověku, nezobrazovali Ukřižovaného Krista. Prvé ikony, které nesli podobu Ukřižovaného se objevili až kolem pátého století a spíše se podobali Kříži, který sehrál významnou roli při obrácení sv. Františka, Kříži ze San Damiana, na kterém je Ukřižovaný oblečen do velekněžských šatů a má otevřené oči a jeho tělo jakoby vyjadřovalo tanec vítěze.
„Od počátku křesťanství je kříž symbolem, který vyjadřuje podstatu křesťanské nauky a duchovní ideál věřících všech dob. V něm se projevuje završení Boží Lásky k lidem – Lásky, která se daruje bez hraničně. Nemožno ho tedy porovnávat se symboly dávných kultur, neboť jejich náboženství nepoznalo Zjevení. Kříž je duchovním vrcholem lidství, neboť právě v této realitě hrozné smrti se projevuje dobrota Otce, který dává svého Syna, jako oběť pro Spásu lidí a právě táto smrt se mění pro celý svět na vítězství života. Takto se kříž stává vyjádřením křesťanské víry; je vítězstvím skrze zničení, slávou skrze ponížení, znakem všemohoucího Boha, který chce na něm zemřít jako otrok, aby zachránil svoje stvoření.“ (Oto Németh: Tajemství Krista)
Tajemství Kříže souvisí s Tajemstvím Vykoupení. Učení církve jasně hovoří o nadvládě zlého ducha, pod kterou se člověk dostal, když svým hříchem opustil Boha a vzal si život do vlastních rukou. V procesu Vykoupení, které se uskutečnilo skrze Kristovou smrt na Kříži, jde především o Ježíšův zápas s mocnostmi temnosti, které člověka drží v zajetí. Ježíšovou smrtí na Kříži jsme vyprošťování zpod tohoto jha. Kristus na Kříži ďábla přemohl tím, že ačkoli ho zlo obklopovalo ze všech stran, On se nestal špatným. Jako člověk žil stále Boží Slovo. Poslušný Otcovi až ke smrti ukázal východisko ze smrti. Nezhřešil a proto nepodlehl ani smrti ani porušení.
Když zkoumáme lidové pochopení Vykoupení, tak vyznívá proti Bohu Otci. Jakoby by v Bohu byla jakási forma schizofrenie. Něco jiného chce Bůh Otec a něco jiného Syn. Toto lidové chápání vyznívá tak, jakoby nás Bůh Otec od doby prvotního hříchu nemiloval, jakoby byl proti nám. Ale Boží Slovo prohlasuje: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého Jednorozeného Syna..“ Sv. Pavel píše: „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.“ (Řím 5,8). A na jiném místě říká: „Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás všech.“ (Řím 8,32). Toto prohlášení nás překvapuje. Podle našeho uvažování skutečnost, že Ježíš musel zemřít na Kříži, nedokazuje Otcovu lásku, ale naopak „jeho krutost“, nebo alespoň „neúprosnou spravedlnost“.
Zapomíná se na to, co říká Ježíš: „Kdo vidí mne, vidí Otce”. Boží Syn je Zjevením Otce. Když Bůh dává svého Syna, nedává někoho jiného, jako sama sebe. Otec je přesně takový jako Syn a myslí přesně tak jako Syn a skutky, které Ježíš dělá jsou skutky Otce. Sv. Pavel zdůrazňuje: „Bůh vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás všechny“. Sv. Tomáš Akvinský je toho názoru, že: „Bůh Otec vydal svého Syna na smrt v tom smyslu, že mu vnukl vůli trpět za nás a vlil mu lásku.“ Sv. Bernard z Clarvaux tvrdí: „Bůh Otec nevymáhal Synovu krev, ale přijal ji, když mu byla obětována!“
Na kříži visí Bůh, který se stal člověkem. Ježíš se stává bolestí v srdci Otce, ne kvůli sobě samému, ale kvůli nám. Kristovo utrpení je jen zjevením a dějinným projevem toho, co se děje v samotném Bohu, v samotném Božím srdci. Samozřejmě Boží utrpení je jiné než naše. Naše utrpení přichází jako nutnost a jako nutnost je pasivní přijímáno. Zatím co Boží utrpení je vrcholně svobodné a nic neubírá na Boží neporušitelnosti a neměnnosti. Sv. Gregor divotvorce říká, že „Je to utrpení Toho, který není schopen trpět.“ Bůh trpí, protože je Láska.
V. ekumenický koncil v Cařihradě v roce 553 vyznal: „Náš Pán Ježíš Kristus, který byl ukřižován v těle, je pravý Bůh, Pán Slávy a jeden ze Svaté Trojice”. Hoc jsou v Bohu tři Osoby, Božská přirozenost je všem společná. Z toho vyplývá, že vše v Kristově lidské přirozenosti má se připisovat jeho božské osobě jako jejímu vlastnímu subjektu, nejen zázraky, ale i utrpení, ba i sama smrt. Liturgie sv. Jana Zlatoústého zpívá: „O jednorozený Syn a Boží Slovo, přestože si nesmrtelný, pro naši spásu sis laskavě vzal tělo ze svaté Bohorodičky a vždy Panny Marie, beze změny si se stal člověkem a byl ukřižován, o Kriste Bože, který si svou smrtí zničil smrt, který si jedním ze Svaté Trojice, oslavení s Otcem a Duchem Svatým, spas nás. ”
Bůh nám dnes před oči klade pohled na zmučené Kristovo tělo. Proč se musíme na něj dívat? Proto, že On je Pravda. Ježíš zjevuje Pravdu o Bohu i o člověku, ukazuje, co náš hřích způsobuje nám samým, protože každým hříchem likvidujeme sami sebe, ale také ubližujeme Bohu, likvidujeme Boží obraz v sobě. Každý hřích je „trápením“ Boha. Sv. Lev Veliký říká, že „Kristus bude trpět, dokud bude na světě hřích!“ Možná až pohled na zmučeného Krista probudí v nás spásný strach z našich hříchů. Sv. František zastává názor, že „Krista křižuje každý, kdo má zálibu ve svých hříších a neřestech“. Koho z nás se to netýká?
Zmučený Kristus zjevuje nejen lidskou zločinnost, ale i úžasnou lidskou velikost, svatost a dokonalost skrze sjednocení člověka s Bohem. Kristus je dokonalým obrazem Otce, stává se tím, čím máme z vůle Boží být všichni a tak naplňuje spravedlivé Boží očekávání ohledně člověka a smiřuje nás s Otcem. V sobě spojuje člověka s Bohem, protože Bohočlověk je původní Boží plán s lidstvem. My všichni se po dědičném hříchu rodíme jako bezbožní. Proto přijetí Ježíše je podmínkou z Boží strany, aby se i v nás mohla uskutečnit Spása.
Ježíš je Vtělené Boží Slovo. To Slovo, které možná máš v knihovně, se musí v tobě a tvých skutcích stát tělem, realitou. To Slovo musí být žité, nejen slyšeno. Křesťanství, na rozdíl od židovství, je náboženstvím milosti. Skrze Mojžíše byl lidem dán zákon, tedy vnější norma chování, ale skrze Ježíše Krista přišla milost. Milost to je Boží zásah do nitra člověka. Změna nitra člověka. Změna ducha. Právě to, co zákon nedokáže, což nedokáže žádná výchova, to koná milost. Milost je darovaná dokonalost. Ježíš nám tuto dokonalost zjevuje, ale Duch Svatý nám ji dává, pokud po ní toužíme. Ježíš zjevuje moc, která pramení do lidského života, skrze spojenectví s Bohem. Jeho lidské srdce je podstatně spojené se Slovem Božím.
Řeknu to ještě trochu jináč pro mladší generaci, která ve školách studuje informatiku. Kristus, Boží Slovo, je jako operační systém, který si musíme ve vlastním zájmu nainstalovat na své srdce, abychom se stali pro Boha přijatelní. A tak jako před instalací je dobré přečíst si čemu daný systém slouží, co vyžaduje a co způsobuje, tak i my, pokud chceme Ježíše přijmout, musíme nejprve znát Boží Slovo, abychom věděli, k čemu říkáme své „ano“. A tak, jak před přijetím nového operačního systému probíhá formace disku, která smaže všechny předešlé soubory, tak se i my musíme zříci svého předešlého způsobu života, hříšné existence zaměřené jen na sebe, aby se v nás krása tohoto nového operačního systému, který se nazývá Ježíš Kristus – Boží Slovo, mohla zcela projevit. Ježíše máme přijmout jako Slovo, jako Tělo, jako Život, jako Pravdu, jak svou Cestu. Toto je podstata pokání. Kdo to dělá, stává se Božím přítelem, synem a dcerou Nejvyššího. Kdo to nedělá, i když chodí do kostela, stále nepatří do okruhu Božích přátel.
Ukřižovaný Kristus je takovou branou k Bohu, kterou může projít každý a dokonce i zločinec, pokud chce skutečně dělat pokání. Sv. Bonaventura se takto dívá na kříž: „Kristus je cesta a brána. Kristus je jako slitovnice položena na Boží schráně a tajemství skryté od věků. Kdo se pozorně podívá na tuto slitovnici, tedy kdo se s vírou, nadějí a láskou, zbožně a s obdivem, s radostí a uznáním, s chválou a jásotem zahledí na toho, co visí na kříži, ten s ním koná „paschu“, čili přechod…“ (Z putování mysli do Boha).