Dnes si připomínáme podivuhodné tajemství, které se událo v životě sv. Františka z Assisi. Poměrně často narážíme v duchovním životě na jev, který zvykneme označovat slovem noc nebo poušť. Je to opak toho, co nazýváme útěchou. Je zákonité, že tělesný křesťan je váben na duchovní cestu skrze útěchu. Jsme ochotni opustit příjemně, když objevíme něco ještě příjemnější. Jsme ochotni opustit tělesnou rozkoš, když nás Bůh zahrne duchovní slastí. Ale takto se náš egoismus nelikviduje, ale jen posouvá do jiné oblasti. Z tělesného egoisty se stává duchovně poživačný člověk. Ale ke skutečné lásce dozráváme a můžeme dozrát až na kříži. Nemáme svůj duchovní život hodnotit podle velikosti našich útěch, ale podle velikosti a schopnosti přinášet oběť, trpět spolu s Kristem, podle ochoty nést s Kristem kříž. Obyčejně se člověk lekne této noci nebo pouště a má pocit, že ho Bůh opustil. Je to však součást Boží výchovy. Bůh nás vychovává k nezištné lásce. Ježíš má největší radost z nás tehdy, když jsme ochotni spolu s ním nést kříž. Za největší světce nepovažujeme ty, kteří měli vidění a útěchy, ale ty, kteří prošli temnou nocí a nesli na svém těle Kristovy rány. Bude asi nejvhodnější, když se podíváme přímo do životopisu sv. Františka, jak je tam popsána událost stigmatizace.
Tomáš z Celano, jeden z prvních životopisců sv. Františka, píše: „Jednou se blažený a ctihodný otec František vzdálil od zástupu lidí, kteří se denně zbožně scházeli, aby ho viděli a slyšeli, a odebral se na odlehlé, osamělé místo, aby zde byl jen pro Boha a aby setřásl prach, který se na něm snad zachytil při styku s lidmi. Mával totiž ve zvyku rozdělovat si čas, který mu byl zapůjčen, aby si zasloužil Boží milost, jednak ke službě bližním, jednak k rozjímání v blažené samotě. Brával s sebou jen několik společníků, kteří důvěrněji znali jeho svatý život, aby ho bránili před návalem a obtěžováním lidí a střežili jeho klid. Kdy strávil nějaký čas v ustavičné modlitbě, důvěrném rozjímání a nevýslovném spojení s Bohem, toužil se dozvědět, co se v jeho životě a působení věčnému Králi líbí a co by se mu líbilo ještě víc. Přitom se snažil zjistit a zbožně toužil odhalit, jakým způsobem, kde a s jakou horlivostí by měl Pánu ještě dokonaleji podle jeho vůle sloužit. To byla stále jeho nejvyšší moudrost, tato velká touha ho stravovala, pokud zde žil, učit se od prostých i moudrých, od dokonalých i nedokonalých, jak kráčet po cestě Pravdy a dosahovat vždy vyšší cíle.
Neboť i když byl nejdokonalejším člověkem, nikdy se za dokonalého nepokládal – byl přesvědčen, že je velmi nedokonalý. Okusil totiž a viděl, jaký milý a dobrý je Bůh Izraele k těm, kteří mají přímé srdce a kteří ho hledají s ryzí prostotou a skutečnou čistotou. Sladká vlita blaženost, která mu byla, jak tušil, dána shora, ho nutila, aby odumřel sám sobě. Naplněn takovou oblažující radostí toužil úplně, jak se jen dá, tam, kam částečně již pronikl, když už se sám sobě ztratil. Tento člověk, který měl Božího Ducha, byl ochoten snášet všechny úzkosti srdce i všechny tělesné strasti, jen aby se na něm milostivě naplnila vůle nebeského Otce. Proto přišel jednoho dne k oltáři, který byl zřízen v poustevně, kde se zdržoval, vzal knihu evangelií a uctivě ji položil na oltář. Potom padl před Bohem na kolena, pokorný srdcem i tělem, a vroucně dobrotivého Boha v modlitbě prosil, aby mu On, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy, milostivě zjevil svou vůli. Aby dovedl k dokonalému konci to, co kdysi v prostotě a pokoře začal, vroucně prosil, aby se mu při prvním otevření knihy zjevilo, co má dělat. Byl totiž veden Duchem, který vedl svaté a dokonalé muže, o kterých čteme, že ve své touze po svatosti jednali s podobnou dětskou důvěrou.
Pomodlil se, vstal a v duchu pokory a se zkroušeným srdcem se poznamenal svatým křížem. Pak vzal z oltáře knihu a s uctivou bázní ji otevřel. I stalo se, že jeho pohled padl na vyprávění o Utrpení Páně – na to místo, kde Pán Ježíš oznamuje své bolestné utrpení. Aby vyloučil jakoukoli náhodu, otevřel knihu ještě jednou i potřetí a našel vždy stejné nebo podobné místo. Plný Ducha Božího, poznal, že do nebeského království Božího půjde mnohými zármutku, utrpením a boji. Statečný rytíř však nemá strach před nadcházejícími zápasy, neklesá na mysli, protože ví, že na bojištích tohoto světa bude bojovat boje Boží. A nebál se, že podlehne nepříteli, protože se nespoléhal na sebe a dlouho už pracoval nad lidské síly. Zachvátila ho vroucí a plamenná horlivost. I když v minulosti žili světci, kteří se snažili o stejný cíl, přece se nenašel žádný, který by ho předstihl vroucností touhy. Dospěl k poznání, že je snazší dokonale jednat, než o tom mluvit. Vždyť ukazoval – ne slovy, která o dobře mluví, ale dobro netvoří – ale spíše svatými skutky svou velkou horlivost a snaživost. Tak zůstával neotřesený a veselé mysli a svému Pánu zpíval radostné písně. Proto byl hodný ještě větších zjevení, když z malých věcí dokázal mít velkou radost, a byl nad mnohým ustanoven, když dokázal být věrný v malém.
Dva roky před tím, než František vrátil svou duši nebi, bydlel v poustevně na místě zvaném Alverna. Tu měl od Boha vidění: viděl před sebou muže v podobě Serafína se šesti křídly, který visel na kříži s rozepjatýma rukama a nohama při sobě. Dvě křídla měl zvednuté nad hlavou, dvě byly rozepjatý k letu, dvě zahalovaly tělo. Když blažený služebník Nejvyššího spatřil zjevení, byl plný údivu, ale nemohl si vysvětlit, co by mělo toto zjevení znamenat. Pronikla ho velká blaženost a zmocnila se ho ještě větší radost, když zpozoroval milostiplný pohled Serafína, který byl nepopsatelně krásný. Ale jeho ukřižování a hořkost jeho utrpení naplňovali Františka hrůzou. Byl zároveň smutný a radostný, blaho a bolest se v něm střídaly. Znepokojen přemýšlel, co by mělo toto zjevení znamenat, a v touze pochopit jeho nejvnitřnější smysl, byl pln úzkosti.
Zatímco rozumově nemohl stále do smyslu zjevení proniknout a jeho úžasnost a neobvyklost zaměstnávaly jeho srdce, začaly se na jeho rukou i nohou ukazovat znamení hřebíků stejným způsobem, jak je krátce předtím viděl na ukřižovaném muži. Jeho ruce i nohy jakoby byly v prostředku probodnuté hřeby, přičemž se hlavičky hřebíků objevily na rukou na vnitřní a na nohou na horní straně, na protivní straně pak byly stopy hrotů. Znamení totiž byly na vnější straně rukou kulaté, na vnitřní protáhlé. A bylo vidět kousek masa, který přečníval, jako hřebíky na nohou. Také pravý bok byl jakoby kopím probodnutý a byla v něm jakoby zjizvená rána, z níž často teklo tolik krve, že jeho hábit i kalhoty byly nasáklé jeho svatou krví.
Jak málo bylo těch, kteří mohli vidět ránu v boku, dokud ukřižovaný služebník ukřižovaného Pána žil. František totiž s největší úzkostí skrýval svaté rány před cizími. I před nejbližšími je skrýval s velkou opatrností, takže i bratři, kteří byli stále s ním a byli jeho oddanými učedníky o tom nevěděli. I když se služebník a přítel Nejvyššího viděl ozdobený jakoby drahocennými drahokamy a korunován slávou a ctí, nepřipouštěl si žádné pyšné myšlenky. Nesnažil se z pyšné touhy po slávě nikomu líbit, naopak, snažil se toto vyznamenání, dokud by to bylo možné, utajit, aby mu lidský obdiv nebral propůjčené milost.
František byl totiž zvyklý, nikdy nebo jen zřídka odhalovat zvláštní tajemství. Obával se totiž, že by mohl propůjčenou milost zmenšit, kdyby z náklonnosti, jak to mezi dobrými přáteli bývá, vyjevil své tajemství. Proto v srdci stále nosil slovo proroka a často ho i opakoval: „Tvůj výrok uchovám ve svém srdci, abych proti tobě nezhřešil.“ Pro případ, že by k němu přicházeli světští lidé, se kterými nechtěl mluvit, si domluvil s bratry a syny toto znamení: Když se začal modlit tento verš, měli návštěvníky ihned zdvořile poslat pryč. Měl totiž zkušenost, že říkat všechno všem je velké zlo a že nemůže být duchovním člověkem, kdo by neměl žádné nebo větší tajemství, než by bylo možné vyčíst z jeho tváře.“
Bůh nehodnotí náš duchovní život podle velikosti naší útěchy, ale podle schopnosti obětovat se. Proč o tom mluvím? Neboť dnes stojíme před tajemstvím stigmatizace. Stigmatizace to je jednou provždy ukřižovaný život spolu s Kristem. Sv. František nás učí, že hodnota našeho života není v útěše, ani v přijatých darech, ale v přinesených obětech. Do chrámu Boha Lásky se vstupuje skrze oběť. Prosme dnes sv. Františka, aby i v nás probudil smysl pro hodnotu Pánova kříže a také našich křížů.