Na dnešní den připadá slavnost Všech svatých. V tento den si uctíváme nejen těch svatých, jež nám Církev dává jako vzor, ale v dnešní den oslavujeme všechny ty, kteří jsou již v nebi. Do této kategorie např. může patřit zesnulý manžel, manželka, otec, matka, děti. Sem patří ti, kteří žili v souladu s Božím Slovem a nesou v sobě pečeť živého Boha, Boží Slovo. Takto nám to naznačuje sv. Jan ve svém Zjevení. Pečeť dostává ten, kdo uznává, že je božím vlastnictvím, ten kdo se bezvýhradně odevzdává Bohu, který ho stvořil. Zítra budeme vzpomínat na všechny zesnulé, dnes oslavujeme ty, kteří již stojí před Boží tváří, kteří prošli velkým soužením, ale neochabli ve víře a vytrvali ve věrnosti. Tento den může mít ještě jiný význam, který se naplní až v budoucnu. Je to slavnost všech svatých, a to znamená, že všichni jsme povoláni k tomu, abychom byli svatí. Bůh chce, aby všichni byli svatí.
Když mluvíme o svatosti, obvykle si představíme některého svatého, jehož svatost byla výjimečná a zřejmá a potvrzena církví. Ale už hůře chápeme, že svatost je něco, co se očekává od každého křesťana, od hříšného člověka. Svatost navzdory naší hříšnosti. Svatost je úkolem každého křesťana pro každý všední den. Má se projevit v těch nejběžnějších, řekli bychom, až banálních rozhodnutí a ve všem, co děláme. Tak jako přikázání lásky máme žít stále, tak i svatost je něco stálé, bytostné. Láska k Bohu se projevuje v poslušnosti jeho příkazům.
V každé chvíli jsme pokoušeni, a proto v každé chvíli můžeme dokázat lásku k Bohu. A to se děje tehdy, když dáme přednost Božímu Slovu před vlastní chytrostí, před pokušením a když žijeme ve shodě se Slovem Božím. Neboť v té chvíli se stáváme příbytkem Ducha svatého, který je pramenem každého posvěcení a to je současně naplnění příkazu lásky k Bohu i k bližnímu. Cesta k dokonalosti vede přes kříž. Není svatosti bez odříkání a duchovního boje. Duchovní pokrok předpokládá askezi a sebe umrtvování, které postupně vedou k životu v pokoji a radosti ve věčné blaženosti. Sv. Terezky se jednou zeptala jedna sestra: „Ještě musím hodně získat, abych byla svatá?” Ona jí odpověděla: „Ne získat, ale ztratit!”
Nikdo se svatý nenarodí. Svatost není totéž jako dětská nevinnost. To, že někdo je ještě nevinný, neznamená, že je už svatý. Svatost to je uvědomělá spravedlnost, vyzkoušená v mnoha pokušeních. Také není pravda, že se někdo stal svatým, protože měl pevnou vůli, nebo zdědil šťastnou povahu. Člověk se nestává svatým vlastní silou ani vlastními zásluhami.
Svatost je především a prvotně Boží vlastností, člověk ji nemůže vytvořit, ale může ji přijmout v Duchu svatém. Dárcem svatosti je Bůh sám. Svatost se počíná z moci Ducha svatého a ne z lidských sil. Svatost to je Kristus v nás. Sv. Pavel v jednom ze svých listů říká: „Kristus ve vás, naděje slávy!” Ale člověk musí po něm toužit a prosit. Svatost nespočívá v důkladném realizování sebe, ale spíše v ochotě nechat v sobě místo pro Zjevení Božího Slova. Svatí nechávají v sobě prostor pro Boží vládu. Všechny jednoznačně označuje kniha zjevení za „služebníky Živého Boha” a „nositele Boží pečetě”.
Ale svatost neexistuje odděleně od Ducha Svatého, který nás usvědčuje z hříchů. Je bojem proti hříchu, opak hříchu, ale nevylučuje poznání osobní hříšnosti. Svatost spočívá v poznání Živého Boha a ve snaze napodobit jej, je to snaha o svobodu od hříchu a přilnutí k Bohu. Do této svatosti nerosteme tím, že z vlastní síly likvidujeme ve své duši hříchy, ale tím, že se snažíme mít správný vztah k Pravému a živému Bohu.
Sv. Jan ve svém listě, který jsme slyšeli, říká: „Víme však, že když se on zjeví, budeme mu podobní, protože ho budeme vidět takového, jaký je. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, jako je on čistý.“ A kniha Zjevení charakterizuje svaté, jako ty, kteří si vyprali roucha a vybělili je v krvi Beránkově.” Pokud cítíme v sobě slabost, svatost spočívá v úsilí o očištění od hříchu.
Pan farář se ptal malého chlapce v náboženství: „kdo je to světec”. Protože pár dní předtím byl na návštěvě v kostele, kde viděl namalované svaté na barevných sklech, a velmi se mu to líbilo, jak slunce svítilo skrze tyto skla, odpověděl na otázku následovně: „Světec je člověk, přes kterého svítí slunce!“ Tato jeho definice velmi dobře vyjadřuje, o co ve svatosti jde. Musíš být průchozí pro Boží světlo, pro Boha.
Na světovém setkání duchovních v roce 1984 se jistá řeholnice zeptala Matky Terezy: „Matko, jak se cítíte, když vás zahrnují takovou úctou a obdivem?“ Odpověděla: „Jde mi to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nikdy nedopustím, aby se mi něco z toho uchytilo v srdci nebo se tam dokonce usadilo.“ „A říká se“, pokračovala sestra, „že jste žijící světice!“ „Pokud jsem svatá, jsem pouze to, čím by měl být každý křesťan“, odpověděla Matka Tereza.
Svatost je poslušnost vůči Bohu – znamená milovat jiné jako Bůh miluje nás. Svatost je poslušnost vůči Bohu, i tehdy když nám hrozí z toho újma. Svatost je poslušnost vůči Bohu, hledání způsobu jak pomoci těm, kteří mají nedostatek. (Např. vytvoření pracovních příležitostí) Svatost nespočívá v teologických spekulacích ani v extázi, ani v nadšené horlivosti nebo v nepřikázaném odříkání, ale spočívá v tom, že myslíme, jako myslí Bůh a chceme, co chce Bůh. Takové přemýšlení a chtění skutečně vyžaduje asketické úsilí, vytrvalost a disciplínu a je výsledkem společného úsilí: Božího a našeho. Matka Tereza nám všem vzkazuje: „Náš pokrok ve svatosti závisí na Bohu i na nás – na Boží milosti a na naší vůli být svatým!”