Jeden ateistický filozof řekl: „Člověk je to, co požívá.“ Tím chtěl říci, že v člověku není kvalitativní rozdíl mezi hmotou a duchem, ale že se vše redukuje na organickou a hmotnou složku. Neztotožňuji se s původním smyslem této věty. Ale tato věta nejlépe vystihuje jedno křesťanské tajemství. Díky eucharistii je křesťan skutečně tím, co požívá! Mnohem dřív jako byl vysloven tento výrok, napsal sv. Lev Veliký: „Naše účast na Kristově těle a na jeho krvi nesměruje k ničemu jinému, než abychom se stali tím, co požíváme.”
Poslouchejme, co o tom říká sám Ježíš: „Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne.” (Jan 6,57) Latinská předložka „per”, kterou používá latinsky překlad, vyjadřuje v této větě dvě věci nebo dva pohyby: původ a určení. Znamená, že ten, kdo jí Kristovo tělo, žije „z něho“, „skrze něho“, to znamená žije silou života, která pochází od něho, ale současně žije „pro něho“, pro jeho slávu, pro jeho lásku, pro jeho království. Jak žije Ježíš z Otce a pro Otce, tak i my, když se podílíme na svatém tajemství jeho těla a jeho krve, žijeme z Ježíše a pro Ježíše.
Církevní otcové znázorňovali toto tajemství příkladem tělesné potravy. Říkali, že trávení je životní princip, který přizpůsobuje to, co je slabší, sobě, a ne naopak. Rostlina si přizpůsobuje nerost, živočich si přizpůsobuje rostlinu, duch si přizpůsobuje hmotu. V eucharistii je tomu naopak. Přijímajícímu jakoby Ježíš říkal: „Ty jsi nepřizpůsobíš mne, ale já si přizpůsobím tebe.”
Pokrm není sám o sobě živý a nemůže nám dát život, protože vše co je tráveno, musí nejprve zahynout. Pokládáme ho však za příčinu života, neboť udržuje život, který je přítomen v našem těle. Slouží jako palivo života, zdroj životní energie. Avšak v eucharistii je tomu znovu naopak. „Chléb života“ je živý a zůstává živý, a proto ti, kdo jej přijímají, skutečně žijí. Zatímco se tedy tělesný pokrm přeměňuje v toho, kdo ho jí a tráví, a chléb i ryba a každý jiný pokrm se stává součástí naší krve, tady se děje opak. „Chléb života“ hýbe těmi, kdo se jím živí, přizpůsobuje si je a mění v sebe. My jsme hýbání Kristem a žijeme životem, který je v něm, neboť On je hlavou a srdcem celého tajemného těla. Právě proto, aby nám dal pochopit, že v nás neposiluje život stejným způsobem jako hmotné pokrmy, ale že nám vlévá život, který má sám v sobě, tvrdí, že je „chléb živý“ a dodává: „Kdo jí mne, bude žít ze mne”. Tvrdíme-li, že si nás Ježíš ve svatém přijímání „přizpůsobuje“, znamená to konkrétně, že připodobňuje naše city svým citům, naše touhy svým touhám, náš způsob myšlení svému. Slovy sv. Pavla působí, abychom měli „v sobě to smýšlení, jaké má Kristus Ježíš” (srov. Flp 2,5).
Ježíš to všechno dělá, protože je „srdcem“ tajemného tele. A co dělá srdce v lidském organismu? Ze všech částí těla k němu proudí „otrávená“ krev, to je ochuzená o životní prvky a znečištěna všemi jedovatými látkami odpadky organismu. Při přechodu přes jiné důležité orgány se čistí a obohacuje a obnovená a obohacená živinami je ze srdce neúnavně rozváděna do všech údů.
Totéž koná v duchovní rovině Kristus přítomný v eucharistii, který je srdcem církve. K němu směřuje při každé mši svaté zkažená krev celého světa. Do něho vrháme při svatém přijímání své hříchy a veškerou svou nečistotu, aby byla zničena a toto srdce nám dává krev čistou, svou krev, krev Neposkvrněného Beránka, plnou života a svatosti, „lék nesmrtelnosti“
Až po této zkušenosti můžeme správně pochopit slova Písma: „Krev Kristova….očistí naše svědomí od mrtvých skutků” (Hebr 9,14) a opět: „Krev Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu (1 Jan 1,1). Eucharistie je skutečně „srdcem církve“ a to v mnohem reálnějším smyslu, než si obvykle myslíme.
Ale s kým a s čím přesně navazujeme v eucharistii společenství? Sv. Pavel píše: „Kalich požehnání, který žehnáme ‒ není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme ‒ není to účast v Kristově těle?” (1 Kor 10,16). Jsme zvyklí vykládat tato slova v tom smyslu, že navazujeme společenství s celým Kristem prostřednictvím různých prvků, z nichž jeho bytost sestává: těla, krve, duše a božství. Toto však zavání řeckou filozofií, která chápala člověka jako třídílnou bytost: jako tělo, duši a ducha.
V biblickém vyjádření „tělo a krev“ označují celou realitu Kristova života a smrti. „Tělo” neznačí jen fyzickou složku člověka, ale spíše „životní stav”, a tedy život prožívaný v těle. Značí celého člověka, podobně jako termín „sarx” užívaný v Janově evangeliu. V eucharistii je „tělem” míněn Kristus ve svém postavení sluhu, vyznačujícím se možností trpět, chudobou, křížem. Je to Kristus, který se „stal tělem“, pracoval, potil se, modlil se, a to uprostřed nás.
Totéž platí o slově „krev“. Neznamená část těla, ale vyjadřuje konkrétní realitu nebo lépe vyjádřeno, konkrétní událost: znamená smrt. Ne jakoukoli smrt, ale násilnou smrt, a když se myslí na oběti spojené se smlouvou (srov. Ex 24,8), znamená smrt jako smír.
Z toho vyplývá důsledek, že v Ježíšově životě neexistuje okamžik nebo zážitek, který bychom nemohli prožívat a sdílet s ním, když přistupujeme ke svatému přijímání. Celý jeho život je totiž přítomen a je darován v těle a krvi. Sv. Pavel shrnuje tajemství Kristova kříže slovy: „Sám sebe se zřekl“ (srov. Flp 2,7). Naše mše by mohla být zcela proniknuta a osvícena touto větou, právě když ji sloužíme ve stavu, kdy jsme se my sami stali obětí křivdy nebo se ocitáme před obtížnou poslušností. Můžeme říci: Ježíš se zřekl sám sebe, a já se chci zřeknout sám sebe, chci umřít sobě a svým „důvodům“! Toto je pravé společenství s Kristem, skutečné svaté přijímání, neboť jsme s Kristem sjednoceni v jeho základním postoji.
Podle vnitřních dispozici nebo okamžitých potřeb se můžeme postavit tváří v tvář Ježíši, který se modlí, Ježíši, který je pokoušen, Ježíši který je unavený, Ježíši, který umírá na kříži, Ježíši, který vstává z mrtvých. To vše není iluze. Tento Ježíš existuje dosud a je živý ve svém zmrtvýchvstalém těle v moci Ducha Svatého.
Eucharistické společenství je tak hluboké, že přesahuje jakékoli přirovnání. Ježíš uvádí jako příklad vinnou révu a ratolest. Mezi nimi je jistě velmi úzké spojení. Vinný kmen a ratolest žijí z té samé mízy, tentýž život. Pokud je ratolest odříznuta od kmene, odumře. Ale ani kmen a ani ratolest neprožívají své spojení ve vědomí, protože nemají ducha.
Někdy se udává jako příklad manželské spojení. Vždyť oni dva tvoří jedno tělo. Zde se ovšem jedná o sjednocení tělesné a jen dočasné. Mohou tvořit jedno tělo, ale nemusí být tentýž duch. V eucharistii se jedná o intimnější spojení než je spojení manželů. Ve slavných katechezích sv. Cyrila Jeruzalémského čteme: „Pod způsobem chleba je ti dáváno tělo a pod způsobem vína krev, abys účastí na těle a krvi Kristově měl s ním tělesné a pokrevní příbuzenstvo“. (Zprac. podle P. Raniera Cantalamessy, OFMcap)