Úvodní verš do dnešní mše vyjadřuje charakter svatého Josefa těmito slovy: „Hle, služebník věrný a prozíravý, kterého Pán ustanovil nad svou rodinou.“ Když se velikost nějakého světce měří podle důležitosti poslání, které mu Bůh svěřil na zemi, tak je třeba říci, že po Panně Marii, nikdo není větší než sv. Josef. On byl Bohem vyvolen za hlavu Svaté rodiny. Před světem byl zákonitým otcem Ježíšovým. Všimněme si ho v některých událostech, které nám popisuje Písmo svaté.
Tajemství jeho svatosti tvoří jeho zvláštní, mohli bychom říci, nebiologické a netělesné manželství s Pannou Marií. Jak ho pochopit a jaký má smysl? Evangelium nám na příkladu sv. Josefa ukazuje, jak má přijmout Ježíše člověk poznamenán dědičným hříchem. Panna Maria dokázala přijmout Ježíše, protože byla Neposkvrněná, bez hříchu. Ale pro hříšné lidi to vůbec není tak jednoduché, často sejdou z cesty odevzdanosti a jejich hříšné sklony převládnou. Sv. Josef dostává zvláštní radu a příkaz od anděla. „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii (přijmout Marii, za svou manželku). Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého.“ Sv. Josef je vyzván, aby před přijetím Ježíše, přijal Marii a to velmi blízkým a intimním způsobem.
Církevní otcové hovoří o potřebě „přijmout Mariinu duši“. Mariina duše tvoří jakýsi ochranný plášť pro Ježíšovu bytost v nás. Otcové říkají, že člověk má v tomto směru dvě možnosti. Může své hříšné, uzavřené a zraněné srdce otevírat sám, svou silou a námahou, to však jde velmi těžko. Když se člověk cítí maličký a slabý, může zkusit druhou možnost, kterou doporučuje sv. Ambrož, když říká: „Když chceš přijmout Krista do sebe, vyprošuj si nejprve něco z té krásné Mariině duše.“ Krása Mariiny duše spočívá v tom, že je radikálně odevzdaná Bohu a jeho službě. Duch Svatý spěchá do duše, v níž objeví svou Nevěstu, a naplňuje ji a dává se jí v té míře, v jaké tato duše jeho Nevěstu přijímá.
Můžeme to udělat a následovat tak příklad sv. Josefa, skrze zasvěcení se P. Marii, ale správně pochopené a prožívané, neboť manželství sv. Josefa bylo jakýmsi vyjádřením tohoto zasvěcení. Jako formuli zasvěcení můžeme použít modlitbu, kterou jsme formulovali vlastními slovy. Nejde natolik o slova, jako spíše o vnitřní postoj odevzdanosti. Zasvěcení se Bohu skrze P. Marii není jen odevzdáním srdce, ale otevřením všech oblastí našeho života pro příchod Ducha Svatého a Jeho vedení, podrobení všech oblasti našeho života Božímu Slovu v Mariině úkonu „Fiat!“. Zasvětit se Marii, znamená, přenechat Duchu Svatému řízení našeho nitra ale i celý prostor našeho každodenního života. V praxi to může znamenat postupné, velmi konkrétní kroky důvěry, naslouchání a spolupráce s Božím Duchem – ve škole Panny Marie. Nepodceňujme poslání té, které bylo přislíbeno, že ona pošlape hlavu hada. Nechtít být jejími dětmi v konečném důsledku znamená, odmítnout Boží výzbroj.
Sv. Ludvík z Montfortu říká: „Maria zplodila s Duchem Svatým to největší, co kdy bylo a bude – Bohočlověka, a porodí také největší věci, které budou v posledních dobách. Vytvoření a vychování velkých svatých, kteří se objeví na konci časů, je vyhrazeno jí, neboť jen tato výborná a zázračná Panna může ve spojení s Duchem svatým provést věci zázračné a mimořádné. Jedním z hlavních důvodů, proč Duch svatý nekoná nyní zjevné zázraky v našich duších, je že v nich nenachází dostatečné sjednocení se svou Snoubenkou!“ Ale sv. Josef se horlivě účastnil Mariiny výchovy. Maria ho naučila věřit v Boží Lásku, která je osobní a konkrétní, která je vrcholně plodná a která se chce zjevit v těle člověka. Maria mu zjevila živou Tóru, Boží Slovo, které se stalo tělem a které on měl chránit a následovat.
I když víme, že Ježíš přišel zvláštním způsobem na tento svět: „počal se z Ducha svatého a narodil se z Marie Panny“, přece Boží prozřetelnost určila pro něho život v úplné rodině. Přestože matka – panna a její syn by mohly působit přesvědčivěji jako přislíbené a vyplněné znamení předpovězeno už prorokem Izaiášem, přece to Bůh nechtěl a nezamýšlel. Ježíš se narodil do úplné rodiny. Setkával se v ní s něžností matky i s mužností adoptivního otce. Víme, že Josefa nazýval otcem. Všichni sousedé byli přesvědčeni o tom, že Josef je jeho skutečným otcem. Pochybovačně se ptali: „Zda to není syn Josefův?“. Co nám tím chce Bůh říci?
Chce nás poučit o tom, že úplná rodina je pro dítě velmi potřebná, že dítě má být formováno oběma rodiči. Otec i matka mají nezastupitelnou roli nejen při vzniku nového života, ale i při správné psychické formaci dítěte. Boží Slovo z knihy Eklessiastikus vystihuje velmi pěkně potřebu obou rodičů: „Pán dal otci vážnost, která je vysoce nad dětmi a upevnil právo matky nad syny.“ Položme si otázku: „V čem spočívá vážnost otce?“ Tato vážnost spočívá v tom, že pozemský otec má být předobrazem samotného Boha. Postavení otce v rodině je velmi důležité a jeho role je velmi náročná. Musí žít moudře, neboť od něj především závisí náboženský život jeho dětí. I když se nám zdá, že je to úkol matky, ve skutečnosti je to přesně naopak. Matka učí děti modlit se, ale otec učí děti věřit. Otec neformuje zbožnost děti natolik slovem, jako zjevem a bytím. Je zajímavé, že v židovské kultuře, ve které žil i sv. Josef a vyrůstal sám Ježíš, je v rukou muže – otce celá náboženská formace rodiny. Podle hebrejského pojetí je posláním muže odevzdat své ženě i svým dětem vzpomínku na Boha a jeho činy v dějinách.
Zážitek otce v rodině formuje náš duchovní život. Jaký je náš otec, taková bude i naše představa Boha. Když je otec přehnané tvrdý a přísný, dožije se toho, že jeho děti budou trpět nedůvěrou a Boha se budou více obávat, jako ho milovat. Když slyšíme, že Bůh je naším Otcem, každý si představí něco jiné, protože zažil jiného otce. Někdo vůbec nebude vědět, kdo je Bůh, protože svého otce v životě neviděl. Jiný zase pocítí velkou radost, protože Bůh je jako jeho otec, kterého zažíval jako dobrého a spravedlivého. A zase jiný může prožít v sobě vzpouru, protože jeho otec byl alkoholikem, surovým a zlým člověkem, nedokáže se pozvednout ve víře k tomu, aby důvěřoval Bohu Otci. Je velmi důležité, aby i otec projevil svou něžnost vůči dětem. Některé výzkumy homosexuality ukazují, že když chlapec v dětském věku nezažije něžnost ze strany otce, často se později snaží vědomě naplnit tuto touhu ve vztahu k jinému muži, což je mu spíše ke škodě a trápení.
Otcovství sv. Josefa je vzorem každého lidského otcovství. Josef je před Bohem i před lidmi odpovědný za dítě Ježíš. Lidé se domnívají, že je to jeho dítě. On sám si však uvědomuje, že Ježíš není jeho a proto si s ním ani nemůže dělat, co sám chce. To dítě je Božím darem a spásou světa. Toto by si měl každý pozemský otec uvědomit při výchově svého potomstva. Starat se jako o své, ale zároveň si uvědomovat, že nemůže s nimi libovolně nakládat, že jsou to především děti Boží, které jsou mu jen na čas propůjčeny do výchovy. A smysl výchovy spočívá v tom, aby pro své děti byl dobrým předobrazem Boha, který nejen tvoří, ale i miluje a laskavě vychovává.
Sv. Josef musel být především mužem silné víry a z ní vyplývající činorodé lásky. Bez těchto ctností by nemohl splnit své velké poslání a překonat ty obrovské překážky a obtíže při plnění náročného úkolu strážce a ochránce panenské Matky a jejího Božského dítěte. Nebyl mužem mnoha řečí, ale mužem činu. V evangeliu se nám Josef jeví jako mlčící. Není zaznamenáno ani jedno jeho slovo, ale jsou zaznamenány jeho význačné činy pro dobro svaté Rodiny.
Sv. Lukáš říká v epizodě o obětování Ježíše v chrámu: „Když nadešel pro ně, podle Mojžíšova zákona, den očišťování, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, představit ho Pánu jak předepisuje Hospodinův zákon.“ Slyšeli jsme: „jak předepisuje Hospodinův zákon“. Rodiče, kteří neuznávají Boží zákon nad sebou, nejsou dobrými rodiči. Dají sice život tělu, ale neukáží pravý život duše. Hříchem potírají to, čemu dali život. Poslání rodičů je i v tom, umět říci „ne“ svým dětem, když chtějí něco, co není v souladu s Božím zákonem. Rodiče mají vydat svým životem svědectví poslušnosti Božímu zákonu, který nám byl dán jako návod na cestu ke svobodě.
Život svatého Josefa charakterizuje jednoduchost, tichost, skromnost, pracovitost a věrnost svému povolání. Žádné zvláštní zázraky, kterými by ohromoval svět, pouze nenápadný, ale plnohodnotný každodenní všední život v přítomnosti Ježíše a Marie. A toto je hodno následování. Neboť jen v dobrém plnění svých běžných povinností je skutečná cesta k tomu, aby se muž stal předobrazem Boha Otce pro své dítě. Papež Jan Pavel II na adresu svatého Josefa řekl: „Přestože je příběh sv. Josefa zcela výjimečný, jeho osobnost může být vzorem pro všechny otce. Vždyť Josef je skutečným otcem Svaté rodiny: i když jeho otcovství nebylo biologické, přece nebylo jen „náhradní“ či pouze „zdánlivé“, bylo to autentické lidské otcovství. Josef opravdu splňoval roli otce rodiny.“
Uctívejme si vroucně velkého ochránce celé rodiny Boží na této zemi a utíkejme se k němu ve všech našich potřebách. Je opravdu mocným orodovníkem. Vždyť Ježíš, který mu byl poddaný a poslouchal ho na zemi, jistě mu nic neodepře ani v nebi, když ho o něco prosí. Spanilý strážce Panny – bedlivý ochránce Kristův, hlídej a ochraňuj i nás, kteří se k tobě utíkáme! Amen.