V dnešním evangeliu Ježíš klade apoštolu Petrovi důležitou otázku. Je to otázka na lásku. Křesťan v zápalu své apoštolské aktivity může zcela zapomenout na to nejpodstatnější. První přikázání je přikázání lásky k Bohu. Ve vztahu k Bohu nejde o to, abychom si cosi odpracovali, abychom se cosi pomodlili, abychom někoho k Bohu přivedli, ale to nejpodstatnější je to, co vyjadřuje Ježíšova otázka: „Šimone.. miluješ mě! Šimone a jak mě miluješ? Miluješ mě víc než ostatní?” Tato nejpodstatnější otázka se vytrácí i z našich vztahů. Manželství i rodina se mohou změnit na výrobní podnik. Ale to samé se může stát kněžím, řeholníkům. Zapomene se na to, co je nejhlavnější. Je zajímavé, že se Pán Ježíš neptá pouze jednou. Zda nestačí jednou vyznat, potvrdit: „Miluji tě a hotovo!“ Zřejmě ne, protože láska nikdy není hotovou věcí. Pokud si někdo myslí, že už dost miluje, tak se velice mýlí. Láska k Bohu nezná hraníc.
Dnes před námi a před tváří Ježíše stojí apoštol, který ho zapřel. Pán Ježíš ho povolal a víme, že On sám mu předpověděl, že ho zapře. Pán Ježíš nebyl překvapen jeho zapřením. Dobře věděl, koho si vyvolil. A jak vidíme dnes, jeho vyvolení neskončilo Petrovým selháním. To je osvobozující pro nás všechny. Ježíš ví o našich hříších a přece nás zve na cestu svatosti. Naše hříchy nepřekvapí a ani nezmatou Boha v jeho lásce vůči nám. Naše hříchy mohou jedině nás překvapit. Bůh nezná překvapení a zklamání. Když tvořil člověka, věděl o jeho selhání a nebyl by to skutečný Bůh, kdyby to nevěděl. Sv. Pavel tento Boží čin komentuje: „Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.“ (Řím 11,32) Situace našeho světa, který se vytrhl z Boží náruče, nepřekvapuje Boha, i když ho zraňuje, překvapuje nás samých a také nám ubližuje.
První povolání sv. apoštola Petra bylo postaveno na jeho vyznání, na jeho víře: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha”. Druhé povolání nebo vyvolení je postaveno na jeho lásce k Pánu. První povolání bylo povolání k apoštolátu, druhé povolání je povolání k pastýřskému úřadu. Člověk ho dostává podle velikosti lásky, kterou má ke Kristu. Čím větší láska ke Kristu, tím větší touha vést k němu svěřený lid. Když apoštol v Kristu skutečně objevil všechno dobro, pravé dobro, jediné dobro, má touhu i druhé přivést na tuto bohatou pastvu. Toto zvláštní povolení se dostává Petrovi až při setkání se Vzkříšeným Kristem.
Ježíš se dnes ptá na Lásku, protože Láska je to, o co především jde. Láska je Bůh sám. Pokud se z naší zbožnosti vytratí láska, můžeme ji zahodit. Ježíš touží po naší lásce, protože jen když žijeme v pozitivním vztahu k němu, můžeme být spaseni. Netouží po nějakém romantickém vyznání, ale po reálné lásce, která se projevuje vírou a skutky. Láska to je žitá poslušnost Božímu Slovu. Každé pokušení sice přichází od zlého, ale v Božích očích dostává jiný smysl. V každém pokušení jakoby se nás Bůh ptal: „Miluješ mě? Miluješ mě více než sebe, než svůj hřích?“ Sv. František říká, že „každé překonané pokušení je jakoby snubním prstenem, kterým se Pán snoubí s duší svého služebníka“. I když víme, že naše láska je slabá, v tomto jediném případě neříkejme Bohu to, co je skutečností, ale to, co v nejlepším koutku srdce chceme, po čem ve svém srdci toužíme. Tedy mohu říci „miluji“, protože to chci. Není důležité, jestli to už cítím, nebo není důležité, zda to už dokáži plně žít, důležité je, že navzdory svým mnohým selháním, to chci. „Pane Ježíši, chci tě mít raději než všechno ostatní na tomto světě, chci tě milovat víc než ostatní lidé!“ Toto je jediná přípustná forma soutěže v církvi. Závody v tom, kdo miluje víc Krista?
Láska k Bohu je žitá poslušnost jeho Slovu. Bůh dává svého Ducha těm, kteří ho poslouchají. Toto nám dosvědčuje tentýž apoštol Petr v Sk, které jsme dnes četli. „Více je třeba poslouchat Boha než lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, když vy jste ho pověsili na dřevo a zabili. Ale Bůh ho povýšil po své pravici jako vůdce a spasitele, aby Izraeli dopřál obrácení a odpuštění hříchů. A my jsme svědky těchto událostí , stejně i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“
Hodnověrným znakem skutečné lásky k Bohu není naše domnělá dokonalost, ale přítomnost Ducha sv. v našem životě a v našem srdci. Bůh dává svého Ducha, nejen své Slovo, ale svou přirozenost, Bytostné Dobro, těm, kteří ho poslouchají. Jak se tato láska projevuje, vidíme na apoštolech, kteří byli šťastni, že mohli trpět pro jméno Ježíšovo. „Oni odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří.“ Jen láska k Bohu vede člověka ke skutečné svobodě. Když je Bůh mým pokladem, svět už nemá nade mnou moc. Pokud jsem na něco, nebo na někoho pověsil své srdce, ďábel mě může skrze toto ovládat.
Nejprve se Pán Ježíš ptá Petra na jeho lásku a pak mu dává pastýřský úřad v církvi. Každý jeden pastýř musí mít velkou lásku k Ježíši, aby mohl řádně vykonávat svůj úřad. Nelze přehodit pořadí. Nelze být přednostně zamilovaný do lidí a pak do Ježíše. Musí být nejprve zamilovaný do Ježíše, aby někoho k němu mohl přivést. Tuto lásku nemusí dokazovat slovy, ale žitou poslušností. Ježíš slibuje, že pokud takto budeme postupovat, že nám dá svého svatého Ducha, tedy Lásku, kterou a jakou je Bůh sám.
Na závěr jedna zvláštní výzva: „Následuj mě!“ Ne tělesnými nohama, neboť za chvíli ti Pán zmizí z očí, ale Duchem. Naplňuj se Božím Duchem. Když sledujeme o nějaký čas Petra ve Skutcích apoštolů máme pocit, že to není Petr, ale že je to Ježíš znovu činný ve své síle a moci. A Peter dává také život za své ovečky. Umírá na kříži obráceném hlavou dolů.
Zakončím modlitbou sv. Františka: „Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi, abychom tě milovali celým srdcem, když na tebe budeme ustavičně myslet; celou duší, když po tobě budeme neustále toužit; celou myslí, když k tobě budeme směřovat všechny své úmysly a ve všem budeme hledat tvou čest; a vší silou, když dáme všechnu svou energii a schopnosti duše i těla do služby tvé lásky a nikam jinam; a abychom milovali svého bližního jako sebe samého, kéž strhneme všechny, nakolik to dokážeme, ke tvé lásce, a když se budeme radovat z dobra druhých jako z vlastního, budeme mít účast na jejich utrpení a neublížíme nikomu.“
Slavnost sv. Petra a Pavla (29.06.) Den slavnosti – (2 Tim 4,6-8,17-18)
Dnes nám matka církev nabízí pohled na své základy. Chce, abychom dnešní den zasvětili vzpomínce na muže, kteří opustili všechno a šli za Ježíšem. Pokud si člověk něco ponechá ze sebe pro sebe, dokud se nezřekne všeho, co má, nemůže jít za Ježíšem. Každý, kdo chce být Kristovým apoštolem a jeho následovníkem, přijde na to, že pokud chce být upřímným následovníkem Pravdy, čili Ježíše, musí se vzdát všeho co má. Nejvíce ze všeho, naši oddanost Kristu, prověří naše smrt. Jak kdo žil, tak i umírá. Všimněme si blíže myšlenkový svět apoštola Pavla, v době před jeho smrtí. Jeho způsob myšlení, může být vzorem i pro naše postoje.
V Druhém listu Timotejovi píše: „Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady.“ Sv. Pavel mluví o vylití své krve a o oběti. Nevidíme ani necítíme z jeho listů strach z oběti. Apoštol velmi dobře ví, že oběť otevírá dveře k nezištné, nesobecké lásce, kterou je sám Bůh. Velmi často prožíváme slabost své pozemské existence, protože se nechceme obětovat. Láska se rodí z oběti. Oběť otevírá dveře do nebe. Bůh sám je Věčnou obětí. Bůh sám se obětuje pro všechno a pro všechny. Svou smrt nazývá Pavel odchodem. Smrt není žádnou konečnou stanicí, je jen předělem, je časem odchodu z tohoto světa. Je časem účtování a proto je dobré zamyslet se nad tím jak jsme prožili svůj pozemský život.
Apoštol může říci: „Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval.” Svůj život charakterizuje jako boj. Podívejme se na náš život. Nežijeme v jakési pomýlené představě, že stále se nacházíme v rajské zahradě. On nazývá svůj život bojem a my velmi často chceme prožívat svůj život jako jednu velkou zábavu a estrádu. Znovu opakuji: svět, ve kterém žijeme není od okamžiku prvotního hříchu rajskou zahradou, o níž píše kniha Genesis ale bojovým polem. Zde se bojuje o spásu naši a našich bližních,. Nevěřme těm, kteří nám předkládají život jen jako zábavu. Naučme se bojovat, protože pokud se tomu nenaučíme, nezvítězíme. Je třeba naučit se zříkat a obětovat. Obětí se probojujeme k Bohu. Apoštol nazývá svůj život i během. je to svatý běh evangelia. Běh a boj vyžaduje námahu.
Je třeba pracovat při šíření víry, aby nám ponechal Pán milost víry. Sv. Pavel může říci, že si víru zachoval. Náš život to je boj o víru, zachování víry a věrnosti Bohu. Jen ten si víru zachová, kdo ji dokáže zprostředkovat jiným. Bez správného postoje vůči Bohu, který se z naší strany projevuje jako víra, naděje a láska, nemůžeme být spaseni. Víra není totéž jako zvykové chození do kostela. Víra to je pozitivní, živý a osobní vztah k Bohu Trojjedinému.
„Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý Soudce; a nejen mně, stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.“ Dobrý a spravedlivý život vede ke Spáse. Pavel se může s takovou jistotou těšit z vlastní Spásy, protože ví, že celý život se snažil spolupracovat s Bohem. Pavel směle může očekávat věnec spravedlnosti, nemusí se hrbit před Soudcem může stát rovně v přítomnosti Syna člověka. Říká, že tento věnec dostane každý, kdo s láskou očekává příchod Pána Ježíše. Jaký je můj postoj k příchodu Pána Ježíše? Očekávám ho s láskou, nebo jen s otrockým strachem nepovedeného služebníka? Tato láska k Pánovu příchodu se nejlépe prověří mojí častou účastí na eucharistii.
„Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů.“ Hlásání Božího Slova, to není totéž, jako přednášení v učebně za hodinový plat. Hlásání Božího Slova je namáhavý zápas o duše, které jsou daleko od Pána. Snaha přivést duše těch, které sami nechtějí přijít a to se dá jedině s Boží pomocí. Pouze tehdy, když v modlitbě znovu a znovu prožíváme vědomí, že Pán stojí při nás. Sv. Pavel skutečně hlásal evangelium všem, v té době známým, národům. V práci na záchraně druhých si získal vlastní spásu:
„A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachránil pro své nebeské království.“ Je to Pán, který je naším konečným osvoboditelem. Když se snažíme druhé vytrhnout ze zla, i nás Bůh vytrhne z moci zla. Pokud nám na druhých nezáleží, ponechá i nás Bůh v moci zla. Jsme bojovníci Božího Království. To je kraj, který je naším vlastním domovem, kam se po boji můžeme vrátit a konečně si odpočinout.
Nakonec patří uznání Bohu: “Jemu sláva na věky věků. Amen! “Správně prožívaný křesťanský život, vede k poznání Boha a jeho Slávy, vede k oslavné vděčnosti vůči Stvořiteli, Spasiteli a Posvětiteli.