Dnes máme slavnost sv. Františka z Assisi, zakladatele našeho řádu. Sv. František, ačkoliv sám sebe považoval za nevzdělaného a opravdu měl asi jen základní školní vzdělání, přece nám zachoval ve svých spisech obdivuhodnou, od lidí nenaučenou, moudrost. Proto ho v dnešní den nechám mluvit k vám prostřednictvím listu, který adresoval všem věřícím, ale zvláště těm, kteří následovali jeho příklad pokání: „Ve jménu Páně! Všichni, kteří milují Pána z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly a milují své bližní jako sami sebe a mají v nenávisti svá těla s neřestmi a hříchy a přijímají tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista a přinášejí plody hodné pokání:
O jací blažení a požehnaní jsou ti, když toto konají a v tom vytrvají, protože spočine na nich Duch Páně a udělá si v nich příbytek a dům a jsou dětmi nebeského Otce, jehož skutky konají, a jsou ženichy, bratry a matkami našeho Pána Ježíše Krista. Ženichy jsme tehdy, když je v Duchu svatém věrná duše spojena s naším Pánem Ježíšem Kristem. Jeho bratry jsme, když konáme vůli Otce, který je v nebesích. Matkami, když ho nosíme v srdci a ve svém těle skrze božskou lásku a čisté a upřímné svědomí, rodíme ho skrze svaté konáni, které má jiným svítit jako příklad.
O, jaké je slavné, svaté a velké mít v nebesích Otce! Jaké svaté, vynikající, krásné a obdivuhodné je mít takového Ženicha! Jaké svaté a milé, příjemné, pokorné, uklidňující, sladké a láskyplné a nad všechno toužené je mít takového bratra a takového Syna: našeho Pána Ježíše Krista, který položil život za své ovce a modlil se k Otci, řkouc: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal ve světě; byly tvoji a mně jsi je dal. A slova, která jsi dal mně, já jsem dal jim a oni je přijali a opravdu uvěřili, že jsem od tebe vyšel, a poznali, že jsi mě ty poslal. Prosím za ně a ne za svět. Požehnej a posvěť je a pro ně se já sám posvěcuji. Neprosím jen za ně, ale i za ty, co skrze jejich slovo uvěří ve mne, aby i oni byli posvěceni v jednotě, jak jsme i my. A chci, Otče, aby byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli mou slávu ve tvém království.“ Amen.
No všichni ti a ty, co nežijí v pokání a nepřijímají tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista a páchají neřesti a hříchy, co kráčejí za špatnou žádostivostí a špatnými touhami svého těla a nezachovávají to, co slíbili Pánu, a tělesně slouží světu tělesnými žádostmi, světskou péčí a starostí o tento život, jsou v područí ďábla, jehož jsou dětmi, a dělají jeho skutky; jsou slepí, neboť nevidí pravé světlo, našeho Pána Ježíše Krista. Nemají duchovní moudrost, protože nemají Božího Syna, který je pravou moudrostí Otce. A to o nich se říká: „byli v koncích se vší svou moudrostí“ a „Prokletí jsou, co táhnout od tvých příkazů“. Vidí, znají, vědí, a tak konají špatně a vědomě si zatracují duše.
Podívejte, slepci, oklamáni vašimi nepřáteli: tělem, světem, ďáblem: že tělu je příjemné páchat hřích a hořké sloužit Bohu, neboť všechny neřesti a hříchy vycházejí a pocházejí z lidského srdce, jak říká Pán v evangeliu. A vlastně nemáte nic ani na tomto světě, ani v budoucím. Domníváte se, že vám marnosti tohoto světa budou dlouho patřit, jenže se klamete, protože přijde den a hodina, o kterých neuvažujete, nevíte ani netušíte: tělo chřadne, smrt se blíží a umírá se trpkou smrtí. No kdekoliv, kdykoliv a jakkoliv člověk umře v smrtelném hříchu, bez pokání a zadostiučinění, přestože mohl zadostiučinění provést a neudělal, ďábel uchvátí jeho duši z jeho těla za takové úzkosti a trápení, jaké nikdo nemůže znát, jen ten, kdo to prožívá. Vše nadání, moc i moudrost a vědomost, o kterých si mysleli, že je mají, se jim vezme. A svůj majetek zanechají příbuzným a přátelům a ti si ho vezmou a rozdělí a pak řeknou: „Ať je zlořečená jeho duše, protože nám mohl dát víc, i nahromadit víc, než nahromadil.“ Tělo sežerou červi, a tak ztratili v tomto pomíjející světě tělo i duši, a půjdou do pekla, kde se budou trápit bez konce.
Všichni ti, ke kterým dojde tento dopis, prosíme v lásce, kterou je Bůh, aby tyto zde uvedené, vůni šířící slova našeho Pána Ježíše Krista laskavě přijali s božskou láskou. A ti, co neumějí číst, ať si je dávají často předčítat a ať jejich svatým úsilím zachovávají až do konce, neboť jsou duch a život. A kteří tak neučiní, budou se muset zodpovídat v den soudu před soudnou stolicí našeho Pána Ježíše Krista.“
Slyšeli jsme útěšné ale i strašné slova. A myslím si, že všichni dáme za pravdu Františkovi a tedy dělejme pokání, jako on. Ti, které označuje jako kajícníky, charakterizuje jednak úsilím o lásku k Bohu a bližnímu a tedy nejen plněním povinností. Ale tato láska se projevuje poslušností Božím příkazům a přijímáním těla a krve Páně. Právě časté sv. přijímání nás připravuje na definitivně setkání s Kristem. Neříkejme, že ho milujeme, když dokážeme i celý rok žít bez něj. Tu druhou skupinu, kromě jiného charakterizuje i to, že nepřijímají tělo a krev Páně, s hříchem nebojují, ale mu slouží, i když možná chodí v neděli do kostela.
Na závěr jeden příklad ze života sv. Františka: „Všechny tkáně jeho bytí hořely láskou pro svátost Těla Páně, a nedokázal si sám vysvětlit, jak mohl On mít vůči nám takovou blahosklonnost a lásku. Pokládal za znamení chladného pohrdání, kdyby nebyl přítomen alespoň jedné mše za den, když k tomu měl možnost. Často přijímal s takovou oddaností, že i druhých k oddanosti strhával. Tuto vznešenou svátost obklopoval takovou úctou, že přinášel v oběť všechny své údy, a když obětovaného Beránka přijímal, obětoval mu svého ducha v ohni, který stále hořel na oltáři srdce.“ (2 Cel 20).