Dnes jsme se sešli ke slavení slavnosti sv. Cyrila a Metoděje, našich slovanských apoštolů. Sv. Cyril a sv. Metoděj se narodili V Soluni. V Cařihradě dostali vynikající vzdělání. Spolu přijali misi hlásat křesťanskou víru u Slovanů na Velké Moravě. Svatí bratři přeložili do staroslověnštiny Písmo svaté a liturgické knihy. Zaznamenali je písmem, které speciálně pro staroslověnský jazyk vymyslel sv. Cyril. Pozvali je do Říma, aby podali zprávu o své apoštolské činnosti. Papež Hadrián II. potvrdil slovanskou řeč za liturgickou. Cyril přijal v Římě mnišské roucho a tam i zemřel 14. února 869. Metoděje vysvětili za biskupa a působil nejprve v Panonii, pak jako arcibiskup a apoštolský legát na Velké Moravě. Hodně si vytrpěl od nepřejících. Zemřel 6. dubna r. 885. Papež Jan Pavel II. prohlásil svaté bratry Cyrila a Metoděje za spolu patrony Evropy 31. prosince r. 1980.
Neumíme si ani představit, jak by se vyvíjel náš život bez jejich vlivu a přínosu, ať už kulturního nebo náboženského. Možná bychom dnes žili na úrovni Indie, zapleteni do různých protichůdných mýtů, bez poznání jasné pravdy, nebo bychom žili čistě živočišně bez Kristovy milosti. Nakonec, nemusíme jít daleko. Stačí, když se podíváme kolem sebe, jak žiji lidé bez Krista a tak bychom žili i my. Máme být tedy zač vděční a také pro nás platí výzva knihy Sirachovcovy: „Nuže, chvalme slavné muže, otce všech našich pokolení!“
Oni dokázali opustit svůj zaběhnutý a zabezpečený život, aby se podělili o světlo víry s námi. V tomto je máme napodobovat. Dnes nemusíme jít do dalekých zemí, ale úplně stačí, pokud si dobře všimneme svých sousedů nebo mládež, která se baví pod našimi okny. Oni jsou dnes pro nás tím, co v době sv. Cyrila a Metoděje byla Velká Morava. Šíření evangelia není jen věcí kněží. Dokonce bych se odvážil říct, že jsou určitá prostředí, do kterých kněz při nejlepší vůli nepronikne. A tyto oblasti volají po apoštolátu laiků. Máme druhým, co říct. Pokud jsme přijali Krista jako svého Pána a Spasitele, pokud žijeme duchovním životem, máme co říct těm, kteří se s Bohem ještě nesetkali. Pokud naučíte někoho, byt’ jen modlitbu „Otče náš“, uděláte hodně.
Velký misijní příkaz je pro všechny, nejen pro kněze. „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Než budeme mocí přijmout toto poslání, musíme si uvědomit, že Pán Ježíš má všechnu moc. Není nikdo mocnější než On a my máme jít k lidem s tímto vědomím. Není možné, aby ďábel byl silnější než Kristus. Kristus přemohl svět. Kristus zvítězil nad smrtí i hříchem. O takového siláka se můžeme opřít, když jdeme do světa hlásat evangelium. A tento Ježíš prohlašuje, že zůstává s námi až do konce světa. Nejsme tedy sirotci, kteří se právem obávají, neboť za nimi nikdo nestojí. Za námi stojí a dokonce před námi kráčí, Pán. Každé ďábelství lze vyhnat ve jménu Ježíše, ať jde o nějakou nezřízenost nebo o moderní závislosti, nad vším může člověk zvítězit, když ho naučíme modlit se, tedy obracet se k Bohu. Třeba úplně jednoduše vzývat jméno Ježíš. Evangelium je pro ty, kteří mají dobrou vůli, a kteří si uvědomují bídu svého položení a touží po osvobození.
Sv. Cyril pravdivě tvrdí: „Nahé jsou všechny národy bez knih, jsou vydány. napospas nepříteli našich duší.“ Když Sv. Cyril mluví o knihách, má na mysli knihy posvátné knihovny Písma svatého. Především jde o hlásání a šíření Božího Slova, protože ani nevíme, jak jsme bohatí už tím, že posloucháme Boží Slovo a že se umíme modlit. Když se člověk jen trošku podívá, ať už do televize nebo časopisů, žasne nad tím, do jakých zhovadilostí se dostávají lidé bez Boha. Proto navzdory svým duchovním slabostem a hříchům, ze kterých se vyznáváme při každé zpovědi, jsme nesmírně bohatí ve srovnání s okolním světem. Možná jsme slabě vidoucí mezi slepými, ale už v tom je podstatný rozdíl, jestli je někdo úplně slepý, nebo zda vidí alespoň trochu.
Podívejme se na konec života sv. Cyrila, abychom pochopili, co je důležité pro nás. Staroslověnská legenda o životě sv. Cyrila – Konstantina hovoří o jeho konci tohle. „Přiblížila se hodina, kdy se Cyrilovi mělo dostat pokoje a kdy měl být přenesen do věčného života. Tu pozdvihl své ruce k Bohu a v slzách se modlil: „Hospodine, můj Bože! Ty, který jsi všechny kůry andělské i síly netělesné utvořil„ nebe sklenul a zemi založil a vše, co jest, z nebytí v bytí přivedl, ty, který vždycky a všude nasloucháš těm, kdo činí tvou vůli, kdo se tě bojí a zachovávají tvá přikázání, vyslyš mou modlitbu a ochraň své věrné stádo, jemuž jsi svého neužitečného a nehodného služebníka, postavil do čela.
Ty, který všechny zbavuješ všeliké bezbožné a pohanské zloby těch, kdo rouhavě mluví proti tobě, dej, ať se tvá církev hojně rozroste, spoj všechny v jedno, učiň je lidem vyvoleným, ať jsou jedné mysli v tvé pravé víře a správném vyznání a vdechni jím do srdce slovo svého učení. Je to jistě tvůj dar, žes nás nehodné přijal za hlasatele evangelia svého Krista. Odevzdávám ti jakožto tvé ty, které jsi mi svěřil: usilují o dobré skutky a konají, co je ti milé. Spravuj je svou mocnou pravicí, vezmi je pod ochranu svých křídel, ať všichni chválí a oslavují tvé jméno, Otče i Synu i Duchu svatý, navěky. Amen.”
Potom všechny políbil svatým políbením a řekl: „Veleben buď Hospodin, že nás nevydal za kořist zubům našich neviditelných nepřátel: léčka se přetrhla a on nás vysvobodil z jejich zkázy.“ A po těch slovech zesnul v Pánu ve svých dvaačtyřiceti letech. Papež pak rozkázal všem Řekům, kteří byli v Římě, i všem Římanům, aby přišli se svícemi, zpívali nad ním (liturgii) a vystrojili mu pohřeb, jaký by vystrojili samému papeži. To také učinili.”