V evangeliu, které jsme četli, slyšíme jakoby Ježíšovu závěť. Obyčejně v hodinu své smrti, každý člověk koná ty nejpodstatnější věci. V krátkosti, která mu ještě zbývá, se snaží tento poslední čas využít k tomu, co považuje za nejpodstatnější. Obyčejně tyto věci vyjádří v závěti. Závěť určuje velikost vlastnictví a budoucí vlastníky. I Pán Ježíš svoji závěť vyjádřil zajímavým způsobem. Pro nás lidi vyprošuje odpuštění, Bohu Otci odevzdává svého Ducha, ale svoji matku odevzdává svému učedníku a učedníka, kterého zvláště miloval, odevzdává své matce. Je zajímavé, že téměř poslední slova Pána Ježíše na kříži, se týkají jeho matky a jeho učedníka a mluví o jejich vzájemném vztahu. Kdyby Ježíši šlo o materiální zajištění P. Marie po jeho smrti, asi by nezačal svěřením učedníka, v postavení jejího syna, do jejich rukou, ale naopak. On ale nejdřív mluví ke svojí matce a až potom k učedníkovi. V těchto slovech jsme my všichni, kteří se považujeme a chceme být Ježíšovými učedníky, vyzváni, abychom přijali Marii, jako svoji matku. Máme napodobit sv. Jana, apoštola a vzít si Marii k sobě, do svého života.
„U Ježíšova kříže stála jeho Matka, sestra jeho matky, Marie Kleofášova, a Marie Magdaléna. Když Ježíš uviděl matku a při ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, syn tvůj!” Potom řekl učedníkovi: „Hle, matka tvá!” A od té chvíle, si ji učedník vzal k sobě.“ Sv. Jan, který byl očitým svědkem těchto událostí, slyší z kříže zvláštní přislíbení. Nejdříve je oznámeno Panně Marii, že je a zůstane matkou Kristových učedníků: „Ženo, hle, syn tvůj!“ Potom je prostřednictvím přítomného Jana, nám všem oznámeno: „Hle matka tvá!“ Možná i pro tento všeobecný význam, zde není uvedeno jméno učedníka. Věta: „A od té chvíle si ji učedník vzal k sobě“, může v originálu znamenat dvě skutečnosti, které spolu o něčem vypovídají:
Vzal ji „do svého domu“ a „Vzal ji „mezi to, co měl nejdražší“. Málo přemýšlíme nad touto kratičkou větou. Ona však v sobě obsahuje zprávu, která je historicky zaručená, neboť ji podává učedník, který stál pod křížem a je to zpráva, která má obrovský dosah. Z této věty vyplývá, že Panna Maria, strávila poslední roky svého života s apoštolem Janem a že celé Janovo evangelium je tím poznamenané. To, co čteme v Janově evangeliu o P. Marii v Káni Galilejské a pod křížem, napsal někdo, kdo s ní býval. Větu: „A Slovo se stalo tělem..“ napsal někdo, kdo žil pod jednou střechou s tou, které v těle a duši, se stal tento zázrak.
Abychom pochopili hlouběji tajemství Bolestné, stačí možná to jedno slůvko „Matka“. Matka je především ta, která dává život, i za cenu vlastní bolesti. Matka stojí ve službě života. To je její krása a velikost. Mateřství se váže s bolestí. Není žádnou matkou ta, která nic netrpěla. Velikost matky je v tom, že i přesto, že trpí, dává život. Tedy můžeme říci, že matka miluje svoje děti víc, než svůj život. Každá bolest nás chce naučit tomu, abychom milovali Boha více, nežli svůj život. Mateřství a bolest, patří k sobě. Neexistuje mateřství, bez bolesti. Maria je Boží matka. Mariino mateřství, je jakýmsi zákonitým doplněním zjevení Božího Otcovství. Protože Bůh není jen Otcem ale i Matkou. V Marii se zjevuje velikost a kvalita Božího mateřství. Nejen Ježíš je dokonalým obrazem Otce, ale i Maria, je dokonalým zjevením Božího Mateřství.
Sv. Terezie od Ježíše, která prožila zázračné uzdravení prostřednictvím P. Marie, vyhlásila, že P. Maria, je více matkou jako královnou. Od královny si držíme určitý odstup, ale k matce se můžeme s důvěrou přivinout. Sv. Lev Veliký, papež, říká, že Kristus bude trpět až do konce světa, dokud bude na světě hřích. V moderní teologii se znovu vracíme k názoru, že Bůh, který je Láska, musí vědět, co je to bolest a biblický Bůh, se tak i zjevuje, jako Bůh, který se trápí pro člověka. Můžeme předpokládat, že ani Mariino utrpení se ještě neskončilo. Dokud existuje na světě hřích a dokud jsou na světě děti, které nehledají život a Boha, Matka trpí. V mnoho větší míře, nežli pozemská křesťanská matka, která se trápí nad zblouděním svých dětí. Mariin zápas ještě stále trvá. Sv. Jan ji ve svém Zjevení, vidí jako ženu, která stále zápasí s ďáblem a církev je označena, jako její společenství dětí.
Premeditujme si dnes o samotě Ježíšova slova, které patří i nám, jeho učedníkům: „Hle Matka Tvá!“ Je to radostná zvěst, že máme matku. Nejsme sirotci. Matka je vždy s námi i v čase nepřítomnosti Otce. Dokonce i Ježíš ve své hrozné samotě na kříži, když volal „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“, nepostrádal její přítomnost. Každý jeden z nás, dostal Marii za matku, opravdovou matku, která dopĺňuje to, čeho se nám často nedostalo od biologických matek, poznamenaných hříchem pramatky Evy. Maria v nás léčí tento nedostatek lásky, kterým jsou poznačeny všechny děti Evy. Máme Matku, která je jako pramen životodárné vody. Panna Maria nás, jako matka provází, všemi našimi životními problémy.
Biskup Jiří z Nikomédie v 9. stol., ve svém Velkopátečním kázání k věřícím, rozvádí Kristova slova z kříže adresovaná Panně Marii: „Zanechávám ti také v něm (milovaném učedníkovi) své ostatní učedníky. A tak dlouho, jak budu chtít, abys žila s nimi a zůstávala s nimi. Budeš jim věnovat svoji tělesnou přítomnost, místo mně. Buď jim vším, čím jsou od přirozenosti, matkou svým dětem, anebo spíše vším tím, čím bych byl já, kdybych byl přítomen. A oni budou tím, čím jsou děti a poddaní. Budou ti prokazovat úctu, jaká Ti náleží, jako Matce jejich Pána. A protože já jsem jim přítomen skrze tebe, nechť mají v tobě snadno přístupnou prostřednici u mne.
V dalším textu rozvádí slova Krista k milovanému učedníku Janovi a pokračuje: „Od této chvíle, ji, Marii, ustanovuji za vůdkyni učedníků, za matku nejen pro tebe, ale pro všechny ostatní, a chci, aby se jí dostávalo úcty tak, jak plným právem náleží mateřské důstojnosti. Zakázal jsem vám sice nazývat kohokoliv na zemi otcem. Ale chci, abyste tuto nazývali matkou a jako takovou ji ctili….“