Svátek „Boží Těla“ zavedl pro celou církev papež Urban IV. Již předtím se tento svátek slavil od r. 1209 v Lüttichu na výzvu mystičky Juliany z Lüttichu. Bulla Transiturus, kterou papež nařizoval slavení tohoto svátku, začíná slovy: „Když přišla hodina jeho utrpení, ustanovil náš Vykupitel a Pán Ježíš Kristus před svým přechodem z tohoto světa k Otci, v předvídání své smrti, během poslední večeři velkou a skvělou Svátost Těla a Krve, při které rozděloval své tělo jako pokrm a svou krev jako nápoj. Neboť kdykoli tento chléb jíme a z tohoto kalicha pijeme, zvěstujeme Pánovu smrt. Při ustanovení této svátosti řekl přece svým apoštolům sám: „To konejte na mou památku“, aby se nám tato převeliká a vší úctyhodná svátost stala nejnaléhavějším znamením, památkou převeliké lásky, kterou nás miloval.“
Tato svátost je zároveň smlouvou mezi člověkem a Bohem. Přestože Bůh nekonečně převyšuje člověka, uzavírá s námi smlouvu. Jedná s námi lidským způsobem. Když se člověk chce pojistit, uzavře s někým dohodu. Dohoda zavazuje obě stránky. Každá dohoda má určité podmínky a určité důsledky nebo závazky. Dalo by se to stručně vyjádřit takto: „Pokud ty splníš mou podmínku, já vůči tobě splním svůj závazek.“ Když Bůh v SZ uzavíral smlouvu mezi Izraelem a sebou skrze Mojžíše. „Mojžíš přišel a pověděl lidu všechna Pánova slova a ustanovení. A lid odpověděl jedním hlasem: „Vše, co řekl Pán, splníme.“
V těchto slovech je obsaženo něco, co nesmí chybět ani při prožívání Eucharistie jako smlouvy NZ. Svaté přijímání nazýváme latinsky „communio“, což můžeme přeložit do češtiny jako sjednocení. K tomu, abychom mohli přežít s někým plné sjednocení, nestačí jen tělesný kontakt, ale potřebujeme znát jeho myšlenky, city a touhy. Podobně jako Židé ve vztahu k Božímu Slovu, které zaznělo skrze Mojžíše, i my se musíme nejprve stát učedníky Ježíšova Slova, který na sebe berou závazek: „vše, co řekl Pán, splníme.“
Toto je základní podmínka Novozákonní smlouvy. K tomu, aby mohlo nastat sjednocení a abychom se mohli zmocnit Kristových přislíbení, musíme nejprve vírou přijmout jeho Slovo. Před každým svatým přijímáním je nejprve ohlašováno Boží Slovo. Před svatým přijímáním jsme vyzváni říci své ano k „Božímu Slovu“. Neříkáme-li ho, nesouhlasíme-li se Slovem Božím, a odvažujeme se přijímat, tehdy pácháme svatokrádež. Přijímáme sice Tělo a Krev Ježíše, ale ne v tom Duchu, ve kterém se nám on dává. Nejsme živi stejným Duchem jako Kristus.
SZ Mojžíšovská smlouva byla uzavřena v krvi obětních zvířat. Krev ve starověku hrála vždy význačnou roli při uzavírání smlouvy i mezi lidmi. Jakoby obě smluvní stránky touto krví přísahaly na svou krev, na svůj život. Smlouvy mezi lidmi se uzavíraly i jako smlouvy o spojenectví proti nepřátelům. Kristus vešel do nestvořené svatyně, ne s krví zvířat, ale se svou vlastní, a tak nám získal věčný život a vykoupení. Krev Kristova, který skrze věčného Ducha sebe sama přinesl Bohu jako oběť bez poskvrny, očistí nám svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit živému Bohu. A proto je Kristus Prostředníkem Nové smlouvy. Tato nová smlouva se uzavírá v něm samém. Právě v Kristu jsou Bůh a člověk podivně spojeni. Smlouva a spojenectví mezi člověkem a Bohem. Smlouva a naší Spáse. Smlouva o tom, že Bůh bude s námi v našem zápase se Zlem.
Podívejme se ještě a připomeňme si, co o tomto velkém tajemství učí sv. František: „Pán Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mě. Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce. Teď už ho znáte, protože jste ho viděli.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce a více nepotřebujeme.“ Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a neznáš mě? Kdo vidí mě, vidí Otce.“ Otec „přebývá v nepřístupném světle“, „Bůh je duch“ a „Boha nikdo nikdy neviděl.“ Protože Bůh je duch, je viditelný jen v Duchu, neboť „co dává život je Duch, tělo samé nic neznamená.“
Avšak ani Syn, pokud je roven Otci, není nikomu viditelný jinak než Otec, ani ne jinak než Duch Svatý. Proto jsou zavrženi všichni, kteří sice viděli Pána Ježíše v jeho člověčenství, avšak neviděli ho v jeho a neuvěřili v něho, podle Ducha a božství, že je pravý Syn Boží. Právě tak jsou zavrženi i všichni ti, kteří sice vidí svátost Kristova Těla, které je posvátně zpřítomňováno v rukou kněze na oltáři skrze slova Páně pod způsobem chleba a vína, kteří však nevidí podle ducha a božství, že je to skutečně nejsvětější Tělo a Krev Pána Ježíše Krista, jak to dosvědčuje sám Nejvyšší, když říká: „Toto je mé tělo, to je má krev nové smlouvy“ a „Kdo je mé tělo a pije mou krev má život věčný.“ Proto jen ten, kdo má Ducha Páně, kteří přebývá v jeho věrných, přijímá nejsvětější Tělo a Krev Páně, všichni ostatní, kteří nemají z toho ducha a odvažují se přijímat „jedí a pijí si odsouzení“
Inu „lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce“, proč nechcete znát pravdu a „věřit v Syna Božího“? Hle, denně se ponižuje, jak kdysi sestoupil z „královského trůnu“ do života Panny, denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář. A jak se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebu, a jak oni, když se na něj dívali, viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Pán a Bůh, protože na něj hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme tělesným zrakem chléb a víno, hleďme a věřme, že je to jeho pravé a živé nejsvětější Tělo a Krev. A tímto způsobem je Pán neustále se svými věrnými, jak sám říká: „Hle, já jsem s vámi, až do skonání tohoto věku.“