Dnes máme Slavnost Nejsvětlejšího Srdce Ježíšova – zvykněme říkat Božského Srdce Páně, proto se budeme zamýšlet nad tímto tajemstvím. Má Bůh srdce? Ví vůbec Bůh, co je to lidské srdce a jeho problémy? Ví Bůh, jak cítí lidské srdce? Někdo odpoví: „Ne, Bůh nikdy nebyl člověkem.“ Ale my víme, že toto tvrzení není pravdivé. Bůh se stal člověkem. Ježíš přijal na sebe lidskou přirozenost.
Slyšel jsem ráz vyprávět o jedné mladé dívce, která byla nešťastně zamilovaná. Ve svém smutku prosila Boha, aby jí pomohl. Když ji viděl její otec, začal jí škádlit: „Myslíš, že Pána Boha zajímá tvé srdce, myslíš, že opravdu nemá jiné starosti?“ Na to dívka rozhořčeně zareagovala: „Pokud Boha nezajímají problémy mého srdce, tak ani mě nezajímá takový Bůh!“ Možná si někdo opravdu myslí, že Boha nezajímá lidské srdce. Ale když pozorně čteme Písmo svaté, zjistíme, že ze všeho nejvíc ho zajímá právě lidské srdce.
Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Bůh zná problémy lidského srdce a to z mnoha důvodů. Zná je proto, neboť On stvořil člověka a ví z čeho ho stvořil. On je náš Stvořitel a Pán. On ví, jaké potřeby a jaký hlad vložil do lidského srdce. Výstižně vyjádřil tuto základní potřebu lidského srdce sv. Augustin, který spíše než našel Boha, vyzkoušel všechno možné: „Nespokojené je lidské srdce, dokud nespočine v Tebe, Bože!“. Lidské srdce je určeno k tomu, aby přes něj proudila Boží Láska. Láska Boží se rozlévá v našich srdcích, skrze Ducha Svatého, který je nám dán.
Bůh ví, co je to lidské srdce i proto, že je vše pronikající, vše si uvědomující a se vším soucítící. Podle moderní fyziky je základem hmotné skutečnosti vědomí, mi můžeme doplnit, že je to stvořitelské Vědomí. Bůh nejen svět tvoří ve své stvořitelské fantazii, ale ho ve svém Vědomi i udržuje. Bůh si uvědomuje všechno, co stvořil. Uvědomuje si štěstí i neštěstí konkrétních bytostí. A protože je Láska, je solidární se vším, soucítí se vším. Jeho bytí je Soucit.
Bůh ví, co je to lidské srdce i ze své „osobní zkušenosti“ a to z důvodu svého Vtělení. V osobě Ježíše Krista se tajemně spojuje Božský a lidský svět. V jeho Tele a Krvi se uzavírá Nová smlouva o spojenectví Boha s člověkem. Smlouva o Vtělení a Spáse člověka, skrze přijetí Ježíše Krista. Tajemství Ježíšova lidského srdce je nejvýstižnější vyjádřeno v invokaci: „(Lidské) srdce Ježíšovo se Slovem Božím podstatně sjednocené!“ V této invokaci je naznačeno tajemství Ježíšova srdce a zároveň cesta pro naše srdce. Zde je naznačeno, jak do nás může pronikat Boží dobrota. Máme se stále více a více sjednocovat se Slovem Božím. V tomto máme napodobovat Pannu Marii, která nás učí, jak se správně postavit k Božímu Slovu, s ochotou a vírou: „Staň se mi podle Tvého Slova!“
V listu Židům nacházíme pravdu o tom, že Boží Slovo je živé a účinné. Jde tedy o to, dovolit mu, aby nás zasáhlo a změnilo. Zázrak proměny našeho srdce spočívá v tom, chtít to samé jako Bůh, chtít stejné, chtít Boha – Lásku. Ježíšovo srdce je ohniskem Boží Lásky. Božská láska vstupuje do jeho lidského srdce jako Slovo a jako Duch. Je potřebný souhlas se Slovem, aby mohl Duch Svatý způsobit změnu. Ježíšovo srdce je vzorem pro naše lidské srdce, protože to, co se odehrávalo a odehrává v tomto srdci, má a může se odehrávat i v našich srdcích, pokud se plně sjednotíme s Božím Slovem. Sv. Pavel v Listu Římanům říká: „Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a v tvém srdci; totiž slovo víry, které hlásáme. Neboť jestliže svými ústy vyznáváš „Ježíš je Pán!“ A ve svém srdci uvěříš, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Neboť srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme na spásu.“
Dnes, skrze slyšené Boží slovo, máme možnost nahlédnout do Božského Srdce Páně. Neuvidíme tam žádné barevné paprsky, ani oheň a trní, ale skrze slyšené Slovo, které hovoří o Božích skutcích, si můžeme a máme uvědomit velikost Lásky, která hoří v tomto Srdci. Boha můžeme „vidět“ skrze Jeho Slovo, které je zároveň i činem.
Papež Jan Pavel II. v jedné své meditaci říká: „V Kristu Bůh skutečné přijal „srdce z masa“. Má tedy nejen Božské Srdce, bohaté na milosrdenství a odpuštění, ale i lidské srdce, schopné všech záchvěvů citu. Pokud bychom na to chtěli důkaz z evangelia, nebylo by těžké ho najít v dojemném rozhovoru Krista s Petrem po zmrtvýchvstání: „Šimone, synu Janův, miluješ mé?“ Na trojnásobnou otázku Peter třikrát Kristu odpovídá: „Pane, ty víš, že tě mám rád!“ (srov. Jan 21,15-17). Bez ohledu na specifický význam této pasáže, tak důležité pro Petrovo poslání, nikomu nemůže uniknout krása tohoto trojitého opakování, ve kterém jsou naléhavá otázka i příslušná odpověď vyjádřeny způsobem známým z obecné zkušenosti lidské lásky.“