Společně s vámi, chci uvažovat nad tajemstvím Nejsvětější Trojice. Je to nejen největší, ale zároveň i ústřední tajemství naší víry a to až do té míry, že naše náboženství můžeme klidně a velice přiléhavě nazvat „Trojičním“. Toto tajemství, je natolik vznešené, nakolik je vznešená samotná představa Boha – Lásky. Existují různá jiná náboženství, která také učí, že Bůh je jen jeden, avšak jedině Ježíš zjevuje, že tento jeden Bůh je víc než osoba a zjevuje se jako Společenství, jako Vztah – Láska. Tajemství Nejsvětější Trojice, nás chce naučit, že Bůh je nejen Nadskutečno, ale i Nadosobno. Bůh je jiný a víc, než lidská osoba. Víra v Nejsvětější Trojici, není vírou ve tři bohy, ale v jednoho Boha ve třech osobách.
Kdysi jsem četl v časopisu „Strážní věž“, který vydávají Svědkové Jehovovy, článek, který měl v nadpise otázku: „Máme věřit v Trojici?”. Stálo tam tvrzení, že o Nejsvětější Trojici, se nikde v Písmu Svatém nehovoří, že učení o Trojici neznají ani církevní otcové prvních tří století. K tomu jen tolik, že kdo nechce vidět, nevidí Nejsvětější Trojici v Novém Zákoně. Je pravda, že bychom tam zbytečně hledali teologický termín Nejsvětější Trojice, protože je to dodatečné označení pro tajemství křesťanského Boha. Ale, pokud budeme pozorně číst evangelia a listy apoštolů, zjistíme, že se velmi často mluví o Bohu ve třech osobách, o Otci, Synu i o Duchu Svatém a ve spisech církevních otců se vyskytuje také označení Nejsvětější Trojice.
Křesťanská víra v Trojjediného Boha, vyjadřuje přesvědčení, že Bůh leží mimo kategorii mnohosti a jednotnosti. Nejen jednota je Božská, ale i mnohost je něco původní a má v Bohu samotném svůj niterný důvod. Pro toho, kdo věří v Boha Trojjediného, není nejvyšší jednotou, jednota bodu. Jednota, která se uskutečňuje v lásce, je radikálnější, opravdivější než jednota bodu. Bůh nesedí na svém trůnu jako tvrdý diamant, oslepující jako slunce, ale zároveň studený jako křišťál. Bůh je Teplo a Život. Je Otcem, Synem a Duchem Svatým.
Víra v Nejsvětější Trojici, to je už evangeliem o Bohu, který tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna. A tento Syn je Bůh z Boha, Světlo ze Světla, Pravý Bůh z Boha Pravého, Zplozený nestvořený. My všichni jsme stvořeni, ale On je Bohem Zplozeným a Plozený ustavičně. On je Slovo, ve kterém Bůh Otec, poznává sebe samého a ve kterém se i představuje stvoření. Ježíš zjevuje pravdu o tom, že i milování a plození, jež považujeme za nejúžasnější projevy života, nejsou prvotní vlastnosti člověka, ale jsou především v samém Absolutnu. Sv. Pavel tvrdí, že Bůh je Otcem, od kterého má jméno každé otcovství na nebi i na zemi. Tedy Boží Otcovství předchází každé jiné otcovství.
Víme, že každé lidské slovo, je neseno dechem, je doslova vydechnuto. Boží Slovo je stejně tak vydechnuto, ale né lidským dechem, ale Božím Dechem a tím je Duch svatý. Člověk žije svým dechem a způsobem boží existence, je Duch Svatý. A tak, jak člověk bere zplozené dítě do náručí a uznává ho za svoje, i Duch Svatý je Božským Uznáním Slova. Je Slávou, kterou měl a má Boží Syn u Otce dřív, než povstal svět. Protože Bůh je Nejvyšší absolutní hodnotou, miluje ve svém Slovu sám sebe Nekonečnou Láskou a při tom není sobecký, vždyť předmět jeho Lásky, je Nejvyšší Hodnota – Bůh. Nejenže absolutně dokonale miluje, ale i absolutně dokonale plodí Slovo. V tomto Slovu se Bůh dává svému stvoření a my toto Slovo přijímáme, a skrze toto Slovo jsme proměňováni a rosteme do podoby Boha, ale z Něho nic neubývá a naopak, my jsme úžasně obohaceni. Můžeme to přirovnat k odevzdávání informací. Ten, kdo informaci dává, nic neztrácí, ale ten, kdo ji přijímá, stává se bohatším.
Vidíme tedy, že Boží plodnost se netýká jen Boha samého, ale v Jeho Plodnosti je Spása celého světa. Člověk se na této Boží plodnosti může účastnit dvojím způsobem: přirozeným plozením dětí, ale stejně tak hlásáním evangelia. Nic by nám nepomohlo, kdybychom se narodili jako lidské děti, pokud bychom se současně skrze přijetí Slova, nestali i dětmi Božími. Plození v Bohu, je výrazem i pro jeho Nekonečnost a Neohraničenost.
Teologie se stále snaží, dovědět se a objevit něco víc o tomto životě, ze kterého se my všichni rodíme. Teologové si stále kladli otázku: „Co tyto tři Božské Osoby v jednom Bohu dělají?” V definici Trojičného dogmatu, pocházející z koncilu ve Florencii (1442), jež rozvíjí princip vzájemného přebývání Osob Nejsvětější Trojice, toto vnitřní přebývání se označuje řeckým slovem perichoresis. A právě toto řecké slovo, perichoresis, (peri = okolo, v blízkosti; khoreia = chorální, společný tanec ) znamená tancovat, anebo tanec. Tyto tři Osoby v jednom Bohu, obrazně řečeno, tancují „ve vzájemném objetí“, Otec a Syn v Duchu Svatém, těšíce se jeden z druhého, těšíce se z plnosti svého Života. Tanec je tu vyjádřením radosti z bytí a z lásky.
Pokud je toto pravda a pokud my jsme boží děti, potom by to mělo platit i o nás. Když je to pravda, potom tanec musí být jádrem Boží kultury. Možná se nám to zdá bláznivé, protože už nejsme malé děti. Ale přesně to je naše největší chyba, neboť pokud nebudeme jako děti, nevejdeme do Božího království, říká Pán Ježíš. V africké Keni, má toto tušení speciální význam. Vědci říkají, že jádrem africké kultury je tanec. Není tance okolo něčeho. Není to tanec okolo zlatého telete. Ale tanec, ve kterém se muži a ženy, staří a mladí, těší a tancují a oslavují své životy společně v pokoji, ve společenství bez vzájemného strachu, nemyslíce ustavičně jen na sebe samé.
Posledním cílem celé boží ekonomiky, je vstup stvoření do dokonalé jednoty s Nejsvětější Trojicí. Ale už nyní jsme pozváni, aby v nás přebývala Nejsvětější Trojice: „Kdo mě miluje“, říká Pán – „bude zachovávat moje slovo a můj Otec, ho bude milovat: přijdeme k němu a uděláme si u něho příbytek” (Jn l4,23): Slovo a Duch, jsou zasazeni do každého z nás jako stopy Trojice a oni jednoho dne jistě vzklíčí a my se vydáme na cestu. My občané Božího království, účastníci na Božím životě, bratři a sestry, kteří jsme se narodili, abychom spolu tancovali.
Sv. Alžběta od Nejsvětější Trojice, nám zanechala tuto modlitbu: „Bože můj, Nejsvětější Trojice, které se klaním, pomoz mi zcela zapomenout na sebe, abych se usadila v Tobě, nehybná a pokorná, jakoby moje duše byla už ve věčnosti. Nechť nic nezkalí můj pokoj, ani mě neodloučí od Tebe, Ty jsi můj Nezměřitelný Bůh, ale nechť mě každá minuta unáší dále do hlubin tvého tajemství! Upokoj moji duši. Učiň si v ní svoje nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinku. Ať Tě nikdy tam nenechám samého, ale ať jsem tam celá, celičká, plně bdělá ve své víře, v neustálém klanění, zcela vydaná tvému stvořitelskému působení.“ Amen.